Zažila jsem své tři minulé životy a smrti. Uvěří jen ten, kdo vyzkoušel - nebo vyzkouší

Vzpomínám si, jak jsem si v devadesátkách nesla natěšeně z městské knihovny v Třebíči tuhle knížku. Černou jako noc, černou jako smrt. Jako každého dospívajícího člověka mě lákalo neznámo. A jako někdo, koho z nevysvětlitelných důvodů navštěvovaly (nejen) ve snu duše právě nebo nedávno zemřelých, jsem měla spoustu otázek, na které mi tahle kniha v mých očích mohla dát odpovědi. Je mi už teď jasné, že díky tomuto textu mě ještě v jeho úvodu opustí spousta mých dosavadních sledujících. :) Ti, co zůstanou, mě ale poznají víc než většina jiných. A možná i sami sebe.

Duše jako na běžícím páse

Říká se, že děti a dospívající mají „zvláštní schopnost“ pouštět k sobě duše zemřelých. Že jsou citlivější, vnímavější, otevřenější, nezaujatí. Možná proto za mnou přišel můj milovaný děda pár dní poté, co zemřel. Podle mě proto, že jsem se s ním jako 12letá vystrašená holka nedokázala na nemocničním lůžku rozloučit. Možná proto v den své smrti za mnou přišel můj bratránek, kterého jsem léta neviděla. Zemřel v koupelně, ve vaně, když zhasl plamínek karmy. Tu noc jsme spolu „strávili“ celou, smáli se, plakali a loučili. Proč, to jsem pochopila až když přišlo parte. Takových zážitků jsem měla více a vůbec mě netěšily. Děsily mě. S odstupem času jsem za ně vděčná. Nevšední setkání a události se mi nevyhýbají ani dnes. Vím, že tady naši blízcí stále jsou. A nejen oni, ale lidé, které neznáme. A chápu, že to mnozí lidé popírají. Ať už ze strachu z neznámého nebo nedostatku informací. A rozhodně to nikomu nenutím. Nicméně jsem si jistá, že právě jistota toho, že smrtí naše vědomí nekončí, přináší často úlevu těm, které smrt blízkého potká. A právě on by mohl najít v tomhle textu uklidnění. Stejně jako ti, které trápí nevysvětlitelné obavy nebo úzkosti.

Před nedávnem jsem viděla video, které mi mého v mládí tolik oblíbeného autora Raymonda Moodyho připomnělo. Šlo o vzpomínku muže, který se jako mladý při koupání s přáteli utopil. Desítky let nemluvil o zážitku, který mu tahle zkušenost přinesla. Teď má jeho video šest milionů shlédnutí a jistě spoustu těch, které přimělo jít také „s pravdou ven“. Někdy je prostě fajn mluvit i tom, čemu jiní nevěří, protože tak můžete pomoci těm, kteří o tom mluvit potřebují. Díky slovům Andyho jsem si koupila knihu Raymonda Moodyho Život po životě/Úvahy o životě po životě/Světlo po životě. A dva dny na to i knihu Opětovná shledání a tu, o které byla už v úvodu řeč. Tu, kterou jsem s těžkým srdcem vrátila před 30 lety do knihovny, abych si ji o pár let později půjčila v knihovně jiného města. Internet nebyl a některé tituly jste si zkrátka jen tak nepořídili.

Přesvědčovat vás nebudu, příklady a zkušenosti vám ale stejně povím

Moodyho Život před životem jsem tehdy opravdu nechtěla dát z ruky. Proto jsem si dvanáct stránek autohypnózy přepsala do sešitu. Začala jsem tím, že jsem ji slovo od slova, s přesnými časovými pauzami, nahrála na magnetofonovou kazetu. Udělala si chvíli klidu a času a sama se tak uvedla do stavu, který měl pro mě zásadní celoživotní dopad. Zažila jsem svoje tři životy, které předcházely tomu současnému. Vlastně ani né tak životy, jako jejich konce.

