Článek
Netuší, že na lásku má nárok každý jedinec, ať pochází odkudkoli, vypadá jakkoli. Že každý z nás je lásky hodný.
Pětapadesátiletá Květa uveřejnila na sociálních sítích fotku z mládí. Napsala k ní vtipný text a její post měl úspěch. Květa jen koukala. Tolik lajků snad ještě nikdy neměla.
„Tys byla hezká holka,“ řekla jí krátce poté kamarádka Jitka, když se potkaly na stanici trolejbusu.
„Viď?“ pousmála se trpce Květa.
Jitka si posmutnělého akcentu všimla. „Copak? Tebe to netěší?“ zajímalo ji.
„Ale ano, akorát jsem to nevěděla,“ povzdychla si Květa.
„Jak nevěděla?“ podivila se Jitka.
„No, nevěděla. Prostě jsem si myslela, že se nikomu nelíbím. Kdybych si toho byla vědoma, spoustu věcí bych udělala jinak.“
Jitka údivem pozvedla obočí a vykulila oči. „Vždy jsem si říkala, jaké to asi je, být tak hezká jako ty,“ dodala a tentokrát se podivila Květa: „Proč jsi mi to někdy neřekla?“
„Nenapadlo mě, že si toho nejsi vědoma,“ řekla Jitka a dodala: „Ostatně, jsi kočka i teď, snad už to víš.“
„Teď už to vím, ale je mi líto, že tak pozdě,“ povzdychla si Květa.
Přijel trolejbus, ale rozhodly se počkat na další. Akorát je do vozu málem zatlačili nastupující.
„Máš čas?“ zeptala se Jitka, když se jim podařilo vymanit se z toho chumlu.
„V práci musím být za hodinu,“ připustila Květa a začala se rozhlížet, zda není poblíž nějaká kavárna nebo aspoň lavička.
„Vím, kam půjdeme,“ řekla Jitka. Vzala kamarádku za ruku a vedla ji do nedalekého podchodu, kde je malinká prodejna pečiva a připravují tam i kávu. Ze tří stolků byl jeden volný, ženy usedly, za chvíli jim zavoněly na tácku croissanty a káva, oboje natolik chutné, že se Květa podivila: „Sem bych nešla. Vida, o co jsem přišla.“
„No vidíš, nenápadná, neokázalá, o to kvalitnější,“ řekla Jitka a pustila se do své porce opravdu dobrého pečiva.
„To narážíš na mě?“ zeptala se Květa, ale smála se, takže Jitka věděla, že si kamarádka dělá legraci.
„Tak spusť,“ pobídla ji. „Fakt mě zajímá, co bys udělala jinak. Vlastně – skoro jsem ti někdy záviděla.“
Květa polkla sousto a s opravdovým údivem řekla: „Tak to jsi úplně vedle. Mně opravdu nebylo co závidět. Však víš, co mě potkalo?“
Jitka jako by na to, že se Květini rodiče zabili v autě na dovolené, kterou přežila jen jejich dcera, zapomněla. A že pak Květa vyrůstala v dětském domově. Když jí bylo osmnáct, musela jej opustit. Odmaturovala a jako zubní laborantka už si musela hledat podnájem. Měla smůlu na příbuzné, kteří se k ní nehlásili, a když, tak jen sporadicky, vždy s odstupem, aby po nich nic nechtěla.
„No, probila jsem se, však víš,“ řekla a Jitka souhlasně pokyvovala hlavou. Znají se dlouho, pracovaly léta na stejné poliklinice, než se Květě povedlo odejít se zubařem do privátu. Od té doby má mnohem vyšší příjem, může si dovolit lepší bydlení i další požitky, jako třeba oblečení nebo kosmetiku.
Jitce tato část Květina života jako by vypadla z paměti. Pro ni je Květa pohledná, úspěšná žena.
Zapomněla i na Květino první nevydařené manželství. Vzpomněla si, že Květě manžel zahýbal, jak se říká, na každém kroku. Věnoval se milenkám na úkor rodiny, takže se s ním Květa po deseti letech rozvedla a jejich syna raději vychovávala sama. Podruhé se vdala v padesáti, tentokrát za fajn muže, dobrého kamaráda, milence, prostě parťáka. Jitka jako kdyby si z Květina života vybrala jen tuto úspěšnou část.
„Smekám pomyslný klobouček,“ řekla, když si tohle všechno uvědomila.
„Mám radost, že ses našla, moc ti to přeju,“ dodala.
