Článek
Myslím, že toho hnusu už bylo na chvilku dost. Každý příběh potřebuje zlom a ten můj nastal ve chvíli, kdy jsem se ocitl před branou kroměřížské léčebny. Když se řekne „Kroměříž“ a „osmička“, spoustě zasvěcených chlapů přeběhne mráz po zádech. Tohle oddělení je pojem. Je to stanice pro lidi jedoucí v závislostech na plný plyn – alkohol, drogy, léky. V tu vteřinu, kdy projdete příjmem, z vás spadne ten opilecký pocit neprůstřelnosti. Najednou jste jen pacient, další lidská troska v řadě, kterou je potřeba zachránit před sebou samým.
Pacient s telefonem v kapse
Zapomeňte na americké filmy z blázince, kde všichni chodí ve stejných bílých košilích a slintají v rohu. Na osmičce nosíte své vlastní, civilní oblečení a v kapse vám zůstává váš mobilní telefon. Žádná izolace od informací se nekoná. Je tu dokonce i wifi zdarma. Jenže nenechte se zmást – tohle je uzavřené oddělení. Jste natvrdo pod zámkem.
Ten kovový, chladný zvuk klíče v zámku, který slyšíte pokaždé, když někdo z personálu prochází dveřmi, vám neustále tepe v hlavě. Ta kombinace je zvrácená: máte v ruce telefon, můžete napsat komukoliv na světě, ale z téhle chodby prostě neodejdete. Jste pacient s telefonem v kapse.
Dveře mi otevřel ošetřovatel, pan N. Tento muž tam pracuje snad třicet let, možná i déle. Muž, který viděl tisíce lidských pádů a nadějí. Nevím, jestli mě v mém zuboženém stavu poznal, ale já jeho ano.
Šel jsem za ním do sesterny, kde proběhlo klasické přijímací kolečko – vážení, tlak, papíry, dýchání na alkohol. Pak mě přesunuli na pokoj. Jelikož už jsem byl starý známý pacient, nic mě nepřekvapilo. Žádný šok z nového prostředí se nekonal. Všechno jsem to tu důvěrně znal. Každý roh, každou kliku, každý pach dezinfekce smíchaný s levným tabákem. Moje první kroky nevedly k posteli, ale k akváriu na chodbě. Během své minulé léčby jsem ho měl na starosti.
Zastavil jsem se u něj a zíral do zelené vody. Zkoumal jsem, jestli v něm od té doby něco přibylo, nebo je všechno při starém. Rybičky pluly pořád stejně, bezstarostně. Záviděl jsem jim. Ony neměly mozek zničený chlastem.
Mapa prohraných bitev
Pak jsem zamířil rovnou na kuřárnu. Na osmičce má kuřárna jednu obrovskou, až mrazivou zvláštnost. Je tam na zdi nakreslená velká mapa České republiky. Je to takový rituál – pacienti se tam podepisují na místa, kde si myslí, že leží jejich rodné město, a připisují k tomu datum a počet dní, které tu strávili. Přistoupil jsem k té mapě a našel svůj bod. U mého města už svítily dva mé předchozí podpisy. Dva zápisy o dvou prohraných bitvách. Dva důkazy mého vlastního selhání.
Vedle mě stál mladý, sotva pětadvacetiletý kluk. Třásl se tak, že nedokázal udržet cigaretu u pusy, oči podlité krví, byl v pyžamu, takže detox ze záchytky. Zíral na tu mapu, pak se podíval na mě a zašeptal: „Já už jsem tady popáté, kámo. Ta mapa mě přežije.“ V tu chvíli mi přejel mráz po zádech. Podíval jsem se na své dva podpisy a v duchu si zařval: „Třetí podpis už sem nepřidám. Nikdy. “
Zapálil jsem si. Jelikož se na kuřárně podle pravidel nesmí mluvit, panovalo tam absolutní, těžké ticho. Jen z plic stoupal hustý kouř. S cigaretou v ruce jsem opřel hlavu o zeď a pomalu si prohlížel ostatní kluky kolem sebe. Každý z nich koukal do země, do zdi nebo před sebe do prázdna. Byla to přehlídka zlomených osudů.
Pravda mezi čtyřma očima
Odpoledne nás pak čekalo komunitní sezení s paní psycholožkou Janou. Tentokrát to bylo bez jakýchkoliv dotazů nebo dlouhých řečí ze strany pacientů. Nikomu nebylo do zpěvu. Učili jsme se dýchací meditaci a metody na uvolňování úzkosti. Těch metod existuje celá řada, ale moje tělo bylo v takové křeči, že na mě osobně fungovala snad jenom jedna jediná – hluboký nádech a totální odevzdání se té bolesti. Když přišla řada na mě, paní psycholožka se na mě podívala a jen se tak pro sebe, chápavě pousmála. Žádné vyčítání, žádné moralizování. Jen profesionální klid a paměť na staré tváře.
