Článek
„Jsme manželé Martina a Stanislav Chmelovi, Martina odvádí naprostou většinu práce, já jí od počátku jen pomáhám a podporuju. Nábor hrdinů vzniknul na jaře 2019 u nás v obýváku. Podnětem byla nemoc naší kamarádky Jáni, která k vyléčení potřebovala transplantaci kostní dřeně. Martina nechtěla jen nečinně přihlížet a čekat, jak to dopadne, chtěla alespoň trochu pomoci. Tak s mojí malou pomocí zorganizovala náš první nábor dárců kostní dřeně. Proběhnul v květnu 2019 v jedné kavárně v Kosmonosech u Mladé Boleslavi, zapsali jsme přes 130 dárců. Lidi z registru byli nadšení a my také, a tak jsme u náborování už zůstali,“ vzpomíná Standa a nezapomíná pochválit svou manželku Martinu, která je prý organizačně nadaná, pečlivá a má tah na branku, zatímco on pomáhá hlavně s grafikou a dalšími drobnostmi kolem, jak sám skromně svou účast na projektu popisuje.
Stanislav a Martina Chmelovi. Manželé, kteří díky pomoci své kamarádce rozjeli něco, co v naší zemi nemá obdoby.
Za pět let se kolem nich vytvořila malá skupina několika občasných pomocníků. Hlavou týmu je pořád Martina, od letošního roku se do náborování pořádně opřela i její sestra. Pomáhá i kamarád Michael, se kterým se Standa střídá v nošení kostýmu, a také jeho přítelkyně Tereza, pro kterou letos vymysleli dívčí verzi kostýmu na festival Rock for People. Poprvé tak měli tříčlenný Superdřeňácký tým: „Pravidelně nám pomáhá taky Zuzka z Prahy, která je sama dárkyní kostní dřeně a jako jedna z mála si dokonce vyzkoušela obě varianty darování. Tedy z krevního oběhu přes separátor, i z pánevní kosti v plné narkóze. Další pomocníci jsou jen občasní, všichni chodí do práce a na nábor obětují den dva dovolené ročně. Zapomenout ale určitě nemůžeme ani na lidi přímo z Českého národního registru dárců dřeně, se kterými byla vždy radost spolupracovat, a taky na naše rodiče, hlavně ty Martininy, kteří nám i přes svůj důchodový věk hlídají děti, bez čehož bychom tolik náborovat nemohli.“
Pomocníci jsou vítáni!
Další schopné pomocníky by tahle parta uvítala. Nejen při samotných náborech, ale spíše aby byli impulzem a pomohli nějakou akci sami uspořádat. Nedávno si totiž znovu ověřili, jak cenná je pomoc od někoho přímo na místě a nebrání s další: „Byli jsme požádáni o nábor v jedné vsi na Nymbursku, moc jsme si od toho neslibovali, ale byli pro to nadšení a prostě nešlo říci ne. Místní sami nábor zpropagovali - rozhodili sítě mezi svoje rodiny, známé, fotbalisty, dobrovolné hasiče atd., takže tam nakonec do registru vstoupilo víc než 50 lidí. To bylo úžasné! Neustále bojujeme i s nedostatkem času a profi schopností na vedlejší aktivity typu grafické práce, správa webových stránek a sociálních sítí apod,“ ukazuje Standa možnosti uplatnění všem, kteří by se k jejich úsilí sehnat co nejvíce dárců kostní dřeně rádi připojili.
Kostým Superdřeňáka je v létě k nevydržení, ale právě díky němu se s námi lidé dávají do řeči
Kostým Superdřeňáka je s manželi Chmelovými a jejich pomocníky skoro od samého začátku. Když vznikal úplně první plakát, chtěli akcentovat jednoduchou myšlenku, že každý, kdo zachraňuje cizí životy, je hrdina. A právě tam to přišlo: „Ten, kdo se zapíše do registru dárců, je sice něco jako hrdina v záloze, ale to není podstatné, protože si hrozně ceníme už jen toho, že jsou připravení to pro někoho neznámého udělat. A pak také pacienti svého zachránce jako hrdinu nebo anděla sami vidí, často jsme to od nich slyšeli nebo četli z příběhů. Proto jsme do názvu i do loga zapracovali hrdinskou tématiku. Hned na tom prvním plakátu tedy byl panáček v superhrdinských barvách a s naším logem na hrudi. Ještě toho roku jsme chystali náš první nábor na letním festivalu a v tu chvíli dostala Martina geniální nápad pořídit si pro tyto akce superhrdinský kostým. Tak se zrodil Superdřeňák. Zpočátku v něm poletoval už zmíněný kamarád Michael, povahou extrovert, ale z nouze jsem do něj nakonec vlezl i já a časem jsem si na ten protiúkol docela zvykl. Pobyt v kostýmu je v létě opravdu docela nepříjemný. Vrchní část je vycpaná a moc nevětrá. Když už se ale člověk do kostýmu navlékne, většinou se v něm snaží vydržet co nejdéle, protože víme, že tahle chodící reklama poutá pozornost lidí a prostě docela funguje. Pomáhá nám i v tom smyslu, že lidé se s námi díky kostýmu sami dávají do řeči, chtějí se s ním vyfotit a tak,“ vysvětluje historii úžasných kostýmů Stanislav Chmela.
