Článek
Objednáte hotel a vida, zrovna ty dvě noci v něm levnější než po celý rok. No ne? Sláva, někdy štěstí padne skutečně i na někoho, kdo jakživa nic nevyhrál.
Přijedete, město vám zavoní – nebo to mám jen já, že kdykoli dorazím do Zlína, mám pocit, že voní jinak než všechna ostatní místa, a je to taková specifická vůně?
Jako první zajdu pod Kaštany, kde byly, jsou a snad i budou úžasné trhy, abych se ujistila, že všechno je, jak bývalo.
Trolejbusy jezdí, výborně. Když jsem tu žila od patnácti do pětadvaceti let, chodila jsem pěšky.
Ubytování skvělé – desáté patro hotelu Zlín, dřív Moskva. Ten výhled! I na budovu zvanou „mrakoš“, kde jsem pracovala v 11. a ve 14. patře v tehdejší Incomě, výpočetním centru. Sálový počítač zabral tenkrát vskutku tolik místa.
Zavalila mě vlna vzpomínek. To jsem to vystihla, gratulovala jsem si.
Odpoledne jsem se šla projít a zamířila – kam jinam, než k internátům. Bydlela jsem tři roky na třetím dívčím. Stojí tam, jen už neslouží jako ubytovna. Však taky pro koho, když Svit neexistuje. Vyfotila jsem okna pokojíku, kde jsem se drtila na maturitu na Střední ekonomické škole, dnes Obchodní.
I tam jsem se zastavila. Opřená o zábradlí, které tam stále je, jsem vzpomínala na okamžiky před zkouškami. Jak se mi od něj nechtělo odlepit! A jak jsem pak kolem vítězoslavně procházela!
Ještě jsem se podívala na místa u intru, kde jsem se líbala s první láskou. Byl to voják z Ústí nad Labem, sloužící v Hranicích na Moravě. Přijel jich k nám na inter celý autobus, byl večírek a pak líbačka… Sladkých osmnáct.
Z intru jsem o víkendech vyrážela pěšky do Luhačovic a zpět – nožky jsem měla hezké, vytvarované, zato teď jsem se do toho kopce musela dvakrát zastavit. Jednou jsem to udělala po pravdě jen proto, abych poseděla na židli u stolku Václava Havla, instalovaného kousek od internátů.
Nadšená ze vzpomínkové procházky, natěšená na další den v rodném kraji, v němž jsem tento krátký pobyt zapřela i před milovanými příbuznými, které ostatně za měsíc navštívím, ale tohle jsem si plánovala už dlouho – zapadla jsem v hotelovém pokoji do postele, že budu spát. Ale co to? Děsný randál, doléhající i do toho desátého patra. Šla jsem k o oknu a viděla, že pod hotelem projíždí kolona burácejících aut. Jakoby závodních.
Zeptala jsem se „Intošky“ jak říkám komunikaci s Chat GPT, co se to děje.
No jo! O víkendu tu bude přece slavná Barum Rallye!
To jsem sice věděla, ale netušila jsem, že před oficiálním startem závodu probíhají seznamovací jízdy závodníků — takzvané recce, kdy si jezdci trať projíždějí poznáváním tratě. Tyto jízdy mohou být hlučné – protože se používají standardní rallyové vozy, někdy i vícekrát denně. Součástí příprav je i příprava techniky, testy či generálky.
Navíc se mohou účastníci nebo týmy připravovat i mimo oficiální recce — někdy zkoušejí vozy, provádějí testy v okolí nebo v areálech. „Možná je to váš případ, když pozorujete jedno auto za druhým přejíždět kolem hotelu,“ prozradila mi Intoška a navrhla, ať se z hotelu odstěhuju.
Tak to tedy ne. Hezky si tu ten pobyt užiju se vším všudy, protože i tohle ke Zlínu patří. Jen si dnes koupím v lékárně špunty do uší. A už se těším na kávu v kavárně v budově Svitu číslo 14, kde jsem kdysi před sto lety, nějaký čas heftovala stélky na kopyto budoucí boty. Ještě se jistě najdou pamětníci, kteří vědí, co slovo heftovat znamená.
