Článek
Lucidní snění. To, co popisuji, je na základě vlastní zkušenosti. Nežádal jsem o to, neprosil jsem o to. Stalo se to. A chtěl bych ukázat, že lucidní snění není jen dobro, jak všichni popisují, ale i zlo. 11 let každý můj spánek znamená nový příběh. Ani Šeherezáda neměla tolik příběhů. A jsem opravdu hodně zklamaný, jak všichni popisují jen dobro. Je to i zlo a může znamenat dlouhodobé psychické problémy mnohdy končící sebevraždou.
Lucidní snění a spiritualita, duchovno. Nejdřív jsem musel přijmout fakt, že sny nejsou jen dobro, ale i zlo. Někdy v hodně kruté podobě. Jsou to tzv.bílé myšky, které mne požírají. A mají různou podobu.
Spiritualita ve snech. Bůh i Ďábel. Nemůže existovat jedno bez druhého. Jak bychom poznali dobro, kdybychom nepoznali zlo. A obráceně. Nepoznat zlo, nepoznali bychom, co je dobro. I když dobro pro jednoho je zlo pro druhého. To je ten největší problém člověka. Člověk totiž díky egu chce dobro pouze pro sebe, nezáleží mu na druhých. A pokud tvrdí opak, lže.
Lidstvo díky Bibli přijalo fakt, že s Mojžíšem mluvil Bůh. Papež Jan Pavel II vydal encikliku prý mu vnuknutou andělem. A lidstvo v to věří. Když obyčejný člověk, řekne: Mluvil jsem s Bohem, označí ho za blázna. A utíkají od něj pryč.
Co nebo kdo je tedy ve skutečnosti Bůh i Ďábel. Je to obraz problémů v našem vnitřním světě, v našem nevědomí. Jsou to vlastně obrazy našeho vnitřního hlasu, dobré Já a zlé Já. A tyto hlasy se zobrazují jako samostatné entity, abychom tomu mohli rozumnět. Abychom si s nimi mohli povídat. A na tomto základě se pak rozhodujeme. To je ta svobodná volba, kterou máme a kterou nám nikdo nevezme. To je ta osobní zodpovědnost za své činy. Sám se rozhoduji. Sám konám. Sám nesu následky. Ty dobré i ty špatné.To také znamená děj snu neovládat, protože mu dáme význam našeho ega a zcela zmizí původní význam, který máme odhalit.
Kráčím ulicí v Olomouci davy lidí. Vidím je, vnímám je. Mrknu. A jsem v šoku. Nevidím a přesto vidím. Lidé se změnili. Nejsou to hmotné bytosti. Jsou to energie různě zbarvené. Bílá, žlutá, červená, zelená, šedá, rudá. Uvědomuji si, že to znám. Film Až přijede kocour. Lidé se tam zbarvovali podle emocí, které prožívali. Láska, radost, bolest, zlo. Jenže vidím i jiné barvy a chápu jejich smysl. Bílá je vtělený anděl. Rudá, člověk hořící v plamenech je propadlý peklu. Vidím i svého přítele hořet v plamenech. Nechápu to. Procitám.
O setkání s Ďáblem jsem psal v minulém článku.
Jsem v Pekle s jinými padlými anděli. Jsme na nějakém cvičišti, máme zbraně. A střílíme. Najednou si uvědomuji, že nestřílíme na figuríny. Jsou to živé bytosti, zajatci, zajatí andělé světla. Nevím, co mám dělat. Ostatní střílejí a zabíjejí je. Najednou se rozhodnu. Pozvedám zbraň, otáčím se a střílím po mých bratrech, po padlých andělích. Bráním jedny bratry a zároveň ničím jiné bratry. Kdo z nich je ve skutečnosti ten dobrý a kdo ten zlý. Procitám. Uvědomuji si, že se dobro může skrývat ve zlu a zlo v dobru. Opravdu to nejde oddělit.
Jak tedy skutečně žít? Jde žít pouze v dobru? Ježíš to zkusil a poznal, že to nejde. Lidé a jeho stoupenci chtěli dobro pouze pro sebe. A proti tomu Ježíš kázal. Jenže ho nepochopili a nepřijali. A nechali ho ukřizovat, když se jim znelíbil.
Dveře poznání. Dveře vyšsího stupně poznání. Pravidelně se mi zjevují. Nedokáži je otevřít. Zatím. Určitě se objevují ve snech každého z nás. Jsou různé stupně duchovnosti. A naším úkolem je dveře otevřít. Nebojíme se toho, co známe. Bojíme se toho, co neznáme. O tom jsou ty dveře. Překonat ten strach a dveře otevřít. Co mne tam čeká? Jak to můžu vědět. Chci ty dveře otevřít, jenže strach mi v tom zabrání. A tak se vždy vracím zpět do mého reálného hmotného těla. Jsem zpět. Jsem rád, moje ego je rádo. Jenže má Duše pláče. Mé vnitřní Já pláče. To dobré i to zlé. Obě mne totiž vedou na mé cestě poznání.
Tma. Já. To není tma. To je nic. A já jsem nic. Nic před stvořením Vesmíru. Letím tím nic. Letím a letím. Nikde nic. Chci se zastavit, odpočinout. Nic v nic. Uvidím světlo. Letím k němu. Blíž a blíž. Vidím světelnou podlahu s mísou na stojanu. Kolem ní stojí čtyři osoby ve slavnostním oblečení. Jsou oblečeny v šatech velkých náboženství, judaismus, křestanství, islám, budhismus. Letím blíž a blíž. Všichni společně drží v rukou dítě a společně ho noří do nádoby. Je to křtitelnice a oni to dítě křtí. Blesk z čistého nic. Uvědomuji si, že to dítě jsem já. To dítě jsem JÁ. Udělá se světlo. Jsem v amfiteatru. Kolem dokola jsou postavy. Některé poznávám. Jsou to lidé různých ras z planety Země. Jenže jsou tam i jiní. Různé postavy, různé rasy. Obyvatelé jiných planet. Vše je jedna jednota. Vše je jedno v různé podobě. Procitám.
Co na závěr?
Pořád se s těmi sny učím žít. Vždy mne něčím překvapí. Jak jsem napsal: Mozek umí vytvářet neskutečné obrazy a příběhy. Již vím, že odmítnout jeho sdělení mne může uvrhnout do ještě většího pekla než jsem. Je to tak silné nutkání, jako když permoníci kopou uhlí. Ten zvuk kopání zesiluje a zesiluje, až splníte úkol. Jako Mojžíš.
Proto píši tyto články, je to můj úkol. Úkol, který jsem odmítal. A na konec přijal. Vizionáři existují v každé době. Ne každý je přijat. Musí přejít generace, roky, staletí než se první stanou posledními a poslední prvními.
