Článek
S jejím svolením historku dávám dál.
Jindra má maturitu na ekonomické škole. Do svých padesáti pracovala v jedné firmě. Ta zkrachovala a poslala lidi s odstupným domů.
„Odstupné bylo slušné, dostali jsme je za pět měsíců. Vystačila bych s tím, jsem skromná, s mužem jsme na poplatky za byt byli dva…“ povzdychla si. „Byli,“ zdůraznila a pokračovala:
„Jednou přišel z práce domů, já už nepracovala, ale práci jsem si hledala. Nejen že jsem nechtěla utratit odstupné, ale taky abych jednou měla slušný důchod. Míra tentokrát neusedl ke stolu jako vždy, abych mu nachystala jídlo. Chodil po bytě, tušila jsem, že mi chce říct něco, do čeho se mu nechce, ale to, na co se chystal, jsem nečekala.
Najednou se zastavil přede mnou, stála jsem v kuchyni u lednice, a vyhrkl: ,Promiň, miluju jinou, stěhuju se k ní. Byt prodáme a peníze si rozdělíme. Chatu si beru, je moje.`
Než jsem se vzpamatovala, vyndal ze skříně už sbalený kufr a se zvoláním: ,Pro zbytek si přijdu jindy,` za sebou rychle zavřel dveře. Slyšela jsem, jak startuje auto a odjíždí.
Chvíli trvalo, než mi to došlo. Tak nejen že jsem přišla o práci, ale teď mi ještě utekl manžel, který, jak jsem vzápětí zjistila, zablokoval náš společný účet.
Poslal e-mail, že podává návrh na rozvod a navrhuje, jak se majetkově vypořádáme. On si vzal chatu po jeho rodičích, byt, který byl náš společný, hodlal prodat a úspory chtěl dělit dva ku jedné v jeho prospěch, prý dával víc.
Což o to, zrovna jsem měla pár měsíců z čeho žít díky odstupnému, ale byly to jediné peníze, když mi zakázal přístup k účtu. A tak jsem začala jednat. Zkoušela jsem odpovídat na inzeráty, posílala životopisy, ale marnost. Všude chtěli znát můj věk. Maturantů jsou tisíce, maturanty bez znalosti angličtiny, což je můj případ, však nikde nechtěli. Ani tam, kde znalost jazyka nebyla nutná, přesto byla podmínkou.
Za několik dní mi naštěstí volala kamarádka Štěpánka, která se mnou moji situaci upřímně prožívala, že ví o práci pro mě, ale že to není nic, co by odpovídalo mému vzdělání a praxi. Ujistila jsem ji, že beru vše, jen abych něco z odstupného ušetřila na horší časy. Ty mě čekaly vzhledem k tomu, že chtěl Míra prodat náš třípokojový byt a myslel, že z toho, co mi zbude, lehce koupím menší byt. Jeho chata je mimochodem vhodná pro celoroční bydlení…
A tak mi Štěpánka dohodila uklízení ve vile jejích sousedů. Díky našemu dlouholetému kamarádství jsem toho o zbohatnuvších sousedech věděla dost na to, abych se k nim do domu moc nehrnula, ale bylo to za peníze, které jsem potřebovala, a tak jsem v dohodnutý den zazvonila na zvonek u jejich dveří.
Přivítal mě pan Novák, budu mu tak říkat. Ačkoli bylo jedenáct dopoledne, stál ve dveřích v županu, s mokrými vlasy, na nohou trepky… No, jako by otevíral dveře manželce, a ne nové zaměstnankyni. Uvedl mě do haly, která slouží jako obývák. Připomínala zařízením něco mezi muzeem a skladištěm. Všude zlato, křišťál, koberce, samet, sochy, zrcadla a děsný binec. Děsný. Na perských kobercích se válelo oblečení, hračky, boty. Dva masívní stoly, jeden nižší a jeden vyšší, byly přeplněné vším možným. Nádobím, krabicemi od jídla, módními a motoristickými luxusními časopisy, byl tam i fén a kartáč na vlasy. Ještě hračky.
Dokonce jsem potom, když mě tam nechal a šel se obléct, vzala štítivě do dvou prstů strašně špinavý, navlhlý látkový ubrousek.
Za chvíli pán sešel se schodů v obleku a lesklých špičatých polobotkách. Vlasy měl napomádované, na ruce obrovský zlatý prsten. Řekl, že nemá čas se mnou projít barák, ale že mi důvěřuje, když se znám se Štěpánkou, a až uklidím, ať zamknu a klíče si nechám. A přijít mám zase za týden.
Nabídl mi slušný plat, takže jsem se poté krotila, abych z toho domu hned neutekla. Uvědomila jsem si, že uklidit jej bude trvat celý den.