Nikdy dřív jsem si neuvědomovala, jestli jsou moje sny barevné, nebo černobílé. Tenhle zážitek byl ale v naprosto jasných barvách. Pamatuju si, jak jsem stála na vyvýšenině, pod kterou byl velký dav. Chvílemi jen ševelil, chvílemi pokřikoval. Vnímala jsem ale, že středobodem zájmu jsem já. Cítila jsem i pachy. Zvláštní pachy. Spíš zatuchlost a smrad. Všechno bylo staré, jakoby středověké. Cítila jsem úzkost a rozčílení. Ale nechápala jsem, co se děje. Ačkoli jsem byla v těle někoho „jiného“, pořád jsem to byla já, vědomá si toho, že jsem součástí hypnózy a nic z toho, co vidím není přítomnost a nemusím se o  svůj život bát. Viděla jsem malého chlapce, jak si zakrývá oči, ale i ušmudlaného zarostlého muže, který se vyloženě těší a raduje z toho, co se právě děj. Chvílemi to vypadalo, že se bude dít nějaká skvělá show. Jaká, to mi došlo až ve chvíli, kdy mi někdo začal rvát na hlavu provaz a utahovat smyčku. Cítila jsem ji na krku tak intenzivně, jako bych ji tam skutečně právě v tu chvíli měla. Bylo mi to hrozně nepříjemné, protože nesnáším cokoli na krku. Nemůžu na něm nic nosit. Ani řetízek, ačkoli by se mi to líbilo, cokoli mám na krku, působí mi tíseň a nepříjemný pocit. Nějaký čas poté jsem pochopila proč.

Smrt byla v tomto okamžiku jasná, ale neprocítěná. Hypnóza mě nepustila k samé bolesti a utrpení z ní. Naopak jako střihem jsem se ocitla v letu mezi spletitými skalami. Jako v nějaké hře, nebo v Top Gunovi. Letěla jsem neskutečně rychle a cítila i vánek kolem sebe, nebo spíš vítr. A ocitla jsem se na místě dalším. Na krásném, sluncem prosluněném místě s obrovským výhledem. Skála pod mýma nohama a kolem byla až do oranžova. Byl krásný letní den, přesto lidé přede mnou na sobě měli hnědé dlouhé hadry, s kapucemi, s provazy kolem boků. Stála jsem v druhé řadě, bála jsem se jít blíž. Mám obrovský strach z výšek celý život a právě tady se to umocnilo. Cítila jsem ho mnohem víc. Sledovala jsem celou tu scénu. Dlouho se nic nedělo. Jen si dva z nich něco vysvětlovali. Jeden měl v ruce jakýsi smotaný list papíru a pořád do něj nahlížel. Následně jsem viděla, jak se jednoho z mužů chopili a snažili se ho ze skály svrhnout. V tu chvíli jsem pocítila strašný strach. Lásku. Bezpráví. Ale hlavně opravdu velkou lásku a slyšela jsem zcela zřetelně jak křičím - „Ne, to ne! Nedělejte to, byl jsem to já!“ Až mě zabolelo na hrudníku, jak moc jsem křičela. Vlastně křičel. V tu chvíli se všechna pozornost strhla na mě a já už po předchozím zážitku věděla, že teď má pravděpodobně následovat má další smrt. Když jsem se znovu ocitla v letu mezi skalami, byla ta cesta už o něco kratší. A končila v temnotě. Jakoby v jeskyni, skále, v temné vlhké nicotě, kde jsem se nemohla hnout. Jen jsem slyšela kapání vody a hluboký smích postavy, která se z dáli blížila ke mně. Viděla jsem i jakési přibližující se světlo. Všechno bylo hrozně pomalé. Když jsem pak po letech navštívila hrad Špilberk a ocitla se v mučírně, na místě, kde ženy nechávaly zešílet přikované pod kapičkami vody, ucítila jsem obrovské deja vu. Položila ruku na skálu v tom místě a zatočil se se mnou celý svět. Nevím, jestli to bylo to místo, minimálně mi ale hodně připomnělo.

