Článek
Únos vlastního vědomí
Dveře večerky cinkly. Ten zvuk mi projel hlavou jako elektrický šok. Vůbec jsem nevnímal vietnamského prodavače, který na mě kývnul od kasy. Moje oči viděly jen jediné – tu dlouhou, zářící stěnu regálů vzadu. Zelené lahve, čiré lahve, levná vodka, tuzemák. Všechno to tam na mě čekalo, naskládané v úhledných řadách jako armáda připravená mě dorazit.
Mohl bych vám tady teď napsat hrdinský příběh. Jak jsem otevřel flašku, podíval se té bestii do očí a s vítězným úšklebkem ji vylil do záchodu. Líbilo by se vám to, že jo? Mně taky. Jenže realita závislosti nemá happyendy na počkání.
Já jsem nad tím záchodem po návratu na pokoj opravdu stál. Držel jsem tu flašku vodky, ruka se mi třásla tak, že sklo naráželo o porcelánovou mísu. V hlavě mi blikal poslední zbytek lidského rozumu: „Vylej to, Michale! Vylej to a zachraň se!“ Nevolil jsem. Ta touha nebyla myšlenka, byl to fyzický hlad, který mi paralyzoval svaly. Prostě jsem tu flašku přiložil k ústům a napil se. Obrovským, pálivým hltem, ze kterého se mi na vteřinu zvedl žaludek. Zavřel jsem oči, spláchl ten hnus dalším lokem, sedl si na zavřenou záchodovou mísu a začal brečet.
Chlap, co seděl bezmocně na záchodě v cizím penzionu a tekly mu slzy. Proč to k sakru nejde? Kdo mi to vlastně řídí moji mysl? Jak je možné, že nemám vůbec žádnou kontrolu nad svým vlastním vědomím? Ten pocit, kdy víte, že děláte něco, co vás zabíjí, strašně moc to nechcete udělat, ale vaše vlastní ruce vás neposlouchají – to je to největší zoufalství na světě.
Jak jsem převezl Michala
Ráno jsem se vzbudil opřený o zeď, pořád ještě v sedě na záchodové míse. Flaška se válela na zemi u mých bot a byla dokonale prázdná. Venku byla ještě černočerná tma. Byl jsem pořád slušně pod vlivem. Vysvlékl jsem se a vlezl do sprchy. Pouštěl jsem si na obličej vařící vodu a poprvé se nesnažil potlačit to, co se v noci stalo. Protože mně bylo najednou dobře. Hlava byla klidná. Závislý mozek okamžitě vyrobil milion skvělých důvodů, proč to takhle muselo dopadnout.
Vždyť mám vlastně spoustu času, než pojedu do té Kroměříže! Tři týdny jsou věčnost. Úplně přece stačí, když nebudu pít ten poslední týden před nástupem, ne? Začal jsem se pod tou tekoucí vodou potichu smát. Nálada byla najednou skvělá. Měl jsem parádní plán, jak si užiju poslední dny na svobodě. Kroměříž jsem v tu vteřinu úplně vymazal z hlavy. Když jsem se osprchoval a vrátil se do pokoje, uviděl jsem na zemi tu papírovou tašku z večerky.
Ale ta taška stála pevně, neležela jako prázdná. Kopl jsem do ní a ona držela. Cože? Co v ní proboha je? Podíval jsem se dovnitř a vyrazilo mi to dech. Byly tam další dvě lahve vodky a dvě piva v plechu. V tu chvíli jsem se začal smát na celé kolo. „Já jsem borec! Já jsem to v tom nočním rauši předvídal, že se mi ráno budou hodit!“ V té zmatené hlavě se rozlila strašná radost z toho, jak jsem toho druhého Michala převezl. Toho blbého, zodpovědného ubožáka a trosku, co včera brečel na záchodě a chtěl se léčit. Teď jsem se cítil parádně. Tenhle pocit neprůstřelnosti bych si přál mít napořád. Absolutně mě nezajímalo nějaké trapné léčení. Bude se chlastat a bude se pařit.
