Článek
Je to už více než půl roku, co jsem s dětmi trávila víkend v Merlin´s campu v jednom z tamních mobilheimů. Krásné místo, klidné, zdánlivě bezpečné, ideální pro rodinný pobyt. Byl to náročný den, co si budem. Dvě děti plné zážitků a možností, které chtějí všechny využít a matka zničená po daleké cestě, jejich dovádění a odhodlání vydržet vzhůru co nejdéle. Uložila jsem je ke spánku a ještě vleže na zádech zkontrolovala mobil, na který jsem za celý den neměla šanci kouknou a odpovědět na pracovní věci, i ty soukromé. A v tu chvíli usnula.
Okno, které bylo ještě několik dní připomínkou mé noční paralýzy
Z totálního vyčerpání jsem upadla do spánku. Když najednou mě vzbudila rána, jako když někdo rozbíjí okno a skáče jím dovnitř. Slyšela jsem to naprosto zřetelně. Ránu, padající střepy, dupnutí po seskoku. Chtěla jsem vstát, i když jsem měla obrovský strach, věděla jsem, že musím ochránit děti a co nejdříve jít situaci řešit, zavolat pomoc. Jenže jsem se nemohla hnout. Vůbec nijak. Končetinami, hlavou, nemohla jsem ani promluvit. Jen jsem ležela a koukala to té červné škvíry v pootevřených dveřích a poslouchala kroky, co se blíží. Nikdy jsem nezažila větší bezmoc a strach. Zaplavila mě úzkost, která se dá jen těžko popsat. Nevěděla jsem, co je s dětmi, nedokázala jsem je ochránit. Nemohla jsem ani křičet, jen plakat. Pamatuju si slzy, co se mi kutálely po tvářích.
Všechno to trvalo pár minut. Nedokážu odhadnout kolik, ale pro mě to byla celá věčnost. Když jsem pak dokázala vstát a jít vše zkontrolovat, nic jsem nenašla. Vše bylo tak, jako když jsme šli spát. Žádný zloděj ani rozbité okno, děti klidně spaly. V tu chvíli jsem se ve mě mísila obrovská úleva a úzkost zároveň. Nemohla jsem se jí zbavit. Nechala jsem svítit ve společných prostorách, koukala do blba, ale byla pořád ve střehu. Nevěděla jsem, co to celé mělo znamenat.
O spánkové paralýze jsem do té doby možná slyšela, ale neznala jsem nikoho, kdo by ji zažil, nebo alespoň popis takové události. I když je víc než pravděpodobné, že v tu chvíli bych si ten stav stejně nedokázala logicky vysvětlit. Byl to úplně jiný svět. Který už nikdy, nikdy nechci zažít. Od té doby jsem si o spánkové paralýze přečetla hodně článků, studií, podívala se na nespočet podcastů. Ulevilo se mi, ale zároveň jsem si uvědomila, že se to může stát kdykoli znovu a začala jsem si dávat pozor na to, abych nechodila spát tak obrovsky přetažená.
Bezmoc přichází v noci i k dětem. Je důležité rozeznat mezi dvěma druhy poruchy spánku
Před pár dny se v noci, pár desítek minut po usnutí, vedle mě probudil můj tříletý syn. V bezpečí domova. Opět po náročném dni, kdy měl tolik zážitků na výletě, že zkrátka nešel po obědě spát, jak běžně dělává. Šel do postele až večer, naprosto přetažený a stejně jako já tehdy, „vytuhl“, tuším ještě bez pyžama. Vzbudil se s křikem, seděl na posteli a mluvil z cesty, tekly mu po tváří slzy a dotýkal se mě prsty, jako by mě oťukával jako neznámou bytost, která vedle něj asi byla ve snu. Zmateně něco ukazoval hlasitě plakal, těžko dýchal. Vůbec mě ale nevnímal. Moje objetí, utěšování, ujištění, že je to jen sen a maminka je s ním, že je v bezpečí. Bylo to nekonečné, ačkoli to opět mohlo trvat jen pár minut. Jen on (narozdíl ode mě tehdy) mohl mluvit a gestikulovat. Pak si lehl ke mně do náručí a tiše usnul. A ráno si vůbec nic nepamatoval.
Noční děsy přicházejí do dětských snů nejčastěji mezi 3.- 6. rokem. Ráno si nic nepamatují
Třetina dne v té největší bezbrannosti
Náš mozek a tělo jsou dvě naprosto fascinující, zdánlivě absolutně propojené stroje hodné obdivu. Kdykoli se člověk zamyslí nad tím, co všechno dokáží, co všechno je žene k výkonu a neuvěřitelným výsledkům, smeká před přírodou, která tohle dokázala „sestavit“. Jenže právě spánková paralýza mi ukázala, že propojení mozku a těla vůbec není stoprocentní. Tím spíš, když člověk spí. Když tráví svou třetinu dne v „nouzovém režimu“ a totální bezbrannosti.
