Článek
Hrdost je správná. Nacionalismus je špatný. Dva pojmy označující jednu emoci, jeden pocit. Ve skutečnosti jsou oba špatné, protože vedou ke špatnému výsledku. Problém je v tom, že člověk nežije ve skutečnosti. Žije ve virtuálním světě, v matrixu. Není to jako ve filmu Matrix. Žijeme ve virtuálním světě díky emocím. Na jednu stranu chceme žít v realitě, na druhou stranu po nás chtějí, abychom ukazovali emoce. Jakoby emoce byly to první a poslední, co nás udržuje při životě. A tak se na povel smějeme, na povel ukazujeme smutek, na povel ukazujeme hrdost, což je ve skutečnosti projev nacionalismu. A tak jsou nám předkládány umělé idoly. Idoly, ke kterým se modlíme, které vzýváme a za které jsme ochotni položit i své životy. A jsou to idoly jak z reálného světa, tak i ze světa spirituálního. A není před nimi úniku. Každý den, každou minutu jsou nám předkládány idoly, pokud žijí tak k nám i hovoří slovy či gesty a vyzívají nás, abychom společně s nimi skákali jako opice či truchlili jako opice. Jsme živočichové, lidé, prý vrchol evoluce, a přesto jsme nuceni chovat se jako zvířata. Kdybychom z nás emoce tryskaly přirozeně, je to v pořádku. Bohužel žijeme v realitě, kde jsou po nás emoce vyžadovány na povel. Na povel se smějte, na povel plačte, na povel tleskejte… Jako v pohádce Tři veteráni. V jednu chvíli je lepačka na mouchy používána jako prapor na uvítanou, v zápětí je otočena a druhým koncem jsou hnáni pryč.
Co se děje v malém, děje se i ve velkém. Je to jednoduchá posloupnost. Já, rodina, rod, národ, lidstvo. A hrdý buď, jak jsme slýchávali v minulosti i v přítomnosti. Jsem hrdý. Je jedno na co, ukaž jak jsi hrdý, ukaž lidem tu emoci. Myslím, že Seneca řekl: Neradujme se ničeho příliš, abychom ještě déle nesmutnili. Emoce odezní, a co pak? Další cíl, další zastávka na cestě existencí, krátká radost a dlouhý smutek. Existence je cesta peklem s občasnou radostí. Opravdu si myslíte, že si každý z nás může dělat, co chce? Že se hned teď můžeme všichni např. odstěhovat do tzv.přirodních rájů a tam žít spokojeně a v radosti až do smrti? Vždyť je to jen iluze. Vždyť bychom ten ráj hned zničili a ještě rádi bychom se vraceli zpět.
Hrdost. Nacionalismus. Dvě slova, stejný význam. Rozdíl je v tom, že jeden je prý správný a druhý špatný. Na špatnou otázku existuje pouze špatná odpověď. Proč je tedy i hrdost špatná. Existuje pouze člověk a lidstvo, řekl bych Vesmír, ale to byste asi nedali. Byl stvořen člověk, aby zaplnil tuto planetu. Dokud byl jeden, bylo to v pohodě. Nepotřeboval emoce. K čemu taky. Jen byl. A pak přibyl další člověk, další a další. Lidé se začali rozdělovat do rodin, rodů, národů. A začali se rozdělovat. A začali mezi sebou bojovat o nic. A přišel čas hrdinů, model. Přišlo modlářství jak lidské tak i spirituální. A lidstvo se rozdělilo ne tělesně, ale myšlenkově. A přišla hrdost a skrze ni nacionalismus. A planeta, která je tady pro všechny bez vyjímky byla uměle rozdělena. Mezi rodiny, rody, národy a přišly pomyslné čáry na papíře. Tohle patří nám. Jsme v době globalizace. Ekonomické. Prostorové. Pouze ty hranice tady pořád jsou. V nás i vně nás. Přichází doba nového člověka, člověka globálního. A to, co jsme dříve považovali za správnou hrdost, se dnes stává škodlivým nacionalismem. V roce 1989 jsme cinkali klíči, aby ty dráty na hranicích padly a abychom mohli vyrazit ven z toho vězení. A dnes? Někteří lidé bezohledným útokem na naše emoce nás opět chtějí zavřít do vězení. Jsme hrdi, že naši otcové bojovali a padli za vytvoření Českého státu. Ano, to byla hrdost. Jenže to byl jen jeden stupeň na dalším vývoji lidstva. Je tady globalizace. A geopolitická. Celý svět s tím bojuje, a tedy i my. Opravdu si myslíte, že v tomto budoucím světě globálního člověka můžeme znovu zavřít hranice a křičet: Tenhle kus země patří nám! Ten nikomu nedáme! A tady se správná hrdost mění ve špatnou, tedy ve špatný nacionalismus. Staré struktury vědí, že se blíží jejich konec. Jak v reálném světě tak i v náboženském. Ale tím více se stále snaží udržet u moci. Každá nová věc začíná prvním krokem. Ten byl učiněn. A již to nejde zastavit. Nebude to ze dne na den, je to dlouhodobý proces. Jenže Vesmír nezná pojem času.
Narodím se. Žiji. Zemřu. Na tomhle jednoduchém principu funguje Vesmír a vše v něm. Hmota i myšlenky. Je třeba zahodit minulost. Ne proto zda je dobrá nebo špatná, je mrtvá. A nechceme přeci žít s mrtvolami. Myšlenky zůstávají, jen se musí naroubovat na novou dobu. A člověk je tady od toho, aby je přijal i v té nové podobě. A jejími nositeli jsou naše děti a pak jejich děti atd. Staré vždy odejde, tomu nikdo nezabrání.
Hrdost nebo nacionalismus. I sami v sobě máme hrdost na někoho nebo na něco. I v rodině. V rodě. V národě. A z rozdělených lidí, rodin, rodů a národů se stane jednotné lidstvo. Dejme si tedy pozor, aby se naše správná hrdost neproměnila ve špatný nacionalismus. Abychom nepodlehli té špatné emoci. Abychom se znovu nestali vězni nejen vně nás, ale hlavně abychom se nestali vězni sami v sobě. V každém bílém stádě se najde černá ovce. Ovce, která buď podlehne své skupině a stane se bílou, přijme pravidla stáda, nebo odejde a stane se zakladatelkou nového stáda. Tak funguje Vesmír i člověk. A z historie známe hodně černých ovcí, které se staly zakladatelkami nového stáda. Jako svobodomyslná Eva z Bible. Bez ní by totiž nikdy nebylo, co je, a nebyli bychom ani My, tedy ani Já.