Třídenní bezčasí
Ta papírová taška se stala mým novým vesmírem. Když máte v kapse peníze od správce a na pokoji zásobu chlastu, svět venku přestane existovat. První dny byly přesně takové, jaké si ten můj opilý „borec“ v hlavě vysnil. Ráno lok vodky na srovnání hladiny, přes den otupělé sledování televize a večer dorážka do bezvědomí. Jenže alkohol je strašně špatný společník na dlouhé dny. Ta počáteční euforie vyprchala po třech dnech. Zůstala jen tupá nutnost. Už jsem nepil pro zábavu. Pil jsem, abych se netřásl. Pil jsem, aby ty zatracené hodiny nad dveřmi přestaly tak strašně nahlas tikat.
Vůbec jsem nejedl. Žaludek byl stažený a na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Jediný důvod, proč jsem vstal z postele, byl ten, že mi došla lahev. Každá ta cesta ven do večerky byla naprosté šílenství. Tělo mi totálně selhávalo. Venku jsem musel každých deset minut sednout na obrubník nebo na lavičku a odpočívat. Byl jsem strašně zadýchaný, srdce mi bušilo až v krku a byl jsem úplně durch mokrý.Boty už jsem si ani nezavazoval. Už to prostě nešlo. Ruce se mi třásly tak šíleným způsobem, že zavázat tkaničku byl nadlidský úkol.
Když jsem došel do večerky, nedokázal jsem ty peníze z obálky ani spočítat. Prostě jsem celou hrst vysypal na pult prodavači, ať si vezme, kolik potřebuje, popadl jsem flašku a plazil se zpátky. Jakmile jsem zapadl do pokoje, musel jsem padnout na postel a půl hodiny nehnutě ležet, než jsem se vůbec vzpamatoval a roztřesené tělo se trochu uklidnilo. Pořád dokola jsem si jen převlékal a dával sušit trička. Byl jsem neustále propocený studeným, lepkavým absťákovým potem.
Dny se slily do jedné dlouhé, šedivé šmouhy. Ztratil jsem pojem o čase. Můj svět se smrskl na trasu postel – záchod – večerka. Ta nova knížka od Klímy ležela na nočním stolku zaprášená. Párkrát jsem ji otevřel, ale písmena se mi rozjížděla. „Na tohle teď nemáš, blbečku,“ smál se mi ten chlastový hlas v hlavě. „Číst budeš v Kroměříži. Teď pij.“
Konečná stanice zrcadlo
A pak přišel ten den. Ráno mě vzbudilo ostré slunce, které bodalo do hlavy. Zkusil jsem otevřít oči, ale vůbec to nešlo. Byly úplně slepené a těžké. Potmě a poslepu jsem se došmátral do koupelny, chytil se umyvadla a podíval se do zrcadla. Úplně jsem se zhrozil. Zrcadlo nelhalo. Koukal na mě cizí člověk – oteklý obličej, místo očí jen malé štěrbiny a kůže měla odpornou, nezdravou zelenou barvu. V tu vteřinu jsem přesně věděl, co se blíží. Moje tělo došlo zase na absolutní hranu.
Do žaludku už nedostanu ani kapku chlastu, ani kapku vody. Všechno, co tam teď pošlu, půjde okamžitě ven. Tyhle stavy už každý pokročilý alkoholik moc dobře zná. To je ten šílený zlom, kdy tělo samo od sebe alkohol brutálně odmítá a zvrací, ale závislá hlava ho nutně potřebuje dál, aby vůbec fungovala. Jste lapení v pasti vlastního těla a nevíte, jak z toho ven.
Michal.
Kontakt pro soukromé zprávy: michal822700@seznam.cz
Národní linka pro odvykání: 800 350 000 (bezplatná pomoc pro lidi bojující se závislostmi).
Asociace adiktologů ČR: Informace o odborné pomoci a síti adiktologických ambulancí.
Anonymní alkoholici (AA): Svépomocné skupiny v České republice pro ty, kteří chtějí řešit svůj problém s alkoholem.
