Článek
Stát se úspěšným je těžké. Přijmout úspěch ještě těžší. Alespoň pokud máte pocit, že je nezasloužený. Děláte práci, kterou milujete a úspěch je pro vás otázkou dobrého pocitu uvnitř. Neumíte ale vysvětlit, jaké kroky k němu vedly a už vůbec ne je prezentovat jako učební pomůcku pro druhé. Prostě se to stalo! Přesvědčení o vaší nekompetenci ve všem, co děláte vám brání přijmout pochvaly druhých. Ačkoli vidíte výsledky, kterých jste dosáhli. Pořád máte pocit, že nakonec všichni musejí zjistit, že to je omyl, že si své místo nezasloužíte a když vás za dobře odvedenou práci chválí, netěší vás to, ale cítíte stud. Závidíte kolegovi, který si jde s nosem nahoru říct o přidání, protože to vy nikdy nedokážete. Protože na něj „nemáte nárok“ na tom, že vaše výsledky jsou lepší než ty jeho. To přece určitě byla náhoda! Vaše okolí je přece daleko schopnější a lepší, v podstatě nechápete, jak je možné, že s nimi můžete sdílet prostor na výsluní, ačkoli jste to vy, kdo záře reflektorů svým výkonem docílil? Vidíte se v tomto popisu? Pak gratuluji. Pardon, vlastně není k čemu…!
Neříkají to jen tak!
Pochybovat o sobě je přirozené a zdravé. Ne ovšem do té míry, že sami sebe shazujete, minimálně ve svých očích. Přičítat úspěch vnějším faktorům nelze do nekonečna. Rozhodně ne, pokud se chcete dostat dál bez zbytečné bolesti. Nemusíte dřít do úmoru, abyste sami sebe přesvědčili, že na to máte a nešidíte všechny kolem. Je tu jedna dobře míněná a osvědčená rada - poslouchejte své okolí!
Zkuste si sednout a vyslechnout si pochvalu. Nemusíte ji hned přijmout. Tak rychlé to u vás nebude. Stačí jen poslouchat. Vnímat slova, která se pravděpodobně opakují z úst více lidí. Poslouchejte, co konkrétního na vás nezávisle jeden na druhém chválí. Klidně si to pište, váš studem zatemnělý mozek to možná neukládá. A pak si to přečtěte. Pochlebovačů a zištných vlezdoprdelků se samozřejmě vždycky najde dost, ale že by to samé říkali i lidé, kteří od vás nic nepotřebují nebo ti vám nejbližší? Proč? Ti vám většinou med kolem huby mazat nemusejí.
Když neumíte přijmout chválu od jiných, pochvalte se sami
Když dokážete dojít do tohoto bodu, pak začněte zapisovat i to, v čem jste potěšili sami sebe. Co se vám povedlo, z čeho máte radost. Zapisujte si vlastní úspěchy, aniž byste je úspěchy nazývali. Řekněme splněné cíle. Až jich bude plný zápisník, asi to něco naznačuje, nemyslíte? Ale je tu jistá obava, že si to opět dokážete vysvětlit jako náhodu, příznivý okamžik, přítomnost někoho schopného nebo snad dobrým počasím? Ale no tak! Vždycky se najde důvod, proč za tím úspěchem nemůžete stát právě vy, že? Nebo už vám to dochází?
Většina těch, kteří se s podobným problémem potýkají, o imposter syndromu (syndromu podvodníka) nevědí. Buď připisují svou neschopnost přijmout pochvalu za úspěch nízkému sebevědomí nebo nedostatečné kvalifikaci. Jenže kolik z nás vystudovalo to, v čem jsme dobří? Kolik lidí mělo to štěstí, že si vybralo školu v oboru, který ho skutečně naplňuje? To procento je mizivé. Mezi těmi nejúspěšnějšími nejsou vždy lidé s vysokoškolským titulem, ale odvážní kreativci s vizí a tahem na branku. Kohouti, co nese*ou v koutě, jak říkala láska mého života, která úspěchy dokázala přijímat se vztyčenou bradou, a že jich bylo. Jsou to přesně tři roky, co zemřel. Není den, kdy bych si na něj nevzpomněla a nechtěla být jako on. I když mě občas strašně vytáčel. Vyčítal mi, že si nevěřím a zlobil se na mě za to. Stejně jako já.
Nejdůležitější je to, co si o sobě myslíme my sami. Ti ostatní jsou tu taky primárně pro sebe, nebuďme naivní
Někdy je dobré znát příčinu. Nezůstat ve škatulce pochybností. Když své trápení dokážete pojmenovat, když si uvědomíte, že spousta lidí kolem vás prožívá to samé, najednou vylezete z té škatulky podivína, který je většinou jen podivínem v očích vlastních. Nadechnete se a přijmete povýšení nebo pochvalu od někoho, kdo vás má rád. A léčebný proces začíná!
