Článek
Sám si volím cestu. Sám dělám rozhodnutí. Sám nesu následky. Dobré i ty špatné. A snad uvidíte, že vše, co se nám děje, je jen příčina a následek. A často si uvědomíte, že skutečný následek nějaké příčiny se odehraje za mnoho let od příčiny. Jde o to, umět to rozpoznat a rozklíčovat.
Bylo Nebylo. A narodil jsem se. Před mnoha lety. Na Moravě. Na vesnici. A jako člen věřící rodiny jsem zcela automaticky chodil do kostela. Máme nádherný kostel. Velká vitrážová okna napomáhala jeho osvětlení. Žádný ponurý kostel s ukřižovaným Ježíšem. U oltáře byla po levé straně socha Živého Ježíše. A když se četla čtení a evangelia viděl jsem Živého Ježíše. Ne ukřižovaného. Byl jsem unesen těmi příběhy. Oslovovaly mne. Jednou jsem byl osloven, jestli bych chtěl ministrovat. A já souhlasil. Byl to neskutečný pocit být přímo u oltáře. A přišlo další povýšení. Začal jsem číst čtení. Sám jsem četl ty příběhy a všichni je prostřednictvím mých úst poslouchali. Nebyly tehdy mikrofony. Ale můj zvučný hlas se nesl celým kostelem. Byl jsem tak naplněn. A vzklíčilo ve mně přání stát se knězem. Jenže štěstí netrvalo dlouho. Při mši v neděli jsem zničehonic odpadl. Omdlel jsem. Odvedli mne do sakristie, kde jsem se probral. No, může se to stát. Ovšem další týden to samé. A pak zas. A opět. A tak mně sdělili, že nemůžu ministrovat. Z důvodu mých mdlob. Byl jsem na nějakých vyšetřeních. Vše v pořádku. Nikdo ani já si nekladl otázku: Nezkouší mne Bůh? I když jsem pak stával mezi dětmi vepředu, stále se mi dělávalo špatně. A já začal chodit během mše z kostela ven, až jsem odešel úplně. A kněžství jsem již neřešil.
A stal se ze mne knihomol. Televize a knihy z knihovny se staly mým světem. Jít ven do reálného světa to bolelo. Žil jsem v představách, ne v realitě. Nebyl jsem technicky zdatný, byl jsem humanista. Bavila mne čeština, dějepis, zeměpis. Jenže z osmé třídy jsem se nedostal na gymnázium. A z deváté třídy jsem šel studovat elektrotechniku. Rychle jsem věděl, že to není ono. Ale zůstal jsem a vystudoval.
A po studiích přišlo Peklo skutečnosti. Práce. Vojna. Komunikace s lidmi. A to byl problém. Díky knihám jsem sice měl znalosti, jenže jsem neuměl komunikovat. A navíc jsem se chtěl bavit o věcech, které je nezajímaly. Zkuste se na zábavě bavit s holkou o antice. Ta chce slyšet jiné věci. A 99% lidí to samé. Ale zjistil jsem, že když se napiji, tak se s nimi dokážu bavit. A tak jsem propadl alkoholu. A v alkoholovém oparu jsem zůstal 30 let. Jenže životem jsem tak nějak proplouval. Jako by mne někdo chránil. Moře bylo hodně rozbouřené, ale má loďka bez problémů plula a plula. Hodná žena, děti, dům, auto, práce. A když byl problém, nějak se to vyřešilo. Někdy i netradičně. Sebevraždou. Věděl jsem, že žiji špatně. Jenže jsem nedokázal přestat pít. A řešil jsem to sebevraždou. Přežil jsem. Jako by mne Nebe nechtělo. Tak jsem řekl, že klidně půjdu do Pekla. Jen ať jsem zbaven utrpení na tomto světě. Ani Peklo mne nechtělo.
Svou roli taky hrála otázka : Existuje posmrtný život? To se dozvíte, jen pokud skutečně zemřete. Samozřejmě řeknete: Jsou tady zážitky lidí z klinické smrti, kteří nám o tom vypráví. Jenže se jim nedá věřit. Skutečný mrtvý nemluví. Pokud se někdo probere, tak nebyl skutečně mrtvý. A mozek či nevědomí může vytvářet neskutečné fantasie.
A pak již rodině došla trpělivost a já se ocitnul v protialkoholní léčebně.
A tady je konec článku 1. Protože by byl moc dlouhý. A řečník má vyčerpat téma, ne posluchače.
