Článek
Počty ulovených mamutů vyryté ve skále, potravinových lístků, bonů v kapse džínsů, balíčků cigaret, kterými uplatíš dodavatele materiálu, míry přes prsa-boky-pas, počty samolepek do alba, čísla na vysvědčení nebo třeba dnes výběr těch na SPZ… mohli bychom jmenovat miliony příkladů toho, jak počty a čísla v přímé úměře určovali a určují kvalitu života nebo člověka jako takového. Dnes jsme ale mnohem „dál“. Stačí říct „má čísla“ a všichni už vědí. Znamená to, že je oblíbený, úspěšný a úžasný v tom, co dělá. A nebo taky vůbec ne.
Můj pohled je zcela zaujatý a nevypovídá nic o stavu společnosti. Přesto jsou moje pocity v tomto směru velmi intenzivní. Sama Instagram v podstatě vůbec nevyužívám. Kdykoli mě někdo cizí chtěl sledovat, začala jsem panikařit, co to je za „úchyláka“ a co že mu je do mě. Obrázky a vzpomínky si ukládám pro sebe a blízké. Jdu naprosto proti smyslu celé platformy a mladší generace se mi vysmívá, protože jsem vůbec nepochopila „hodnotu čísel“. Nepochopila. Pokud jde o sociální rozměr, pro mě je Instagram pouze geniální možnost, jak se pracovně spojit s kýmkoli, kdykoli a odkudkoli. S výhledem reakce, která může trvat vteřiny. Když jsem se před časem bavila se známým Radimem Fialou, vzpomínal na dopisy, které mu chodily do divadla, jak jiné to bylo, a v mnoha ohledech romantičtější a zvládnutelnější než desítky zpráv a žádostí o pomoc, které je denně třeba reflektovat. Stejně tak mi odpovídal i Pokáč, když jsme řešili, jak naložit s tou obrovskou záplavou žádostí o pomoc, sdílení sbírky nebo rovnou přímé žádosti o peníze. Nakonec jsme rozjeli na Znesnáze dlouhodobou přímou pomoc jediným směrem - talentovým dětem z chudých rodin. A ano, kdysi jsme se seznámili právě díky sítím.
Dnes se skutečně můžeme obrátit na kohokoli napřímo. Nemusíme čekat v kavárně, před divadlem nebo stalkovat člověka s notýskem v ruce i několik dní, abychom získali autogram. Prostě mu napíšeme. O tom, jestli nám odpoví, nebo snad dokonce vyjde vstříc, ale zase velmi často rozhodují naše čísla.
Nezajímá mě, nemá čísla
Zrovna v mém případě mám skvělé srovnání. Protože tím, že sledování od cizích lidí odmítám, čísla nemám. Jako bych stále nechápala, že ČÍSLA mě „definují“. Definují moji osobu, práci, popularitu, schopnosti a přínos. Jedincům i společnosti. Je úplně jedno, jak jsem čísel docílila, jestli famózním úspěchem nebo veřejným průserem. Když je mám, jsem ZAJÍMAVÁ. Když je nemám, nestojím ani za odpověď, natož zamyšlení nad pokládanou otázkou. Protože - co to je za cácoru, když NEMÁ ČÍSLA? Když ji nikdo nesleduje…
Mě už jen samotný výraz SLEDUJE děsí. Kdo ho proboha vymyslel? Nebo je skvělý a výstižný a já zase paranoidní? Asi ano. Nikdy se nedostanu do popředí zájmu a důvěry, protože nemám čísla. A ani nikdy nebudu bohatá. Protože nemám čísla. A tak mě nikdo se „skvělou“ nabídkou neosloví. Nebudu moci jeden den říkat, jak úžasné jsou tyhle kapsle na praní, které samozřejmě už léta k velké spokojenosti využívám (ačkoli jde o novinku) a nebo jak bezpečné je tohle auto, se kterým jsem ještě nebourala, protože ho mám v garáži jen týden a na zápůjčku. Co je mi po tom, jak je bezpečné, hlavně, že mě zadara povozí. A takhle budu lízat zadek každému, kdo zaplatí, až se ostatní posty o mém dokonalém životě začnou spolu s mojí sebereflexí v těch reklamních ztrácet. Ale co, vždyť díky těm reklamním můj život DOKONALÝ je!
Ilustrační obrázek
Zahoďte vizitky, trapáci!
