Článek
Přišel jsem totiž o práci, o peníze a ona neměla trpělivost čekat, až se dám dohromady.
Já si nestěžuju, jasně, chlap má uživit rodinu, ale když pracují oba manželé, je snad pochopitelné, že jeden podrží toho, kdo se dostal nezaviněně do srabu. To byl můj případ. Vedl jsem firmu na výrobu menších komponentů do investičních celků a vcelku se mé rodině dařilo. Mohli jsme si dovolit i drahé bydlení v podnájmu v krásném, novém bytě. Zvažovali jsme hypotéku na vlastní byt, ale narodil se syn, tak jsme si řekli, že s půjčkami počkáme.
Byt zařizovala Klára. Potrpěla si na kvalitu, a tak jsme měli nábytek na míru a spotřebiče nejdražších značek.
Stále jsem to i po dobu Klářiny mateřské finančně zvládal, ale pak náš slunný život zakryl děsný mrak v podobě telefonátu vlastníků firmy. „Končíme, bohužel. Odstupné dostanete…“
Tak jsem se přihlásil na úřad práce. Odstupné jsme kvůli všem půjčkám brzy utratili a já pořád nemohl sehnat pořádnou práci. Kšefty za dvacet hrubého. Podmínka znalost angličtiny, I když nepotřebné pro konkrétní práci. Jiná podmínka – vlastní auto. To sice mám, ale takové kšefty jsem fakt nehodlal brát. Cítil jsem se na lepší post. Ten se ale na úřadech práce nesežene, což mi došlo, až už jsme neměli skoro žádné peníze.
Klára si zažádala o sociální příspěvky a navrhla rozvod. Jen pro formu prý, aby na ně měla nárok.
Po rozvodu mě vyhodila z bytu. Měla ještě peníze z rodičovské dovolené, něco jí dávali docela movití rodiče. Moji mi nemohli dát nic, jsou na penzi.
„Živit tě fakt nehodlám,“ řekla.
Já se sbalil, bydlet jsem musel dočasně ve sdíleném bytě, na víc jsem neměl, ale už jsem byl tak naštvaný, že jsem jednou na úřadu práce bouchl pěstí do stolu a řekl, ať si nabídky práce za patnáct čistého nechají a nabídnou mi nějakou rekvalifikaci, že jsem ochotný to podstoupit. „A nejlépe na práci IT,“ dodal jsem.
Úřednice se kupodivu nenaštvala, dokonce se usmála a řekla, že zrovna něco takového chystají a že mě tedy přihlásí.
Něco jsem už uměl, s počítačem jsem byl kamarád odmalička, takže jsem brzy lehce vplul do oboru a fakt jsem pak našel práci v jedné IT firmě. Napřed jsem musel splatit dluhy, které jsem si nadělal za dobu hledání práce – taky jsem platil alimenty – dobrovolně a rád, dokonce jsem Kláře a Kubovi přispíval na mimořádné výdaje. O synka jsem se staral, jak to jen šlo, a také jsem pořád splácel ty manželské půjčky. Klára mi to podala tak, že to přece dělám pro syna…
Já vím, každý strůjce svého osudu, stále si nestěžuji, jen konstatuji.
Když jsem se zase postavil na nohy, bez dluhů, se slušným platem, přestěhoval jsem se a začal bydlet sám, doufal jsem, že…
V co jsem to doufal? Že se Klára vrátí? A věříte, že jo? Zapomněl jsem na to, jak se zachovala, že mě o všechno obrala. Pochopitelně se ke mně vracet nehodlala. Protože jsem si Kubu bral každý druhý víkend, a na všechny dny, vždy polovinu svátků, prázdnin, leccos jsem se od synka dozvěděl. A to jsem opravdu moc nevyzvídal. Říkám ne moc, jasně že jsem se nenápadně vyptával…
A tak jsem věděl, že si Klára našla přítele. Prý někde na školení. Na jakém? Na žádném nebyla. Ani Kuba si nevzpomněl, že by mamka odjela a třeba ho svěřila rodičům, když ne mně, což dobrovolně neudělala nikdy. Jen podle zákona, jak jsem si vymínil.
A ten přítel, jak jsem pak zjistil, má v krajském městě dva činžáky z restituce a docela slušně si žije.
Z ničeho nic jsem ovšem byl i já dobrý. Pozval Kláru do exotické země, ale bez kluka, její rodiče hlídat nemohli. Rád jsem si Kubu na ty necelé dva týdny vzal a bylo nám spolu fajn. To se opakovalo častěji a já měl radost, že můžu být se synem i „mimo zákon“.
Pak jsem se dozvěděl díky tamtamům i díky Kubíkovi, že se Klára vdala a že se odstěhuje jinam. Do vily, kterou má manžel na kraji nedalekého města. Aniž se mě zeptala. Snad jsem měl právo vyjádřit se k tomu, že se odstěhuje s Kubou… Ale dal jsem to, začal jsem si pro něj jezdit. Jejího manžela jsem tu a tam viděl, když mi předávali Kubu, ale kromě zdvořilostních pozdravů jsme se nebavili.
Vila byla hezká, ale já byl spokojený ve svém bytě. Vydělával jsem si už solidní peníze a začal zvažovat hypotéku na vlastní bydlení, ale ještě jsem se nechtěl ukvapit, a taky jsem doufal, že se třeba seznámím s fajn ženou a budeme na všechno dva.
Vyšlo to. Našel jsem si Natálku, zažádal o hypotéku, čekám, až se dům postaví. Svatba ještě nebyla. Ani já, ani Natálka na ni nespěcháme, už víme, že papír není všechno. I ona už byla vdaná. Na rozdíl od Kláry, která přivedla na svět Kubíkovi nevlastní sestru, jsme s Natálkou ještě rodinu nezaložili, i když o tom uvažujeme.
Dalo by se říct, že mé vyprávění skončilo happy endem pro mě i pro Kláru. Z jejího pohledu možná ano, já to vidím jinak, i když se mě to už netýká. Manžel Kláry totiž zemřel na dědičnou chorobu. Z ničeho nic, byla to otázka tří měsíců. Z Kláry je bohatá vdova. I když jen dočasně, než bude dcera mrtvého manžela plnoletá. Potom zdědí veškerý majetek po tátovi ona. Klára si ho zatím může užívat a panečku, jde jí to. Každou chvíli je Kuba u nás, protože maminka odjela. Tu do Dubaje, pak zase na Maledivy. Někdy cestuje s malou, Kubu mám vždy já a jsem za to rád.
Jednou, když jsme se hádali, mi Klára vmetla do tváře, že na lásku kašle, že jsou pro ni důležité peníze a že udělá všechno pro to, aby je měla. Tenkrát jsem si bláhově říkal – holka, ty jsi ale naivní. Kdepak, Klára není naivní, Klára je člověk, který se v té džungli, jak nazývá, život, nejen umí pohybovat, ale ještě jí jdou zákony džungle pěkně na ruku. Nějak jsem nezaznamenal, že by truchlila. Ale co, já jí do duše ani do srdce či svědomí nevidím, a vlastně jí přeju, ať se má dobře, je to přece jen matka mého dítěte.
