Článek
Žiju tak, abych jednou zemřel spokojený? Taková otázka je podle paliatrů, kteří denně pracují s lidmi na konci života, dobrou prevencí proti výčitkám a lítosti. Centrum paliativní péče zve teď veřejnost na Preventivní prohlídku života, která každého provede sérií otázek a pomůže mu lépe žít už teď. Cílem osvětové kampaně je ukázat, že paliativní péče je především o kvalitě současného života.
Nový projekt dává možnost nahlédnout na smrt za života. Tak, aby nás nezaskočila.
„Češi tak málo mluví o smrti, až jim to komplikuje život,“ říká vedoucí osvětového programu Preventivní prohlídka života Honza Dolínek. Podle průzkumu veřejného mínění, který Centrum paliativní péče realizovalo ve spolupráci s výzkumnou agenturou STEM/MARK, si 82 % lidí myslí, že se o smrti mluví příliš málo. 75 % míní, že mezi blízkými se téma otevře až když už je příliš pozdě. Naprostá většina (88 %) se přitom opírá o vlastní zkušenost se smrtí blízké osoby. 60 % dotázaných je přesvědčeno, že kdyby si lidé více uvědomovali svou smrtelnost, pomohlo by jim to lépe žít už teď. Odborníci na paliativní péči závěry průzkumu potvrzují.
„Ještě chvíli a pak si dám věci dohromady,“ říkáme si. Život ani smrt ale nečeká
„Moje praxe i řada výzkumů ukazuje, že v konfrontaci s konečností svého života se lidé dokáží lépe zamyslet nad svými hodnotami. Nad tím, zda svůj život tráví způsobem, který jim dává smysl. Zavaleni každodenními starostmi někdy procházíme životem s pocitem, že ještě chvíli a pak už si dáme věci dohromady. Až je najednou příliš pozdě. Vážná nemoc nebo úmrtí v rodině či mezi známými s sebou nese příležitost k zastavení a nastavení zrcadla,“ říká psycholog a zakladatel Centra paliativní péče Martin Loučka. „Naše kampaň chce tento princip využít a přivést lidi k zamyšlení nad tím, co je v životě opravdu důležité. Zároveň jim chce přiblížit paliativní péči jako službu, která jim s dosažením jejich cílů dokáže pomoci. Ta totiž není pouze péčí o symptomy umírajících pacientů, ale právě způsob, jak nemocným a jejich rodinám pomoci s formulací a naplněním jejich cílů a priorit,“ přibližuje Loučka záměr projektu.
Při návštěvě svého blízkého na hřbitově si nejčastěji říkáme „co by, kdyby“. Až tam přemýšlíme o životě a smrtelnosti. Není to ale trochu pozdě?
V Česku zemře ročně 111 tisíc lidí. Skoro polovina z nich má prostor se na svou smrt připravit
Centrum paliativní péče pracuje na tom, aby vážně nemocní a umírající lidé a jejich rodiny měli přístup ke kvalitní paliativní péči. V Česku ročně zemře 111 000 lidí. 66 000 z nich očekávatelně v důsledku dlouhodobé chronické choroby. Těm všem může paliativní péče zajistit klidný a důstojný konec života, v souladu s jejich hodnotami a přáním. Většina ale umírá v nemocnici bez přístupu k paliativní péči. Ačkoli většina lidí, jak průzkum také ukázal, si přeje strávit konec života doma. Více než polovina Čechů navíc uvedla, že jejich blízcí umírali v nemocnicích. Dalších třicet sedm procent pak v prostředí domova. Necelá desetina řekla, že jejich blízcí zemřeli v domovech seniorů a jen pět procent v hospicích.
„My to měníme. Pomáháme zavádět paliativní péči na místa, kde chybí – do nemocnic, domovů pro seniory, do ambulancí praktických lékařů. Vzděláváme profesionály, kteří pracují s umírajícími pacienty a jejich rodinami, a učíme je citlivě a pravdivě komunikovat. Přinášíme data o tom, co je pro lidi v závěru života důležité a jak jim efektivně pomoci. Vnášíme do českého systému péče mezinárodní inspiraci a zkušenost. Vytváříme prostor pro otevřenou debatu o tématech spojených s koncem života. A také připravujeme osvětové aktivity pro veřejnost a usilujeme o to, aby umírání nebylo tabu. I to je jeden z důvodů vzniku tohoto projektu,“ vysvětluje jeho vedoucí Honza Dolínek.
Vzpomínky neuchováváme tak, jako naši předci, ačkoli máme tisíckrát více fotek než oni. Zůstávají ukryté jen v mobilu. Stejně jako myšlenky. Žijeme, jako bychom nikdy neměli umřít. Bez zastávek a usebrání.
Preventivní prohlídka života je dlouhodobý osvětový program, který získal záštitu Ministerstva zdravotnictví ČR, České společnosti paliativní medicíny a Fóra obilních hospiců. Ambasadory se staly známé osobnosti z různých odvětví. Patří k nim profesoři medicíny Martina Koziar Vašáková, Monika Arenbergerová a herci Filip Březina nebo David Matásek či sportovec Vavřinec Hradilek. I oni mají svou zkušenost se smrtí a umíráním. I oni chtějí žít tak, aby nelitovali chvíli před smrtí. Stejně jako tým projektu Ježíškova vnoučata, který se rozhodl tuto myšlenku podpořit a postavit se za ní. A co vy? Žijete tak, abyste zítra mohli umřít?
