Článek
Před 11 lety jsem byl v protialkoholní léčebně Kroměříž. Jelikož je dnes moderní veřejné sebemrčkařství závislosti na alkoholou a mnohdy jsou tam zmiňovány PL, rozhodl jsem se trochu popsat léčebnu. Protože je rozdíl mezi popisem funkce PL a mým přáním. Nevím, jak jinak bych to popsal.
Protialkoholní léčebna je součástí psychiatrické nemocnice. Byl jsem v Kroměříži, takže budu psát o téhle PL a budu psát o protialkoholní, protože jsou tam i oddělení jiných závislostí- drogy, gambling,aj.
8A- příjímací oddělení, vlastně detoxifikace. Uzavřené. Nejste zavřeni na celách, jen je uzamčen hlavní vchod, mříže na oknech. Jinak máte celý areál k dispozici. Jdete sem, pokud přijdete pod vlivem a proto vás nemůžou dát na otevřené oddělení. Musíte zkrátka vystřízlivět. Taky zde dostáváte základy režimové léčby, protože základem léčby je dodržování a život v denním režimu. Na vycházky chodíte jen s personálem. O tom později. Ano, mnohdy jsou zde umístěni i lidé, kteří jsou v PL již poněkolikáté a vedení usoudilo, že jim již otevřené oddělení nic nedává a kolektivu by byli spíše na škodu.( Mně při druhém pobytu paní primářka nabídla něco podobného. Měla pochybnosti o mé vůli dodržovat denní režim a tak mi nabídla jiné otevřené oddělení. Vpodstatě bych si mohl dělat, co chci, pouze dodržovat základní pravidla-jídlo, léky, abstinence.) Takže vidíte, že každého pacienta hodnotí i jednotlivě, takže i při opakovaných pobytech se vám snaží pomoci. Ale všechno ma své hranice. Opakované pobyty v podstatě ztrácí smysl. Všechno znáte- režim, učivo, testy, AA. A člověk sám by si měl přiznat, že opakovaný pobyt v tom samém zařizení mu kromě abstinence nic nového nepřináší. Proto jsou nabízeny i pobyty v jinych PL, což dává smysl.
Když vystřizlivíte a po nějaké době jste uznáni možného přechodu na otevřené oddělení 8B nebo 15. Já jsem šel na 8B.
Oddělení 8B- otevřené oddělení. A budu psát o realitě, ne o mých přáních. To totiž nejde dohromady. I když nevím, jak to funguje dnes. Otevřené oddělení ma sice odemčené hlavní dveře, ale odejít smíte stejně jen se svolením personálu. Jste pak testováni na alkohol.
Je třeba si uvědomit realitu, kterou jsem poznal hned v počátku. Nečekejte individuální léčbu. Jedna se o kolektivní hromadnou léčbu. Uvědomte si, že tento způsob vznikl v 50 letech na objednávku vládnoucí třídy a jejím základem je socialistická léčba silou kolektivního působení a osobního sebeuvědomění v rámci socialistického člověka. Individualismus se nepřipouští.
Jak to tedy probíhá?
Základem je tříměsíční délka pobytu, která hlavně slouží v kompletním zbavení se alkoholu z těla. U drogově závislých je délka pobytu 6 měsíců, což je doba potřebná k likvidaci zasob drog v těle. Je to tedy hlavně doba abstinence, kdy se vám vyčistí nejen tělo, ale i hlava. A to je podstatné.
Režimová léčba, tedy dodržování pevně daného denního režimu jak časového tak i z hlediska aktivit. Závislí totiž nechtějí dodržovat pravidla. Ale snaha je i o to, aby po odchodu z léčby nepřestaly takový režim dodržovat. Zkrátka pravidla provozu.
Učení se a psaní testů. Vím, že je to divné v 50 letech se učit a psát testy. Je to však pro dobro věci. Alkoholici přicházejí o krátkodobou paměť a tohle učení a testování ukazuje lékařům, jak na tom klient je. A učivo je o alkoholismu a jeho následcích, což je k věci mít takové informace. Ony ve vás zůstanou.