Právě letní festivaly jsou místem největších úspěchů Náboru hrdinů
V létě je Nábor hrdinů doslova na roztrhání. Jejich úsilí přeje počasí, nálada i zájem organizátorů akcí
„Pozvání na koncert Eda Sheerana nás ohromně potěšilo, a i když jsme už měli program letních náborů docela nabitý, dlouho jsme neváhali. A stálo to za to! Zdá se, že posluchači Eda Sheerana jsou přesně naše cílovka, protože náš stánek byl skoro nepřetržitě v obležení. Bylo to super. Za dvě odpoledne jsme zapsali 180 nových dárců,“ ohlíží se za nedávanou velkolepou akcí v Hradci Králové Standa. Organizátoři koncertu je znají z loňského i letošního ročníku Rock for People a také například z rodinného festivalu Kefír, kam se znovu chystají i letos, poslední víkend v srpnu. Ačkoli Nábor hrdinů podporují různé známé osobnosti, žádného patrona nebo ambasadora mezi známými tvářemi zatím nemají (může být bráno jako výzva:-). Několik z nich se jim ale podařilo zapsat do registru a jejich dosah pomohl téma darování kostní dřeně zviditelnit, a to se „taky počítá“.
Pět let dobrovolnické práce - skoro šest tisíc dárců kostní dřeně!
„Ročně organizujeme několik desítek náborových akcí, vloni to bylo 28 veřejných a dalších 13 neveřejných na středních a vysokých školách nebo pro zaměstnance soukromých firem. Letos toho bude ještě víc,“ plánuje nepřehlédnutelný Superdřeňák. Typický dárce podle něj neexistuje. Rozhodující je, aby byl ochotný za cenu svého vlastního nepohodlí zachránit úplně cizí život. Hrdinství nespočívá v tom hrdinském kostýmu, ale v tom, co máme uvnitř. Jediné, na co se díváme je věk, protože do registru lze vstoupit nejpozději ve 35 letech a náš cíl je přivádět do registru opravdu co nejmladší lidi, protože ti jsou z více důvodů nejlepšími dárci.
Kouzelní a nepřehlédnutelní. A ještě k tomu tak smysluplní. Organizátoři festivalů si zvou tuhle partu stále častěji.
Transplantace se dočká jen jeden ze sta registrovaných dárců
Transplantace kostní dřeně vypadá okem laika jako běžná transfúze. V „životadárném pytlíku“ jsou však místo krve kmenové buňky, které zachraňují život mnoha pacientům. První transplantaci kostní dřeně od nepříbuzného dárce provedli čeští lékaři v květnu 1993. Dnes už je v registru více než sto tisíc lidí. Skutečně ale kostní dřeň daruje jen jedno procento z nich, protože kritéria pro shodu mezi dárcem a nemocným jsou velmi přísná. I proto je třeba stále oslovovat veřejnost a databázi neustále rozšiřovat. Osvěta a prezentace jsou zásadní. Už kvůli mnohdy zažitým předsudkům. Dávno už totiž neplatí, že dárce musí projít narkózou. V Česku je možné podstoupit odběr krvetvorných buněk, který probíhá při plném vědomí. Na separátoru se při něm buňky během několika hodin vyfiltrují z krve. Tento zásah je neinvazivní a téměř bezbolestný, dají se při něm třeba sledovat filmy či poslouchat hudba. Každý dárce si může sám vybrat, jestli zvolí tento způsob odběru, nebo podstoupí darování kostní dřeni v celkové narkóze.
Hrdinové, mezi tím vším co se kolem děje máme úplně skvělou zprávu! Malá Samulka po dvou měsících opustila...
Posted by NÁBOR HRDINŮ on Saturday, March 21, 2020
Češi patří mezi ochotné dárce, i když třeba sousedním Němcům se stále nerovnají, tam je v registru téměř každý desátý občan, zatímco u nás zhruba jedno a půl procenta populace. Přesto jsme na tom lépe než řada zemí. Určitě nejlépe ze všech postkomunistických zemí. Od první nepříbuzné transplantace kostní dřeně v roce 1993 se podařilo najít shodu s pacientem už u téměř tisícovky českých dárců - z toho zhruba dvě třetiny štěpů pomohly pacientům v Česku a zbytek zamířil do zahraničí - nejdále do Austrálie.
Každá zpětná vazba nesmírně potěší
„Registry dárců jsou zcela anonymní, takže se k nám nedostává žádná zpětná vazba. Nevíme, kolik z našich potenciálních dárců už opravdu darovalo. Víme ale, že statistika říká, že dárcem se stane asi jeden ze sto dvaceti zapsaných, takže statisticky jsme pomohli zachránit asi 48 lidských životů. Občas se nám ale někdo z našich dárců sám od sebe ozve, že daroval. To nás vždycky hrozně potěší. Když člověk slyší nějaké detaily, třeba jak je ten člověk nadšený, že mohl darovat, bývá to skoro až doják a pro nás odměna, že to všechno mělo a má smysl,“ těší se Standa.
Martina Chmelová získala za svůj zhmotněný nápad už nespočet ocenění. Jí ale dělá největší radost vědomí zachráněných životů.
O čem sní superhrdinové?
„Náš největší sen je, aby jednoho dne transplantace kostní dřeně od anonymních dárců vůbec nebylo potřeba. To se asi ještě nějakou dobu nesplní, takže o trochu realističtější sen je, aby v registrech bylo zapsáno tolik lidí, že se žádný pacient, který se dozví tu vážnou diagnózu, nebude muset bát, že v registru pro něj nebude vhodný dárce. Dárce je naděje, že člověk dostane šanci se s nemocí poprat. Bez dárce tu šanci prostě nemá. To musí být hrozný pocit. A co bychom si přáli sami pro sebe? Abychom se třeba jednoho dne mohli náborování věnovat opravdu naplno, nejen jako „koníčku“ ve volném čase,“ odpovídají na otázku o čem sní Superdřeňákové manželé Chmelovi, kteří svou neobyčejnou a laskavou osvětou pomáhají z pouhého přesvědčení zlepšovat stav nedostatku dárců kostní dřeně v Česku.
