Článek
Je mi smutno z toho, co se stalo. Ovšem je třeba otevřeně říci : Každý zkouší hranice zákazů. A to platí o celé společnosti. Stačí se podívat na naše politiky jak dovedou ohýbat zákony. Výbuch násilí se dal čekat. Nešlo o to jestli, ale kdy. Celá naše společnost je prosycena frustrací a ta se někde a někdy musí vybít. Je to jako výbuch sopky. Nic, nic a najednou bum. Můžeme sice sledovat příznaky blížícího se výbuchu, ale nezabráníme tomu. A pozdější omluvy či sypání si popele na hlavu je na nic. Provedeme vyhodnocení, uděláme opatření, ale další výbuch opět přijde.
Jednotlivce můžeme zastavit, dav ne. A lidé i ti nejhodnější opakovaně podléhají psychóze davu. V davu se schováš. Tam jsi bezejmenný. Jeden z mnoha. Že dnes máme všude kamery to nezmění.
Jedinec je nikdo. Mnoho jedinců je dav, společnost. A dav je vládcem společnosti. A jak dnes vypadá společnost? Je frustrovaná. Slibotechny politiků. Vykrádání státu jak politiky tak jejich známými a byznysmeny. A vše odnese obyčejný slušný člověk. K tomu přidejme akční filmy, dnes v podstatě slušný film nemá šanci na komerční úspěch i když dostane Oskara. Přidejme úspěchy krvavých počítačových her. Díváme se snad na Simpsony kvůli Líze? Ne, je to kvůli Bártovy. A těmito modernostmi jsou lidé krmeni již od dětství. Jak potom po někom můžete chtít slušné chování, když žije ve světě plném násilí? Lež a nenávist opět vítězí nad pravdou a láskou. Mnozí lidé utečou k církvi. Jenže církev, i když mluví o lásce, tak nás také vede cestou nenávisti. Jem my jsme ti praví, jen my máme pravdu.
Chléb a hry. To bylo heslo římských císařů. Věděli, že když dají obyčejnému lidu kus chleba a hry, budou mít pokoj. A taky to fungovalo. A funguje i dnes. Lidé jsou přemnoženi, žijí ve velkých městech. Mimo práce a starostlivost o dům a pole, jsou uzavřeni v kleci svých bytů. A chtějí jedno : chléb a hry. Jenže nechtějí hry ve stylu Skřítka Rákosníčka. Chtějí styl Toma a Jeryho. Místo výchovy chtějí akci. A společnost je k tomu vybízí, ba přímo nutí. Neseďte, buďte akční. Ale proč bych se měl hýbat, když mi stačí sdět, hrát hry a jsem akční. A pak jednou vyjdu ven do reality a chci tu akci vyzkoušet. Jenže sám se bojím, sám nejsem nikdo. Tak si najdu dav.
A jdu na sportovní utkání. A mám dvě možnosti. Buď budu sedět v klidné části nebo se schovám do davu fans. Těch pravých fans. To jsou oni jsou ti praví. Ti jediní. Sice se bojím, ale jsem v davu, jsem součást davu. Součást stroje. Nejsem nikdo. Jsem někdo.
A pak se objeví oni. Gladiátoři. Přibíhají k nám. Hecují nás. Společnost po nich chce, aby navenek projevovali emoce. Tak přibíhají, bijí se v prsa. To jsou oni. Mí bojovníci. Jsem součást stroje a oni jsou naše palivo. Naše mazivo. A všechny ostatní musíme zničit. A tak sopka bobtná a bobtná. Až přijde výbuch. Ten výbuch nejde zastavit. Jsem součást stroje. Jsem malilinkatá část magmatu. Jediná jiskra to vše zapálí. Nikdo nás nezastaví. Nikdo mne nezastaví. Nezajímají mne následky. Teď jsem část stroje. A nemůžu dovolit, aby se stroj kvůli mně zastavil. Je to takový božský pocit.
Chléb a hry. Slova, která známe z historie, se opět staly důležitou součástí celé světové společnosti. Otázkou je, kdy a kde bude zapálena jiskra ke zničení lidstva. V rámci ČR jsou události derby závažnou událostí. Ovšem z pohledu lidstva je to nic. Provedeme vyhodnocení, přijmeme vinu a tresty a budeme si říkat: Již nikdy více. Jenže po konci 1.světové války jsme si také říkali: Již nikdy více. A jak to dopadlo.
A můžou se najít někteří. Řeknou si : Když oni, tak mi taky. A bude to ještě větší. My jsme přeci ti nejlepší. To není o bezmozcích. To jsou plně organizované skupiny. V jejichž čele stojí docela obyčejný člověk. Člověk, o kterém by jste si to vůbec nemysleli. Je to jako s politikou. Vepředu jsou křičící myši. A ti sktuteční vůdcové a organizátoři jsou schováni někde vzadu. Myši se dají nahradit. Vůdcové ne. Proto sopky vybuchují opakovaně.