Měly ještě dvacet minut, ale téma, které zvolily, by potřebovalo mnohem více času, a tak se dohodly na pokračování někdy příště, zaplatily a každá si šla po svém.
Květa se za odcházející Jitkou ještě chvíli dívala. Měla ji za sebevědomou ženu běžného příjemného vzhledu. Není ničím nápadná, vede klidný, spokojený život s manželem a dvěma dětmi, ty už mají rodinu. Květa ví, jak se Jitka těší na vnoučata.
Zamyslela se, zda někdy ona záviděla Jitce. Ne, nikdy, uvědomila si. Pousmála se, když si vzpomněla, jak se Jitka přiznala, že ona Květě záviděla.
To vědět!
No, pomyslela si, co bych udělala jinak?
Ale ano, moc dobře věděla co. Nevdávala by se tak brzy za někoho, koho nemilovala a kdo nemiloval ji. Raději by dál žila na ubytovně, odkud chtěla zmizet a Radek měl byt. Párkrát se spolu vyspali a otěhotněla. To byl důvod svatby, ne láska.
Také bych si zvýšila vzdělání a počkala si na muže, kterého bych milovala a on mě, šlo jí hlavou.
Jenže tenkrát jsem netušila, že by mě mohl chtít někdo takový, připustila. Že by o mě měl zájem někdo jiný než ten zpropadený Radek.
Jeho charakter se projevil i po rozvodu. Na syna si ani nevzpomněl. Květa s Michalem mohli být rádi, že táta platil aspoň alimenty, víc nepřidal ani korunu. Nikdy ničím nepřispěl, nepřišel na maturitní synův ples, snad dodnes neví, že Míša vystudoval vysokou školu a má rodinu.
Květa si na něco vzpomněla. Kdysi četla citát, že druhá polovina života člověka je opačná než ta první. To na mě sedí, řekla si. První stála za starou „belu“, teď mám všechno. I sebevědomí, uvědomila si.
Ano, v tom to všechno je. Neměla jsem sebevědomí, protože jsem v dětství nebyla milovaná. Vychovatelky v domově nebyly vyloženě špatné, některé byly dokonce i hodné, ale na svěřence neměly čas. Byl to početní nepoměr, spíš jako sudí a fotbalový tým. Když se děcku zachtělo něhy, muselo se snažit. Květě zůstal pocit, že si ji musí zasloužit, a tak se půl života chovala submisivně.
Kdo by si mě takhle vážil?
Právě došla ke středisku, kde jí za půl hodiny začínala pracovní doba v práci, která ji těší, dobře živí a ještě má fajn šéfa. A manžela. A syna.
Vyndala z kabelky kartu, přihlásila se a vešla do budovy.
Pak v pohodě zvládla odpolední ordinaci a těšila se na to, až přijde domů, kde je jí také moc fajn.
Téma ji však stále nedalo klidu. I při práci, když si pro sebe ukradla chvilku, jí běželo hlavou, jak smutné je, že si skoro půl života nebyla vědoma svých předností.
Snad jsem Michalovi dala dost lásky i za jeho otce, pomyslela si. Myslela na to, jak bude podporovat svá vnoučata, aby z nich vyrostli sebevědomí lidé. Dostanou ještě víc lásky, než měl jejich otec, řekla si a téma uzavřela tím, že se šla podívat do diáře, kdy má čas, aby mohla zavolat Jitce a domluvit si další posezení.
„Copak to, že se dnes pořád usmíváte,“ vytrhl ji z myšlení doktor, který si Květiny nálady všiml.
„Pane doktore, vy jste všímavý,“ zasmála se, ale neřekla mu nic z toho, co ji tak povznáší. On ji poznal jako ženu, kterou si vybral do své ordinace pro její schopnosti a tudíž i sebevědomí. Co mu bude přiznávat, že to tak nebylo vždy.
„Je mi dobře na světě,“ řekla jen a on reagoval přesně tak, jak si přála. „Tak to mě těší.“
O tom, čím si prošla, se už bude bavit jen s Jitkou. Manžel sice ví, že vyrůstala v děcáku, ale i on ji poznal v té druhé, „lepší“ fázi jejího života. Nebudu mu brát iluze, řekla si.
Cestou domů si uvědomila, že je ráda, že tu fotku na facebook dala. Váhala, zda to má udělat, nerada na sebe upozorňovala, ale… Prostě se to hodilo. Přišla jí do rukou ve správném čase. Od teď si budu užívat každý okamžik života v lásce a budu dbát na to, aby to tak měli všichni lidé v mé blízkosti…
