Článek
Nezáleží na tom, jak vzhledem odpovídají momentální společenské normě, zda jsou hubené, štíhlé, plnoštíhlé, silnější, silné. Když milují a jsou milované, jsou krásné.
Tuhle moji filozofii akceptují spíš muži než ženy. Občas mi některá dá za pravdu, rozhodně tak ještě neudělala manželka.
Aneta, takové krásné jméno. Zamilovali jsme se do sebe na první pohled, a to ještě v optice, kam jsem si šel nechat udělat brýle.
Vešel jsem, nikde nikdo, jen zvoneček u dveří upozornil, že přibyl klient. Za několik vteřin se ve dveřích za pultíkem rámovaným policemi s obrubami ocitlo božské zjevení. Kdybyste se mě tehdy zeptali, jak vypadalo, řeknu nevím. Pánu Bohu se v našem případě povedlo osudové setkání. Propojil nás ve vteřině, od níž se vine historie našeho vztahu.
„Nevím, co to bylo, ale jakmile jsem tě uviděla, napadlo mě: To je on. Nic víc. Kdo on, to jsem nevěděla, prostě muž, na kterého jsem čekala. Proč? Nevím, moje tělo reagovalo na to tvé,“ směje se Aneta, když někdy s oblibou načneme téma vzniku naší lásky. Rádi na to vzpomínáme.
„Jak jsem vypadal?“ ptám se.
„Právě že nevím,“ říká upřímně.
„Mám to stejně, jen jsem tě cítil. Voněla jsi mi a přitahovala mě.“
„I s těma brejlema a mými kily navíc, že?“ rýpne si pokaždé a já jí vždy řeknu, ať s tím jde do háje, že žádná kila navíc nemá, nikdy neměla a brýle se mi líbí, ostatně i já je přece nosím.
Musím uvést, že mě s těmi „kily navíc“ někdy pěkně štve. Má postavu, řekněme, plnoštíhlou. Všechno tak akorát. Velikost? Myslím, že čtyřiačtyřicet. Protože je optička, má brýlí na střídání, jako jiná žena třeba bot nebo sukní. Aneta má ke každé barvě oblečení brýle. Je tmavovlasá a chodí ke kadeřnici co tři týdny. Vždy je upravená a pro mě krásná. Nejkrásnější.
Jenže mi to nevěří a pořád se snaží hubnout. Známe se deset let a snad kromě těch prvních dnů po velkém třesku, kdy jsme toho moc nenamluvili, nebyl den, kdy by nezmínila, že musí zhubnout. Když to řekla poprvé, bral jsem to jako povinnou větu, kterou občas musí slyšet z úst své partnerky každý muž. Nijak jsem na to nereagoval. Byla to chyba. Dnes vím, že jsem tenkrát měl říct, že má krásnou postavu a nikde nic navíc. Kdybych to řekl, možná bych ji zbavil pochybností.
„Tak ty mi nevěříš? Nerespektuješ to, že tě miluju, protože jsi pro mě nejkrásnější?“ ptám se občas.
„Ty mi to říkáš jen tak, protože mě máš rád a nechceš, abych se trápila,“ vede si pořád svou.
„Ne, já ti to říkám proto, že je to pravda. Jsi krásná a postavu máš nádhernou,“ dodávám, ale vidím, že marně.
Nevím, jak ji přesvědčit.
Mohlo by mi to být jedno, však co, pro mě je nádherná. Jenže ona si těmi pochybami ničí život. Nevychutná si všechny jeho krásy, mezi nimiž je na jednom z prvních míst dobré jídlo. Nejsem žrout, ale umím si užít kvalitní porci čehokoli, ať je to maso nebo zelenina, sladké, slané. Když je to dobré, neodolám. Postavy jsem střední. Čísly řečeno 180/90
Aneta, řekl bych 167/70. Ideál, ne?
Pro mě ano.
Poprvé se mi s mindrákem ze své postavy svěřila v tu nejnevhodnější chvíli. Vzrušením jsem šílel, chtěl jsem ji, nic nenasvědčovalo tomu, že se mi to nepovede, spolupracovala stejně zaníceně jako já. Pak pronesla: „Moc si mě neprohlížej, já vím, že musím shodit.“
No, v tu chvíli bych ji nejraději shodil z té postele, ještě že mě přitom nepřestala objímat.
Tak jsem jen zasténal, že je krásná, a ona mi to na chvíli uvěřila, ale jen co jsme se pomilovali, začala hledat spodní prádlo.
„Co to děláš?“ zeptal jsem se.
„Nechci, abys mě takhle viděl,“ řekla a už sahala po podprsence, která visela na rohu nočního stolku, zachycená o tác s vínem.