Spánková paralýza je stav mezi spánkem a bdělostí. V době, kdy si mozek uvědomuje realitu, ale nedokáže je ještě odlišit od snu. Nedokáže ovládat svaly a proto má pocit úplného ochrnutí kosterního svalstva. Včetně hlasivek. Ačkoli se dříve vysvětlovala posedlostí zlými duchy nebo čarodějnictvím, věda pro ni časem našla jednoduché vysvětlení. Náš spánek se skládá z fází REM a non-REM. V non-REM fázi jsme v opravdu hlubokém spánku. Pokud se nám něco zdá, po probuzení si to většinou nepamatujeme. A v téhle fázi nás jen tak někdo neprobudí. Pokud ano, potřebujeme delší čas na vzpamatování, „rozkoukání“. Naopak ve fázi REM probíhá zvýšená mozková aktivita. To je ta chvíle, kdy se nám zdá velké množství snů, ve kterých můžeme prožívat neuvěřitelná dobrodružství. Abychom se při tom divokém procesu nezranili, mozek vysílá do těla látky, které zabraňují pohybu svalstva i hlasivek. Když se v téhle fázi probudíme, může dojít k obávané spánkové paralýze. Jsme totiž přesně na hranici spánku a bdělosti.
Někdo slyší zvuky nebo hlasy, další vidí různé přízraky, někoho unášejí mimozemšťani, jiný cítí, jak mu někdo usedá na hrudník a nemůže se nadechnout. Zážitky jsou různorodé, ale jedno mají společné. Dotyčný se nemůže pohnout, ani promluvit. Je zcela paralyzovaný. Přitom nejde o žádný zásah ďábla nebo mimozemské civilizace. Tuhle hru s námi hraje náš vlastní mozek, který se odstřihl od svalů. Přerušit tento stav může třetí osoba jemný dotykem.
O příčinách spánkové paralýzy se pořád spekuluje. Je ale podle vědců zřejmé, že všemu nahrává nepravidelný spánek, dlouhodobý stres a vyčerpání. Častěji postihuje ty, co usínají na zádech s vysoko nastlanými polštáři, a mladší lidi. Tedy i děti.
Noční můry a noční děsy nejsou totéž
Tím se vracíme k případu nočního děsu mého syna. Přesně o to totiž podle všeho šlo. Velmi časté jsou u dětí mezi 3. - 6. rokem života a v průběhu dospívání mizí. Noční děsy se objeví brzy po usnutí, obvykle do půl hodiny a mají krátké trvání v řádech dvou minut. Maximálně však deseti. Jsou charakteristické svou neovladatelnou výbušností, silnou úzkostí, panikou, srdeční tep se zvýší až na 200 úderů za minutu, přidávají se chaotické pohyby končetin, výkřiky a pláč. Ráno si dítě na nic nepamatuje.
Pak jsou tu ale ještě noční můry, které se podobají úzkostným snům a dostavují se během REM spánku, kdy člověk sní, zpravidla v druhé polovině noci. Téměř vždy jde o komplikovaný sen, který je stále děsivější a vede k probuzení. Po něm se dítě celkem rychle orientuje a dokonce dokáže sen převyprávět. Noční můry postihují každé desáté dítě věku 3-5 let. Je dobré si v takové chvíli sednout k dětské postýlce, ptát se a uklidňovat. Nechce-li dítě nic vyprávět, nenuťte ho. Třeba samo druhý den nakreslí obrázek. U malých dětí do 6 let jde o běžnou fyziologickou záležitost, která se postupně vytratí. U starších dětí můžou být spouštěčem starosti, ať už rozvod rodičů, smrt někoho blízkého, špatné známky ve škole atp.
Dobrou noc, sladce spi…
Všechno podle odborníků záleží na pravidelném režimu. Jestliže nastane čas, kdy chodí dítě běžně na kutě, nesmíme mu ustoupit a dovolit ještě další pohádku. Po sledování příběhů by měla před spánkem uplynout alespoň hodina a maličké by mělo usínat s pohlazením, držení za ruku, písničkou nebo vyprávěním pohádky. Absolutní ticho při usínání dětí vhodné není. A vlastně to samé platí i pro nás dospělé. Nekoukat před spaním do počítače nebo mobilu, usínat raději na boku a ne v totálním vyčerpání. Jasně, to se to radí. Většinou právě rodiče tyhle body dokáží jen těžko neporušit. Ale může to být cesta, jak se vyhnout té odpornosti jménem spánková paralýza.
Nejhorší prý bývá „poprvé“. V následných případech je už často možné se panice vyhnout a v paralýze si opakovat, že všechno brzy skončí. Ve většině případů je spánková paralýza jednorázová záležitost, není životu nebezpečná a není doprovodným příznakem nemoci. Pokud se ale opakuje, může si vyžádat odbornou pomoc, protože takového člověka provází každodenní strach z usnutí a s tím spojené i fyzické vyčerpání.
