Článek
„Ahoj, jmenuji se Kuba a moje kamarádka a majitelka se jmenuje Veronika Králová. Pracuji jako hipoterapeutický a hiporehabilitační kůň. Jsem výjimečný kůň! Nebojte, nejsem náfuka, ale musel jsem se hodně učit, a dokonce složit velmi náročné zkoušky,“ začíná text sbírky na dárcovské platformě Znesnáze, která má pomoci s léčbou klientů Veroniky a Kuby i v dalších letech. Jezdí za nimi velmi často a někdy i poměrně daleko do domovů pro seniory, ale cestují také za dětmi s handicapem. Založení sbírky pro ně byla jediná cesta, jak v návštěvách pokračovat. Říct si o pomoc, je pro ně velmi těžké, ačkoli sami pomáhají. Jak už to ostatně bývá…
Veronika a Kuba
„V minulém ustájení, když ještě Kuba s Veronikou pracovali v lese, za nimi jezdili senioři z nedalekého domova důchodců. Jednou týdně tedy zůstávali doma. Kuba si alespoň odpočinul a Veronika zatím mohla zařídit potřebné věci, než dorazil minibus s partičkou seniorů, nadšených z výletu, s mrkví připravenou po kapsách. Nadšených, až na jednu paní. Říkejme jí paní Anna. Paní Anna stála vždycky opodál, zamračená, na první pohled se o dění kolem Kuby vůbec nezajímala. Jednou za čas utrousila jízlivou poznámku. Ale jezdila s železnou pravidelností - nikdo to moc nechápal, proč paní Anna vlastně jezdí, když z výletu nic nemá. Jednou ráno, když měli senioři zase za Kubou dorazit, Veronika dostala zprávu, že musí ještě zajet do lesa rychle dotahat nějaké kmeny. Hned tedy Kubu naložila do hengru a vyrazila, aby stihla být zpět, než důchodci dorazí. Stihla to tak tak. Kuba zaslouženě odpočíval v boxu, když přijelo, tak jako každý týden, auto naložené seniory. Všichni vystoupili a nakonec i paní Anna. Rychlým pohledem přelétla ohradu. „Kde je?!“ zeptala se rázně. „Kuba? V boxu.“
Než stihla Veronika vysvětlit, jaké měli náročné ráno, paní Anna vyhrkla zoufale: „To přece nemůžete!“ A rychlou chůzí zamířila dovnitř objektu k boxu. Všichni stáli jako opaření. Takovou paní Annu vůbec neznali. Veronika ji opatrně následovala. Anna stála u Kubova boxu a povídala si s ním: „Taky tě tu nechali, viď. Seš tady úplně samotný a opuštěný, ostatní běhají venku. Já to znám, mě se nikdo neptal, jestli tam v tom důchoďáku chci být…“ Veronika stála opodál a po tváři se jí koulely slzy. „Toho odpoledne se jedna velká bolest konečně dostala ven, byla viděna a uznána a její nositelce se mohlo alespoň trochu ulevit,“ píše na svém facebooku Jana Pecháček Trávníčková, kamarádka Veroniky, která chce konkrétním příkladem ukázat na význam hipoterapie Kuby a Veroniky pro duši seniorů.
Zvířata vrací seniorům vzpomínky. Těm, co se straní přinášejí bezpodmínečné přátelství
Že zvířecí návštěvy patří mezi nejoblíbenější celoroční aktivity v domovech seniorů, dokazuje i čtyři roky trvající projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu Ježíškova vnoučata. Zvířata, která do domovů na návštěvy chodí, seniorům vracejí vzpomínky na jejich domácí mazlíčky, dávají možnost přitulení, vypovídání se i důvod k smíchu. Za zdánlivě obyčejnou návštěvou psa, kočky nebo koně se ale skrývá obrovská práce a úsilí jak animoterapeuta, tak hlavně zvířete samotného.
„Já považuji využívání služeb za asistence zvířat za velmi významné, zejména pro uživatele, kteří měli doma své mazlíčky a mají kladný vztah ke zvířatům. Zvíře dokáže nabudit několik smyslů najednou – hmat, zrak, sluch i čich. Připomene uživatelům, co znali, měli doma. Dokáže povzbudit paměť, kognitivní funkce, jemnou i hrubou motoriku, zlepšit hybnost kloubů, dokáže zaujmout svou energií, projevem, svou roli hraje přítomnost zvířat v adaptačním procesu klienta na nové prostředí. Je to také nástroj pro zlepšení komunikace, uvolnění úzkostí, emočního napětí,“ svěřuje se se svými zkušenostmi na webu Ježíškových vnoučat současná ředitelka DpS Blatná a dobrovolnice spolku Hafík Hana Baušová. Ačkoli je návštěva pro zvíře práce, často prý mezi ním a klientem přeskočí pomyslná jiskra. Stejné zkušenosti má i Veronika Volgemutová, která je se svým koněm Sagim mezi seniory velmi oblíbená: „Jiskra přeskočí opravdu často, zejména v hospicích je napojení velmi silné a emotivní. Nespěcháme, necháme plynout tyto okamžiky. Za celých pěl let jsem vypozorovala snad jen jednu klientku, u které Sagi nechtěl být. Tak jsme si jen povídali. Jednoho pána Sagi dokonce dokázal po letech rozmluvit,“ vzpomíná.
V případě Veroniky je výsledek jejího snažení zcela evidentní, jen podle její kamarádky Jany je pro ni těžké si nechat pomoci, ačkoli sama tolik pomáhá: „Veronika má jen jednu jedinou chybu. Neumí si říct o pomoc. Má velké srdce a i když toho třeba někdy moc nenamluví, moc ráda doprovází Kubu tam, kde je ho nejvíc potřeba. Neumí dělat na „kšeft“, taková ona není. Ale teď potřebuje pomoc, aby mohla dál provozovat to, co jí dává největší smysl a co ji naplňuje. Aby mohla s Kubou jezdit za klienty a léčit je.“
Asistenční jednorožec jako další oblíbený terapeut na čtyřech nohách. Koňská přítomnost přináší mnoha seniorům klid a tiché splynutí.
„Nechceme si na našich návštěvách vydělat. Potřebujeme se jen k seniorům dopravit“
Aby mohli Veronika s Kubou dál pomáhat, rozdávat radost a zážitky, nutně potřebují pořídit novější auto a opravit nebo koupit novější přepravní box. Pokud by peníze ze sbírky přebývaly, rádi by také koupili další pomůcky na hipoterapii a hiporehabilitaci, které nejsou vůbec levné. Zatím ale stav sbírky moc velké naděje nedává: „Vlastně to není pomoc jen pro nás. Je to také pomoc pro naše stálé i budoucí klienty, pro naše kamarády, pro všechny ty děti, babičky a dědečky, za kterými jezdíme. Společně rozdáváme radost, odvahu, úsměvy, pomáháme překonávat strachy a úzkosti. Nechceme se vzdát našeho poslání jen proto, že nemáme dost peněz na auto a na přívěs,“ vysvětluje Veronika Králová a věří, že se najdou lidé, kteří třebas jen drobnou částkou jejich poslání podpoří.