Předběhl jsem ji a zabránil jí v tom, co chtěla udělat.
„Miluj své tělo, miluj je tak, jak je miluju já, uvidíš, že ti bude krásně,“ řekl jsem jemně a podprsenku odhodil co nejdál. Objal jsem ji, a ještě na pár minut se postaral, aby věřila, že je krásná.
Pár minut. Bohužel. Jakmile ji přešlo vzrušení z milování, rychle se oblékala a komentovala to slovy o tom, že netřeba ukazovat, co není, jak by mělo být. „Ble, ble, ble“, myslel jsem si, protože já jsem ji viděl a vidím ji tak stále dokonalou.
Tyhle okamžiky nicméně zvládáme. Nakonec se Aneta pokaždé zbaví zábran a naše milování je jak dobré jídlo. Nikdy se vám nezprotiví. To však hrozí při všednějších akcích. Třeba společná sprcha, kterou si musím vynucovat.
„Nechci, abys viděl, jak jsem tlustá.“
Nebo převlékání. Ona si přede mnou ani svetr nebo sako nesundá, vždy se někam schová. A doma nosí šílené hábity, říkám jim pytle. Prý v tom není vidět, jak je obézní.
Do práce chodí v kostýmcích, v pouzdrových šatech a jen málokdy odhalí ramena. Většinou se skrývá v saku nebo svetříku. Ani v létě nedokáže nosit jen šaty, vždy si ještě přihodí šátek, šálu, svetřík, cokoli, co „zakryje ty špeky“. Musí být velké vedro, když si vyjde jen v šatech.
Pracujeme daleko od sebe, a tak spolu na obědy nechodíme. Nevím tedy, co v poledne jí, já chodím s kolegy na klasický oběd do restaurace.
S Anetou snídám a večeřím. Ona bílý jogurt a kávu bez mléka. Já kávu se smetanou a cokoli, čeho se pořádně najím. Nelením a udělám si vaječnou omeletu, obložím chleba šunkou a zeleninou, neodmítnu ani kus opražené slaniny.
A co je hlavní – vychutnávám si to.
Aneta jí jogurt z kelímku. Zdá se mi, že je dělají stále menší a menší, pro mě je obsah jednoho kelímku doslova jednohubka. Aneta s ním vystačí po celou dobu, co spolu sedíme u stolu. Malými doušky upíjí kávu. Končíme zároveň. Já s pořádnou snídaní, aby mě nabila energií potřebnou pro celý den, který mě čeká, Aneta s tím, co bych já považoval za tečku za pořádným jídlem.
Odnaučila mě nabízet jí k snídani cokoli jiného a vysvětlovat jí, že ráno se má jíst nejvíc.
„Ale já se celý den skoro nehýbám, v podstatě jen sedím,“ namítala tak dlouho, až jsem ji přestal přemlouvat. Aspoň jsem jí do kabelky vždycky strčil čokoládu, nějakou tyčinku, prostě to, co jsem považoval za energeticky vydatné, kdyby na ni přišla slabost po tak chudé snídani.
Zpočátku mi děkovala, nikdy ale neřekla, zda to snědla, takticky jsem se neptal. A tak jsme u tohoto zvyku zůstali. Mám pro ni každé ráno nějakou drobnost, kterou vsunu do kabelky, než odejdu z domu. Odcházím dřív než ona. Pracuji jako stavbyvedoucí a jsem pokaždé jinde, mám na starosti více staveb.
Celý den se na tu moji krásnou ženu těším a vím, že i ona na mě. Děti nemáme. Nedaří se nám. Zvažujeme, že podstoupíme umělé oplodnění, ale pořád to odkládáme. Anetě je čtyřiatřicet, snad to ještě stihneme.
Jo, ještě něco. Ve svých čtyřiatřiceti je stejná jako byla ve čtyřiadvaceti, kdy jsem ji poznal coby čerstvou absolventku oční optiky.
Často jí to zdůrazňuji, abych jí dodal sebevědomí, ale ona to vždy pokazí a vyhrkne: „Jo, pořád stejně tlustá.“
No nic, to je moje Aneta.
Mimochodem, její máti má také pořád stejnou postavu, jakou měla, když mě Aneta poprvé přivedla k sobě domů. Plnoštíhlou. Otec je pán poněkud při těle, ale pohyblivý, bodrý, nefuní a nepřejídá se. „Geny,“ směje se a Aneta hned dodává: „A já to odnáším.“
Anety bratr je vysoký hubeňour, k čemuž má jeho sestra samozřejmě své připomínky. „Jako by nebyl z naší rodiny,“ čímž dává najevo svým rodičům, že je považuje za tlusťochy.