„Vítejte, Michale. Jak se cítíte?“ zeptala se tiše. „Normálně,“ vypustil jsem ze sebe automaticky tu klasickou, zbabělou odpověď, kterou se člověk snaží zazdít jakékoliv hlubší dotazy před celou skupinou. Chcete prostě jenom zalézt pod kámen. Jenže paní psycholožka mě měla přečteného jako otevřenou knihu. Věděla, že pod tím „normálně“ se schovává obrovská vnitřní bouře a strach. Podívala se na mě, kývla hlavou a s naprostým klidem mi řekla: „Jak skončíme, tak na mě klepněte, ano?“
Po skončení skupiny jsem se šel nejdřív napít hořkého čaje, abych získal trochu času a uklidnil žaludek, a pak jsem šel s bušícím srdcem zaklepat na dveře její pracovny. Pracovna byla tichá. Otevřela mi a hned mě zvala dál: „Pojďte dál, Michale, posaďte se.“ Sedl jsem si do křesla a ona na mě hned na začátku vytáhla tři otázky, kterými mě naprosto paralyzovala: „Chcete mi říct, co se vám stalo? Proč jste zpátky? A jak jste se pokusil doléčovat?“
Konec falešných iluzí
V tu vteřinu ze mě spadly všechny ty egoistické, opilecké zdi. Musel jsem jít s pravdou ven, i když to bolelo jako řezání zaživa. Přiznal jsem, že všechno, co jsem před minulým propuštěním slavnostně sliboval lékařům i rodině, jsem prostě hodil do koše. Vykašlal jsem se na doléčování, uvěřil jsem vlastní neprůstřelnosti a šel vlastní cestou. A tak jsem jí to tam všechno pěkně odvyprávěl. Celý ten sešup. Hory, penzion, samota, večerka, litry vodky a to šílené zrcadlo na konci, ze kterého na mě koukala zelená zrůda.
Paní psycholožka mě celou dobu trpělivě poslouchala, dívala se mi přímo do očí, ani jednou mě nepřerušila. Až když jsem ze sebe vyplivl poslední slovo, klidně řekla: „Tak teď vidíte, že to asi nebyl úplně dobrý nápad, že?“ „Nebyl, no…“ „Tak fajn. Co doma? Co vaše žena a syn?“ A v tu chvíli přišla ta největší rána, která mě vnitřně trhala na kusy už pár dní: „Žena požádala o rozvod. Máme stání za měsíc. Dozvěděl jsem se to od ní ten poslední týden, co jsem byl na penzionu. “
Paní Jana pokývala hlavou. Žádný šok, jen hluboké porozumění. „Aha. No, jedna dobrá zpráva je, že budete tady a budete pod kontrolou. Dostanete propustku na soud, a po soudu se vrátíte zpět a budete pod dohledem. To je teď asi to nejlepší řešení. A teď mi řekněte, jak se cítíte? Budete se rozvádět…“Tehdy si pamatuju, jak strašně naivní a zaslepený jsem ještě byl. Moje závislá hlava nedokázala unést realitu, tak si vytvořila ochrannou iluzi.
Vyhrkl jsem: „Jo, to jo, ale my se k sobě určitě vrátíme! Já se dám tady do pořádku, ukážu jí, že jsem čistý, abstinuju, a my se vrátíme k sobě. Ona mě má přece ráda.“ Jana se na mě zadívala pohledem, ve kterém byla obrovská lhostejnost k mým iluzím, ale hluboká lidskost. Řekla mi slova, která mi tehdy prořízla srdce: „To si myslíte, Michale? Přemýšlejte. Hlavně se nesmíte léčit jen proto, že si myslíte, že se vrátíte. Vaše žena se rozhodla, protože už asi nemohla dál. Byla na dně. Raději se na to moc neupínejte.“
Tehdy jsem ta slova nenáviděl. Moje hlava je odmítala přijmout, křičela, že se Jana plete. Ještě dva roky po této léčbě jsem to nedokázal pochopit a musel jsem to složitě a krvavě odžít až později na oddělení 12a, jak už jsem psal ve svém předchozím příběhu (Manželka mě neodkopla, jen už nemohla dál). Ale tam, v té tiché pracovně na osmičce, v ten první den pod zámkem, se poprvé natvrdo ukázalo, že největší boj nebudu svádět s absťákem a flaškou vodky. Ten největší a nejbolestivější boj mě čekal se ztrátou mých vlastních, milovaných iluzí. O tom jak všechno bude zase v pořádku a budeme spokojená rodinka.
Michal.
Kontakt pro soukromé zprávy: michal822700@seznam.cz
Národní linka pro odvykání: 800 350 000 (bezplatná pomoc pro lidi bojující se závislostmi).
Asociace adiktologů ČR: Informace o odborné pomoci a síti adiktologických ambulancí.
Anonymní alkoholici (AA): Svépomocné skupiny v České republice pro ty, kteří chtějí řešit svůj problém s alkoholem.