Když jsem před časem přišla s nápadem udělat si vizitky s odkazem na své webovky, abych nemusela složitě vysvětlovat, co dělám a kde mě najít, trošku se mi v copyshopu vysmáli: „Tak snad máte Instagram, ne?“ Ach. Jistě. Instagram. Tam můžou sebe sama představit s trochou píle a filtrů tou nejreprezentativnější a nejstrategičtější cestou. Říkejte to ale holce, která se narodila na přelomu sedmdesátek a osmdesátek, nejradši má klid a soukromí a opovrhuje přetvářkou. Co pak s někým takovým? Je k ničemu. Zakopat a místo náhrobku dát QR kód. Obdivuju všechny mé vrstevníky, kteří dokázali tuhle technicko-mentální bariéru překonat, ačkoli je často na instagramových fotkách ani nepoznávám. Nevadí, mají čísla! A v garáži tu káru, co za rok zase vrátí. Rok je dlouhá doba. Není třeba se dívat dál. Kdo by takovou hloupost dělal. Žijeme přece teď a tady. A když budeme ukazovat půl milionu naprosto cizích lidí zadečky svých dětí v těch nejlepších plínkách na světě, samozřejmě, že nám jednou poděkují, vždyť to přeci děláme pro ně! Teď je teď. Po nás potopa.
Co tím učíme naše děti
To, že moje kvality končí tam, kde začíná síla Instagramu, jsem (více méně) pochopila a (evidentně) s vrzáním zubů přijala. Už hůř se mi ale tenhle fakt přijímá ve chvíli, kdy vidím naše děti. Vůbec nechci mluvit o tom, kolik času na Instagramu dnešní mladá generace tráví, protože jednak je to kapitola sama pro sebe a za druhé už bych byla úplný boomer, co jen prudí. Co mi ale opravdu vadí, je to, že tomu uvěřily. Vážně si myslí, že jejich lidskou hodnotu definuje počet jejich sledujících. Zatímco ty, kteří skutečně žijí, něco umí, něco se učí, nemají čas dávat své vyladěné fotky na odiv všech, protože sportují, tvoří nebo pomáhají lidem, nemají čas vytvářet „kontent“, protože jsou zaneprázdněné a šťastné, ty ostatní v dětském pokojíčku své štěstí pečlivě tvoří a filtrují, aby mu nakonec po každém dalším srdíčku samy uvěřily. Když ale potřebují obejmout, pofoukat bolest nebo se s kámoši smát tak, až břicho bolí, není s kým. Ale co, mají sledující a hromadu srdíček. Život má smysl! Jenže, co když ne, co když jim čísla schází? Pak přichází problém.
Problém, kterému není možné utéct. Šikana digitálního světa je všudypřítomná. Zaleze k nim do postele, číhá na ně za rohem školy. Vrní v kapse u večeře. Není možné jí uniknout. Svět, který pohlcuje duše našich dětí, dobře známe, přesto ho ignorujeme a je označujeme za slabé, protože mu propadly. Jsme jen banda pokrytců, která by ještě před třiceti lety skončila se současnými možnostmi úplně stejně. Nebo spíš hůř, protože vykalit se a ležet v louži zvratků bylo tehdy stejně dostupné a běžné jako dnes ležet v kaluži srdíček nebo hejtů.
Sociální sítě - Ilustrační foto
Méně je někdy více
Sledovat skupinu přátel, skutečných přátel, nás určitě může spojovat, inspirovat, přimět ke společným aktivitám. Sledovat obrovskou skupinu úplně cizích, vyfiltrovaných životů, může mít dopad zcela opačný. Pocit méněcennosti a frustrace. Čím méně nám stihl reálný život naložit, tím větší dopad to může mít… čímž se zase vracím ke křehké dospívající duši. V loňském roce bylo na sítích už přes pět miliard uživatelů, v průměru na nich každý z nich stráví 145 minut denně. Nebudeme si nic nalhávat, většina dětí a teenagerů dosahuje na mnohem vyšší denní hodnoty. Pokud pocit, že „nedostatečná“ čísla na Instagramu devalvují moji lidskou hodnotu má pragmatická, životem otřískaná čtyřiačtyřicítka, co asi prožívají děti, které ještě nedostaly příležitost ukázat skutečnému světu, jak skvělé jsou mimo ten digitální? Protože ani nedostaly příležitost najít „své JÁ“. Najít lásku, co si nevybírá podle čísel…
Náklady na léčbu pacientů s úzkostnými byly loni, oproti roku 2020, více než dvojnásobné. Kolik utrápených dětí ještě potřebujeme, než začneme přemýšlet nad tím, jak jim reálně a rychle pomoci?
Existují stovky návodů, jak být na Instagramu co nejúspěšnější a mít co nejvíce sledujících. Vlastně i to, jak si je koupit, aniž by fyzicky existovali. Jak upravit fotku, abychom na ní vypadali co nejkrásněji. Jak se vyfotit, aby to vypadalo, že jsme někde úplně jinde. Trendu „vysokých čísel“ nepropadly zdaleka jen děti, ale i jejich rodiče. Často veřejně velmi známé osobnosti, které na sítích moralizují a předvádějí svůj skvělý život, přitom se v něm často sami plácají, trápí a s nimi i jejich blízcí. I takové znám a není jich málo. A já si pořád jen říkám - proč?! Proč jsme dovolili, že to, kým jsme, určují ve společnosti NAŠE ČISLA a mnohdy zlomení lidé, kteří za nimi stojí. Ocitli jsme se v začarovaném kruhu, ze kterého nikdo nezná cestu ven.