Devět z deseti kamarádů by vám řeklo to samé. Ten desátý je ještě tam

To si samozřejmě dělám legraci. Ale v podstatě tak nějak by se to dalo vystihnout. Když jsem se postupně a systematicky probudila z hypnózy, dlouho jsem přemýšlela o tom, co jsem prožila. Byla jsem tím naprosto uchvácená ještě mnoho mnoho měsíců. Moje zkušenost přiměla k hypnóze i lidi v mém nejbližším okolí. Utkvěl ve mě zážitek člověka, který byl pohřebený zaživa a ještě po probuzení cítil bolest nehtů a měl zarudlé konečky prstů. Skutečně. Fyzicky. A možná ještě více se mi zapsal do paměti zážitek kamaráda, který okamžitě po ukončení hypnózy jen řekl, že byl žena, požádal o kousek papíru, něco si nakreslil a zmizel. Po čase přišel s tím, že symbol v knihovně dohledal. Skutečně byl pravděpodobně ženou ve starověkém Římě a to, co viděl, byl symbol na jednom z chrámů. Jen podotýkám, že o historii se nikdy nezajímal, nebylo mu tou dobou ani dvacet a měl úplně jiné starosti, než studovat dva a tisíce let starou chrámovou architekturu. Tohle všechno byly okamžiky, které mi daly jasně najevo, že nejde jen o fantazii nebo pouhý sen.

To si vyprávěj holubům na střeše

Říkáte si, proč by to někdo dělal? Proč by dobrovolně pohlédl smrti do tváře? Opakovaně? Proč věřit takovým nepodloženým nesmyslům? Rozumím. Ovšem ve chvíli, kdy si knihy přečtete, k velkému údivu zjistíte, kolik takových podložených studií a výzkumů existuje. A jak osvobozující je zjistit, že naše životy jsou jen taková hra, zkouška. Když se jeden nepovede, přijde další. A jak ohromně úlevný a laskavý je samotný konec každého z nich, na který máte příležitost po dobu pár minut hledět jak na pečlivě sestříhaný film. Není to povídačka, že „vám proběhne před očima“, je to reálná zkušenost. Ten, kdo jednou téměř odešel, už se odejít nebojí. I to je dobré vědět. I tím je dobré se uklidnit. V obavách před smrtí vlastní, v nadějí a úlevě po smrti blízkého. Naděje prý umírá poslední. A nebo nikdy, chcete-li…

Raymond A. Moody vystudoval filozofii i medicínu a oba obory zakončil doktorátem. S výzkumem nevysvětlitelných jevů začal ještě v době studií a tato vášeň mu vydržela celý život. Vyvinul rozsáhlou přednáškovou činnost mezi lékaři a zdravotnickým personálem, který se často sám s podobnými prožitky pacientů setkává. V každé ze svých knih přistupuje k tématu i čtenáři s velkou pokorou a ujištěním, že je jen pouhým člověkem a tak se v knize můžou zrcadlit jeho názory, postoje a předsudky, ačkoli se tomu snaží maximálně vyvarovat. Faktem je, že jeho akademické a profesionální zařazení je poněkud nesourodé, vlastně až protichůdné, a tak je by se dalo říci racionalitou vyvážené. Raymond Moody je vzdělaný a pokorný člověk s báječným smyslem pro humor i velkou vnímavostí, který je považován za průkopníka ve výzkumu oblasti prožitků blízkosti smrti. Můžete jeho celoživotním výzkumům věřit a nechat se jimi fascinovat, ale samozřejmě nad nimi můžete jen mávnout rukou jako nad snůškou nesmyslů. Jaká je skutečná pravda zjistíme všichni až ve chvíli, kdy o ní nebudeme moci nikomu na Zemi říct.

Nebo ano?:)