Jsou to jen slova, nikdo je nebere vážně. Jsou milá rodina, nikdo se neuráží a není vztahovačný. Nikdo tam neřeší svá kila, pouze Aneta.
Ta se ani doma pořádně nenají, i když tchyně vaří jako bohyně.
„Není ta naše holka hloupá?“ pronáší její matka, když vidí, jak se dcera rýpe v jídle, z něhož vybírá jen sousta, o nichž je přesvědčena, že jsou nízkokalorická. Ostatní odsunuje.
Dávno jsme všichni vzdali snahu jí to vymlouvat.
Tchyně vaří klasiku, a tak u ní konzumujeme ptáčky s rýží, řízky se salátem nebo kaší, svíčkovou, rajskou, k tomu pochopitelně knedlík, roštěnou s rýží. Guláš, držkovku a podobná jídla. Na rozdíl od Anety my ostatní málem vylížeme talíř a já bolestně doprovázím ten její, jehož obsah jde po obědě do odpadkového koše.
Když jsme na návštěvě, ať u jejích nebo mých rodičů, nenapomínám ji a odnaučil jsem to i členy své rodiny. Ať si jí nevšímají, je to její mindrák, nikdo jí nepomůže, když jí bude vnucovat víc jídla.
Pod dohledem ji mám denně hlavně večer. Večeře připravujeme spolu. Už jsme se naučili dělat je takové, abychom byli oba spokojeni. Lehké maso, hodně zeleniny, já i přílohu.
Víte, mně je mé ženy vlastně líto. Mám pocit, že mi moji vitalitu v jídle závidí. Někdy ji přistihnu, jak očima toužebně provází sousta, mířící do mé natěšené pusy, zatímco ona honí po talíři hrášek nebo lístek salátu. Protože ji miluju, nic v tomto smyslu nekomentuju. Už dávno ne. Jsou věci, přes které nejede vlak. Nikdo Anetu nepřinutí se pořádně najíst a věřit tomu, že má krásnou postavu.
„Proč mi nevěříš, že muž miluje hlavně vůni ženy, její charisma a že ta, která mu voní, je pro něj ta nejkrásnější?“
„Protože mi to říkáš, jen abys mě utěšil,“ odpovídá.
„Ale kdybych tě viděl jako tlustou, tak bys mě přece nepřitahovala,“ namítám pokrytecky, přestože upřímně, mně silné ženy nevadí. Jsou jaké jsou, pro mě je důležitější, co z nich vyzařuje, ale to Anetě raději zamlčím. Kdoví, jak by to zase obrátila.
Takovouto odpovědí ji ovšem uvádím do rozpaků. Je totiž v koncích. Neví, jak mi má oponovat.
„Třeba jsi typ, jemuž se tlusté líbí,“ napadne ji konečně něco, čím mě chce argumentačně ubít, a já se směju, obejmu ji a tím ukončím zbytečnou debatu.
„Nemám vysněný typ, když na to přijde,“ řekl jsem jí jednou. „Vlastně, než jsem tě potkal, chodil jsem s dívkami, které rozhodně nebyly stejné. A víš, že ani nevím, jaké měly postavy?“
„Jak to?“ diví se.
„No, přitahovaly mě takové, jaké byly, nebylo co řešit,“ vysvětluju.
„Byly hubené?“ vyzvídá.
„Fakt nevím, ale některá asi jo, jiná ne,“ snažím se.
„Ty to na mě hraješ,“ chce mě přistihnout při lži.
„Nehraju, vážně mi splývají všechny do jedné. Nebyly významné, protože jsem měl potkat tebe,“ říkám.
„A já jsem se ti líbila?“
„No jasně, byl jsem do tebe blázen od prvního okamžiku.“
„Já do tebe taky,“ špitne láska moje jediná zamindrákovaná.
Věřím, že pokud se nám povede mít děťátko, bude mít jiné starosti a na to, zda má nebo nemá kilo navíc, se vykašle. Může se však stát, že v době těhotenství, jak bude přibírat, zpanikaří. Taky mě někdy napadá, zda nemůže otěhotnět právě proto, že tohoto se nejvíc bojí.
No, nechám to osudu, já ji nepřestanu milovat, ať budeme sami nebo ne. Je možné, že když se nám nepoštěstí mít své dítě, nějaké si adoptujeme, až nazraje čas.
Také věřím tomu, že až ten čas opravdu přijde, pochopí Aneta, co je v životě důležitější než její postava.
Láska. Kdykoli toho jsem schopný, říkám jí, jak je krásná při orgasmu. Mohl bych se na ni dívat hodiny – ha ha ha – to bych byl borec!
A dodávám, že každá milovaná a zamilovaná žena je pro někoho ta nejkrásnější a ať si to vtluče do té své nádherné hlavinky.
