Článek
Znáte ty dny nebo i týdny, kdy máte pocit, že všechno stojí za starou belu? Nic vám nevychází a říkáte si, co dál se svým životem? Pokud jste v téhle situaci někdy byli, nebo právě jste, tento příběh vám možná přinese naději, že zvládnout se dá mnohem víc. A vždycky je možné znovu vykročit - pokud kolem sebe máte ty, kterým na vás upřímně záleží.
„Milovala jsem svůj život, svou práci a zvířata. Během pár dnů se mi ale celý svět zhroutil. Koncem ledna loňského roku mi při tragické nehodě zemřel dvacetiletý syn. Narazil do něj kamion, když byl v práci. Byla to ta nejhorší bolest, jakou může máma zažít,“ vzpomíná žena, jejíž uplynulý rok vám chci nastínit. I když vím, že mi asi nebudete chtít věřit, že se to všechno mohlo (navíc v tak krátkém časovém úseku) vůbec stát.
Tragická nehoda se odehrála v době, kdy jako kurýr rozvážel zásilky.
Tragickou smrt připomínají vzpomínkové předměty blízkých.
Místo truchlení boj o vlastní život
Pouhé dva dny po synově pohřbu, tedy 7. února 2025, přišla totiž další rána. Od člověka, kterému - jak říká - neměla věřit: „Šlo o nepochopitelný a brutální útok, po kterém mě našli nahou jen s ponožkami v tratolišti krve. Záchranáři mě převáželi už v bezvědomí a mou rodinu připravovali na to, že zemřu. Utrpěla jsem masivní krvácení a otok mozku. Při zachraňující operaci mi lékaři museli odebrat 40 % lebeční kosti. Následoval umělý spánek, těžký zápal plic a dlouhé čekání, zda vůbec přežiji. Zázrakem jsem se probrala. Naučila jsem se znovu chodit, číst a přes poškozené řečové centrum i mluvit. Místo chybějící kosti mám dnes plastovou náhradu,“ vzpomíná. V takovou chvíli si asi každý říká, co dokáže jeden člověk unést v tak krátkém časovém období. Jenže to ještě zdaleka není všechno.
Kvůli následkům brutálního útoku museli lékaři odebrat skoro polovinu lebeční kosti.
Po tom všem ještě bez domova
„V důsledku těchto hrůzných událostí se mi po 17 letech definitivně rozpadl vztah a přišla jsem o domov. Teď přežívám u kamarádky. Bohužel ve svém současném stavu nemohu pracovat. Zůstala mi posttraumatická epilepsie, záchvaty mívám i čtyřikrát do měsíce, a nemůžu se ani sama bezpečně vykoupat. Následkem poranění mozku zadrhávám v řeči. Trpím hypertenzí, úzkostnou poruchou, těžkými depresemi a chronickým stresem z traumatu. Chodím na psychiatrii, ale i přes všechny léky v noci nespím. Budím se s pláčem a ten hrůzný čin i tvář toho člověka mám stále před očima.“ Slova, která se dají jen těžko číst, natož pak žít. Okamžik, kdy se člověk stydí, že ráno kňoural kvůli nakopnutému palci o hranu gauče a rozbité pračce. Ale pořád musím pokračovat dál. Pořád to není všechno…
V listopadu mi po dalším silném epileptickém záchvatu lékaři našli na mozku dvoucentimetrový nádor. Byla jsem už tak vyčerpaná, že jsem léčbu chtěla rovnou vzdát, ale rodina mě přesvědčuje, abych bojovala dál.
Výčet všech katastrof, které se dokázaly v jediném roce stát, tady snad už končí. Teď je třeba se dívat s optimismem kupředu, ať už je horizont jakkoli v mlze: "Jedna z mála věcí, které mi vždy dělaly radost, byla má zvířata. Když jsem ale nedávno bojovala o život a bála se, že zemřu, darovala jsem svého zdravého koně Viliama dceři. Zůstala mi tak už jen moje nemocná klisna TamTam, kterou mám od hříběte. Má po operaci odebranou ledvinu a potřebuje pravidelnou medikaci. Je to ale to jediné, co mi z mého života zbylo, a nedokázala bych ji opustit.
Vor na rozbouřené moře můžeme zkusit společně sestavit my všichni. Už jen nás zájem může být velkou vzpruhou
Asi každý pochopí, že se paní Jana rozhodla požádat o pomoc. Naštěstí. Protože tohle všechno člověk nemůže zvládnout sám. Na dárcovské platformě Znesnáze akutálně běží sbírka, prostřednictvím které je možné ubrat téhle životem unavené ženě alespoň část břemene z beder: „Vybrané finance mi pomohou postavit se znovu na vlastní nohy v situaci, kdy jsem přišla úplně o všechno. Vybrané prostředky využiji v první řadě na zajištění nového a bezpečného bydlení. Dále poslouží na úhradu nezbytných léků a lékařské péče pro mě i mou nemocnou klisnu TamTam a na pokrytí základních životních potřeb, než se můj zdravotní i životní stav stabilizuje,“ vysvětluje své plány a věří, že nezůstanou nenaplněné. „Ze srdce děkuji všem, kteří mi v této nelehké zkoušce pomohou najít novou naději.“
Když se celý život zhroutí jako domeček z karet, jsou ti nejbližší často tím jediným stavebním kamenem, díky kterému je možné začít znovu.
