Článek
Jenom stůl a prázdný dům, tady spí za zvuků strun, její krása a můj pláč, Mámo, jsem syn a hráč. Zpívám svoje pokání, srdce Tvé už nezvoní. Ruce máš jak země nás, Mámo, po mně jde mráz Teď tu klečím v ruce kříž, Nikdo kolem, můžu blíž S Tebou ve snu rozprávím, Mámo, spím či bdím?
Mámo zůstávej, štěstí rozdávej, vždyť Ty nesmíš odejít. Tak tu zpívám, líbám Tvoje tváře studené. Mámo, zůstaň na chvilku, Mámo, řekni, že jen spíš
Text: Zbyněk Bobr Horák, Argema
Dá se říci, že každý zpěvák, má píseň o odchodu. Tuhle jsem slyšel v roce 1985 na své první vesnické zábavě a hned jsem věděl, že je to ONA. A brzy jsem ji uměl zpaměti. V té době mi nikdo neumřel, zkrátka mne zasáhla přímo do srdce. A když mi před třemi měsíci konečně maminka zemřela v 90 letech, tak jsem si ji začal opakovaně zpívat. Nezapomněl jsem ten text. Možná se divíte tomu slovu ,, konečně´´. Ale já ji opravdu přál smrt. Maminka byla rok ležák a žila jen díky kardiostimulátoru, který její srdce udržoval v chodu v mrtvém těle. Žiji jinde a když jsem přijel, tak její slova byla:Petře, já tady již nechci být. A mne to bolelo. Ne, že chce zemřít, ale protože jsem ji s tím nedokázal pomoci. Sice by stačilo koupit nějaký faser, přiložit ho na srdce a zmáčknout. Jí by to pomohlo, mne by zavřeli. A když konečně odešla, děkoval jsem Bohu, že ji konečně přijal. A byl jsem rád.
Vím, že odchod někoho blízkého je pro každého těžký. Obzvláště pokud se jedná o mladé lidi či je to odchod nečekaný. Člověk na to není připravený. Když to člověk čeká, připravuje se na ten život po životě. Ta prázdnota se nejeví tak strašná jako v případě odchodu náhlého. Bolest a prázdnota. A tady si často sami sobě vytváříme Peklo. Místo postupného smiřování se s odchodem si doma vystavíme oltáře- fotky, květiny, svíčky a co je horší, mnohdy dokonce i urnu s popelem. To již nemá s truchlením nic společného.
Nedávno jsem četl, že dnes v době AL jsou již dokonce nabízeny i služby komunikace se zesnulým s pomocí AL. AL se nakrmí nějakými údaji, dá se tomu nějaký hlas, určitě i podbízivá hudba a člověk si může doma komunikovat se zesnulým. Chápu, je to druh byznysu, ale je to sprostý obchod s lidskými city. Ovšem, když je poptávka, trh se přizpůsobí. Proč chodit na seance jinde, když s mrtvým můžu mluvit doma. Ale chápete ten problém? Sami sobě si vytváříma Peklo. Ne někdo jiný. My sami sobě.
Ne někdo jiný nám. Sami sobě si tvoříme Peklo. Povím vám příběh, jehož jsem byl účasten. Je smutný a hodně tvrdý. Ale aspoň vám na něm ukáži, jak si sami sobě vytváříme místo života v radosti život v Pekle.
Žil jsem v jednom městě a jako křesťan jsem navštěvoval kostely a mše. Nejen římskokatolické, ale i jiné- cirkev Apoštolská, Evangelická, Nová církev. Jednu neděli během mše vstoupil muž. Chvíli stál a pak začal volat: ,,Kde je Bůh, pastore. Proč ty věci dovoluje. Chci s vámi mluvit.´´ Byl zjevně opilý a když se nechtěl uklidnit, vzali si ho někteří věřící do sakristie. Po chvíli vyšel, trochu uklidněný a vyšel dveřmi ven, kde si sedl na lavičku. Nedalo mi to. Vstal jsem a šel za ním. Sedl jsem si vedle něj a po chvilce mlčení jsem se ho zeptal, co se stalo.
A začal vyprávět svůj příběh. Smutný příběh. Pře rokem mu zemřel desetiletý syn na leukemii. Každý den za ním chodil do nemocnice, chodil se modlit do kostela k Bohu. A prosil HO o synovu záchranu. Ať si raději vezme jeho. Nestalo se, syn zemřel. A tak se začal utápět ve smutku, v alkoholu a vinil Boha z toho, co se stalo. Přesto pořád hledá Boha a hledá odpověď. Proč nevinné dítě a ne hřešící dospělý.
