Článek
Millinka se narodila se vzácným syndromem Cebalid a je jediným známým případem v Česku. Ovlivňuje její sluch, zrak, řeč i pohyb. Přesto dělá pokroky – díky každodenním rehabilitacím ve dvou a půl letech poprvé sama vykročila: „Když jsme ale zůstaly samy, vše se zkomplikovalo. Bez auta je nemožné jezdit na terapie, které jí dávají šanci na lepší život,“ vysvětluje zoufalou situaci maminka Eva. Potřebují auto, které pojme všechny Milinky zdravotní pomůcky, a že jich je požehnaně. O pomoc proto poprosila dárce na plaformě Znesnáze.
Když mi lékaři řekli, že moje holčička možná nikdy nebude chodit, věděla jsem jen jedno – nikdy to nevzdám.
Statečná a odhodlaná. Stejně, jako máma.
Toto onemocnění ovlivňuje její sluch, zrak, řeč, svalový tonus i psychomotorický vývoj. Millinka nosí brýle, na jedno ucho slyší jen částečně a dokáže říct jen pár slov. Přesto dělá obrovské pokroky. I tak je stále nestabilní, rychle se unaví a na delší vzdálenosti potřebuje kočárek. Aby měla šanci dál se rozvíjet, musí pravidelně docházet na logopedii, fyzioterapii, ergoterapii, hippoterapii a neurorehabilitace. Tyto terapie jsou klíčové, ale z větší části nejsou hrazeny pojišťovnou. Jen těžko pak unavené mámě dvou dětí zbyde ještě na nezbytné auto.
Foto Znesnáze - https://www.facebook.com/share/p/15Su9N7Upo/
Vždycky, když podobné příběhy čtu, vzpomenu si na předčasné narození své dcery. Když ji (nepříliš empaticky vybavená) neonatoložka odnášela, řekla mi, že bude pravděpodobně mentálně postižená, minimálně téměř slepá nebo hluchá. Mýlila se. Moje dcera právě s vyznamenání dělá přijímačky na gympl. Je zdravá a krásná. Zvládly jsme to. A zvládnou to i tyhle holky. Protože, jak se říká, když nebe šedé je, modř mu vrátí naděje. Ale taky dřina a odhodlání, a v neposlední řadě pomoc okolí. Je těžké si o ni říct. I to je důkaz vnitřní síly, nikoli prohry. To si musí denně připomínat každý z nás…