Začala jsem kuchyní. Mají pěknou, hodně drahou, ale praktickou. Všude ale mastnota, fleky, špinavé nádobí. Bylo ho na dvě myčky, přičemž jsem musela z některých hrnců pracně vyškrabávat zbytky připáleného jídla.
Když jsem kuchyni vzorně uklidila v domnění, že to nejhorší mám za sebou, šla jsem do první koupelny – čekaly mě dvě. V obou vana plná špinavé vody, na dlaždicích – luxusních, se válelo mokré oblečení, to přetékalo i z košů na prádlo. Vypustila jsem a vycídila vany, naplnila pračku, vyprala, usušila v sušičce a prádlo poskládala – mezi tím jsem uklidila zbytek domu. Každý pokoj byl plný nepořádku. I oba dětské. Převlékla jsem postýlku i postele, vyluxovala, setřela prach z lustrů, polic, svítidel, vyvětrala, a v duchu si pomalu vytvářela postup úklidu pro příště. Bláhově jsem si myslela, se si dvoudětná rodina pořádek, který jsem tam zanechala, udrží a já se budu moct řídit svým itinerářem.
Neudržela. Za týden v jedenáct hodin mě opět vítal pán domu v županu. Pochopila jsem, že si rád pospí. No co, jeho věc. Řekl, že jeho žena jezdí v ten den, kdy uklízím, ke své staré nemohoucí matce do soukromého pečovatelského domu v krajském městě. Pětileté dítě si bere s sebou, starší, desetileté, má po škole tenisový trénink, trvající do pozdního večera.
Nad výchovu staršího potomka jsem žasla. Kdyby byl můj, poučila bych ho, že má po vykoupání vypustit vanu, posbírat oblečení z podlahy, osušky pověsit, abych uschly. Když se nají, odnést nádobí do myčky. Své oblečení nenechávat tam, kde je odhodí. Jenže když jen dělá totéž, co jeho rodiče, jak bych ho vlastně mohla poučit? Nebyla to moje starost.
Každý čtvrtek mě čekal stejný stav domu. Někdy i horší dopuštění. Pochopila jsem, že jediná, kdo v tom domě uklízí, jsem já. Naštěstí za peníze.
Kdyby mně někdo nechal dům tak naklizený, jako jsem jim ho nechávala já každý čtvrtek, budu si toho vážit a budu se snažit pořádek udržet. Štěpánka mi pak přiznala, že paní, která v té rodině uklízela, dala výpověď a jí řekla, že „z hnusu“. Já jsem to vydržela tři měsíce. Do té doby, než jsem si našla práci odpovídající mým představám.
Pánovi – s jeho ženou a dětmi jsem se nikdy nesetkala – jsem včas oznámila, že končím. Když jsem mu řekla, jakou práci jsem si našla, uznal, že mám důvod od nich odejít. Jen podotkl, že ho to mrzí, protože jsou s mou prací oba, i jeho paní, moc spokojeni. Ještě abyste nebyli, pomyslela jsem si. Na rozloučenou mi velkoryse zaplatil dvojnásobek toho, co jsem dostávala dosud.
Nechci o té rodině nic víc prozrazovat. Přišli k penězům dědictvím, nevydělali si je, utrácejí je, jak se jim líbí a je to jejich věc. Ke mně se chovali slušně, když tedy pominu, že jim nebyla hanba nechat mě uklízet jejich intimní prostory, přičemž o některých raději pomlčím i ve svém vyprávění.
Když jsme se o tom se Štěpánkou bavily, shodly jsme se, že kdyby si chtěli uklízet sami, nenajímali by si uklízečku. Jiné zkušenosti tohoto typu nemáme, a tak netušíme, zda se tak chovají všechny rodiny, které si nechávají uklízet, či nikoli. Může nám to být jedno, vím, nikdo mě k té práci nenutil, ale byla to pro mne taková zkušenost, že se mi stala pro pár příštích dnů zajímavým tématem.
V nové práci se mi líbí, snad tam vydržím do důchodu. Něco z odstupného je stále na účtu, hodně jsem ušetřila i díky slušnému platu od té rodiny. Šetřím, jak jen to jde z výplaty, abych si, až se s Mírou vyrovnáme a rozvedeme, mohla koupit něco k bydlení. Bez hypotéky to nepůjde, je otázka, dostanu-li ji v mém věku. Děti máme dospělé, oba mají rodinu, ale ani jeden na tom není tak, aby mi mohl finančně vypomáhat. Ani bych to nechtěla. A vůbec, po takové zkušenosti, jakou jsem tu popsala, si klidně přiberu ještě jednu práci, bude-li to nutné. A v pohodě to může být i uklízení. Věřím, že bude o sedmdesát procent méně náročné, než bylo u těch milých lidí.