Na tu otázku jsem mu nemohl dát odpověď. Také mám takové otázky dlouhé roky. Jediné, co jsem mu mohl nabídnout, byl rozhovor. Snaha proniknout do toho jeho současného života a stavu, ve kterém se nachází. A byl jsem zhrozen. To, co jsem slyšel, bylo Peklo. Peklo, které sám sobě a své manželce stvořil.
Synovi vystavili krásný pohřeb. Jak jinak. Jenže ho nepohřbili do země, aby mohlo jeho tělo a jeho duše v klidu odejít, jak chtěla 8 jeho žena. On rozhodl jinak. Tělo nechal zpopelnit. A když dostal urnu s popelem, místo jejího uložení na hřbitově, ji postavil doma na oltář, který připravil- fotky, svíčky, hračky, urna. Oltář. A každý den, když přijde domů z práce a z hospody, se tam modlí.
Zeptal jsem se ho na ženu. Manželka se po smrti psychicky zhroutila a nepracuje. A to mne dorazilo.
Povídám: Ty místo Boha, trestáš svou ženu?
Ne. Proč?
Tak ty si ráno odejdeš do práce, pak si jdeš utápět svůj žal do hospody a vracíš se domů až večer. Ale co tvá žena? Co má dělat celý den doma. Sama doma s urnou mrtvého syna. Nemáš pocit, že ji trestáš místo Boha?
Podíval se na mne opilýma očima. Snad se v něm něco pohnulo, otevřelo. Ale hned to bylo pryč.
Běž domů. Vezmi svou ženu. Vezměte urnu a běžte kdekoliv. Na hřbitov. Na míst, které měl váš syn rád. Společně tu urnu otevřete, popel vysypte. Osvoboďte svého syna. Osvoboďte sami sebe.
Opět se na mne podíval. Vstal a vrávoraje odcházel. Ne však domů. Do nedaleké hospody pokračovat v pití. A jeho žena dál zůstává sama v bytě s urnou jejich syna. Ona nemá sílu z toho domu odejít.
PEKLO.
Takhle si sami sobě vytváříme Peklo. A bulvár tomu dnes a denně vší silou pomáhá. Denně jsou tam fotky umírajících, zprávy o zemřelích, tedy hlavně ze šoubyznysu, pokud se nejedná o havárie čehokoliv. Je to byznys. I když oni tvrdí, že jen trpícím lidem ukazují, že v tom nejsou sami. Že to samé potkalo i jiné.
Milosrdná lež. Je to byznys. Vždycky nakonec zůstaneme sami se sebou. Víte, zpytovat hříchy někde ve zpovědnici, do suché vrby jako Král Lávra, návštěvy psychiatra, to pomůže jen na chvíli. Nakonec vždy zjistíte, že podpora je sice důležitá, ale srovnat se se vším ať již s životem či se smrtí, to musíme udělat vždy my sami.
My sami. My sami sami v sobě. Pokud to nedokážeme, Peklo zůstane ať z toho viníme třeba i samotného Boha.
Nestavme si doma oltáře po zesnulých. Nechme je odejít. Na všechny se stejně jednou zapomene. Jsou to naše vzpomínky. A nemůžeme stavěním oltářů či soch nutit ostatní, aby na ně nezapomněli. Věřte mi. Zapomene. Lidé se rodí, žijí, umírají. I hřbitov se jednou zaplní, o hroby se nikdo nepostará, tak někdo kosti vykope, dá je hromadného hrobu a významní jsou bezejmenní. Protože přicházejí a odcházejí noví významní ať již pro kohokoliv. A vše se opakuje.
Narodím se. Žiji. Zemřu. Není důležité, co bude po smrti. Zda na mne budou vzpomínat a jak dlouho, zda v dobrém nebo ve zlém.
Nejdůležitější je, co si v okamžik smrti o sobě myslím já sám. Zda a proč měl můj bezvýznamný život z hlediska věčnosti smysl. A je jedno, jak dlouho na mne budou vzpomínat. Je to jako za života. Nejdřív se rodina setkává často. Pak se rozroste, děti mají vlastní rodiny, vlastní životy a prodleva mezi návštěvami se prodlužuje více a více. Ne, že by zapomněli nebo nechtěli. Mají vlastní životy. A čím mín jezdíte, tím více přicházíte o společné prožitky a tím i témata k rozhovoru. A než jen hloupě mlčet, je lepší nejezdit. Znám to. Oni se baví a já jen točím hlavou a nechápu o čem mluví. Tak je to i se vzpomínkami. První generace mnoho, druhá míň a třetí již vůbec. A pak zmizí i jméno z náhrobku, protože tam přibývají nová jména nových zesnulých. S tím se musíme smířit. To nikdo nikdy nezmění.
Proto prosím. Nestavme mrtvým oltáře. Nechme je odejít. Žijí v nás dokud žijeme my. A pak je to jedno. Mějme ze života radost. Nestavme sami sobě PEKLO.
