Ze dna se prý lépe odráží. Ale řekněte to člověku, který už nemůže

Katku a jejího tehdy 2,5 měsíčního syna opustil manžel. Krátce nato zemřeli její rodiče. Maminka po kómatu, tatínek poté, co se se ztrátou nedokázal vyrovnat. Více než rok bojoval s alkoholem a pak také zemřel. Následně přišla rakovina prsu a teď Katce i synovi hrozí výpověď z bydlení. Kam ještě dál může osud zajít a co to může zvrátit? Nová šance a pomoc. Odvaha si o pomoc říct. A tu Katka konečně našla.

„Všechno jsem zvládala sama, včetně vyřizování pohřbů a následků spojených s tátovým pitím, ale psychicky mě to velmi vyčerpalo. Pak přišla diagnóza. Podstoupila jsem chemoterapii a ozařování, měla popáleniny druhého stupně, ochrnutou ruku a nově mám i cukrovku – musím si 4× denně píchat inzulin.

Kvůli svému zdravotnímu stavu nemůžu pracovat, čekají mě další dvě operace a velmi se bojím, že přijdeme o bydlení. Syna vychovávám sama – jsem mu mámou, tátou, babičkou i dědou. Oba máme poruchu imunity, často býváme nemocní. Náš měsíční rozpočet zatěžují i výdaje za léky a léčbu,“ vysvětluje Kateřina důvody, proč zažádala na dárcovské platformě Znesnáze veřejnost o pomoc.

„Když jsem byla zdravá, pracovala jsem a dokázala se postarat o syna i pomáhat jiným – podporovala jsem děti z dětských domovů, posílala dárky, dostávala od nich obrázky, které mi pomáhaly v léčbě,“ říká Kateřina s výčitkami v srdci, že si teď říká o pomoc ona sama. Samozřejmě úplně zbytečnými výčitkami. Kateřina je typickým příkladem člověka, který pomáhá jiným, protože jeho vlastní problémy se tak stávají „tak nějak menší“. A právě tito lidé si ale paradoxně o pomoc sami často neumějí říct.

Mezi složky Emoční inteligence patří sebeuvědomění a sebeřízení. Je tedy známkou dobré E inteligence, že v pravou chvíli poznáme, kdy potřebujeme pomoc, a řekneme si o ni. Během výzkumu v roce 2023 se agentura Behavio ptala 1550 lidí s chronickým omezením, handicapem a pečujících na důvod, proč si neřeknou o pomoc. Více než polovina z nich, přesněji 55 % odpovědělo, že primárním důvodem je stud. Sedmačtyřicet procent z dotázaných řeklo, že nechtějí být odkázaní na pomoc jiných, a každý třetí odpověděl, že situace není až tak závažná, aby někoho o pomoc žádali. Což bývá skutečně i v praxi dárcovské platformy Znesnáze, která si nechala výzkum vypracovat, jeden z nejčastějších argumentů lidí v nouzi: „Určitě jsou lidé, kteří jsou na tom ještě hůř!“ je statisticky tou nejčastější odpovědí.

Jenže, dnešní svět je tak propojený a zároveň náročný, že málokdo může celoživotně vše zvládat sám. A rozhodně to není projev selhání. Naučit se poprosit o pomoc a přijímat pomoc je jednou z největších dovedností, které člověk může rozvíjet. A možná vás překvapí, že to není tak složité, když překonáme strach z odmítnutí, posměchu a odsouzení. Je totiž kolem spousta lidí, kterým dělá radost jiným pomáhat. Někteří lidé cítí silnou potřebu pomáhat druhým, protože je to uspokojuje a dává jim pocit smysluplnosti. Jiní se snaží získat společenské uznání, získat vděčnost nebo se cítí lépe, když pomohou. Pomoc může být také motivována náboženskými nebo morálními důvody… A co, ve výsledku je to vlastně fuk. Zkrátka tu jsou a čekají, až dostanou příležitost - tak strach stranou, dokud je čas!