PL je průchozí pokoj. Pacienti přicházejí a odcházejí, což opravdu mnohdy dává zabrat, pokud se kolektiv ze dne na den mění. Někdy je těžké to zvládnout. A personál ani psychiatr se klientům opravdu nemůže věnovat individuálně. Při tom počtu to nejde. A mnozí čekají právě to- individuální přístup. Jako Já. Tvrdé probuzení.
Jedná se o kolektivní léčbu. Základem je tedy kolektiv a práce ve skupinách. Nečekejte tedy osobní individuální léčbu. Vím, o čem mluvím. Dlouho mi trvalo to přijmout. Psychiatr nemůže každý den hovořit s jednotlivými klienty, to je pouze na objednání. A není to hned. Jste v pořadí.
Ke komunikaci s psychiatrem tedy slouží tzv.Pocitový deník, který musí psát každý od druhého dne pobytu. A měl by tam právě psát o svém vnitřním Démonu. Bohužel se tento deník mnohdy stává bonzblokem se vším všudy. Pacienti nepíší o sobě, ale o ostatních, co udělali, co řekli. Ne JÁ, ale oni.
Během pobytu sice můžete komunikovat s vnějším světem prostřednictvím mobilu, počítače, dopisu, návštěv. Pokud s vámi někdo chce komunikovat. Nikoho nemůžete nutit.
Velkým problémem je, že vlastně 3 měsíce žijete v inkubátoru abstinence a venku se vám hromadí problémy. A pokud je tam nikdo neřeší, můžete z PL odejít plni optimismu, jak to všechno zvládnete. Jenže náraz s realitou je mnohdy hodně tvrdý. A mnohdy vede k dalšímu pádu. K pádu, na který vaše okolí čeká, jen aby mohli říci: My jsme to věděli. A většinou jste na to sami, protože blízcí, okolí již s vámi nechce mít nic společného. V PL se vás na to sice aspoň trochu snaží připravit, ale ....... .
To by snad stačilo. V tomhle článku jsem se snažil aspoň trochu přiblížit, jak probíhá pobyt v PL. Aby jste si pak při čtení článků o pobytech v PL uvědomili, jak ten pobyt probíhá. Personál se sice snaží, ale vše je na zavislém jednotlivci.
Tak mi vytanul na mysli text písně( aniž tím chci personálu ublížit, ono ten text může být oboustranný):
.... Když jim říká svoje trable, nikdo si jich nevšímá. To jen každý na ni kouká lhostejnýma očima............
Víte, ono pro personál je to hodně frustrující, když se tam po krátké době objeví lidé, kteří při odchodu přísahali:Již nikdy. A při tom množství pacientů, je to jestě horší udržet si s klienty nějakou empatii, kontakt. Já měl při svém pobytu mezi personálem Anděla. Ten mi hodně pomohl. Uvědomte si, že oni ty lidi vidí každý den, každý den jim dávají stejné otázky, jsou vlastně jako stroj.
Já byl černa ovce. Mám problémy s kolektivem a dlouho mimto trvá, než se adaptuji. Od dětství jsem introvert, samotář. Takže adaptace na kolektiv je vždy hodně těžká. A tady jste v okamžiku vhozeni do kolektivu cizích lidí. Bylo to pro mne hodně těžké. Vydržel jsem.
Takže děkuji personálu PN Kroměříž. V podstatě jsou jako Proroci. Pouze ukazují cestu. Ale tu cestu musí každý zavislý najít a jít sám. A přijmout rány osudu.
Léčím se jen a pouze pro sebe.
A jako v Anonymních Alkoholicících si každý den ráno říci: Dnes se nenapiji.
A večer: Dnes jsem se nenapil.
A tak krok za krokem, ze dne na den dospějeme k abstinenci.
