Článek
Obálka plná pokušení
Správce mě odvezl na vlakové nádraží. Když jsme zastavili, podíval se na mě, vytáhl z kapsy obálku a strčil mi ji do ruky. „Tady máš výplatu a dal jsem ti nějaké prémie, ať máš za co chvíli žít. Hlavně to, Michale, vydrž do té doby, než tě přijmou. Nepij. Asi tě nevezmou hned, jak jsi říkal… Drž se, chlape, a někdy se ozvi, jak žiješ. Nebo radši rovnou přijeď se ukázat, až budeš v pohodě.“
Podíval jsem se na tu obálku. V té chvíli to pro mě nebyly jen peníze na jídlo a ubytování. Pro člověka v mém stavu, který právě opouštěl režim práce na horách a mířil do absolutní samoty, to byla jízdenka do pekel. Ty peníze v kapse pálily. Závislý mozek okamžitě přepočítal obsah obálky na litry tvrdého chlastu a týdny nonstop blackoutů. Správce mi dal důvěru, ale já věděl, jak moc je moje vůle po tom šíleném domácím absťáku křehká.
Volání o pomoc z jedoucího vlaku
Sedl jsem do vlaku. Kola drnkala o kolejnice a mně v hlavě pořád dokola běžela ta jeho slova: „Hlavně to vydrž.“ Věděl jsem, že pokud s tou obálkou v kapse dojedu do města a nic neudělám, skončí to špatně. Že ta bestie, která nastoupila do vlaku se mnou, mě u prvního stánku sežere zaživa. Vytáhl jsem telefon. Ruce se mi třásly, ale vyťukal jsem číslo do Kroměříže, rovnou na mužské oddělení 8a. Doufal jsem a modlil se, aby to zvedl pan staniční. Byl to zatraceně dobrý chlap.
Člověk, který vás neodsuzuje, když upadnete. Když tam člověk ležel poprvé, pan staniční byl ten, kdo mu vracel lidskou důstojnost. Pak to na druhém konci cvaklo a ozval se hluboký mužský hlas. Poznal jsem ho okamžitě.
„Nevyšlo to, jo?“
„Dobrý den, pane staniční, tady Michal. Před třemi měsíci jsem od vás odešel z léčby a potřebuju se vrátit. Já jsem to bohužel nezvládl…“ řekl jsem do sluchátka se staženým hrdlem. Připomněl jsem se ještě pár větami. Chvíli bylo ticho, a pak si vzpomněl. „Co je, Michale? Nevyšlo to, jo?“ „Ne, nevyšlo,“ hlesl jsem. „Dobře, podívám se na nejbližší termín.“ V telefonu bylo chvíli slyšet šustění papíru a listování v knize.
Každá vteřina mi privatizovala kyslík a připadala jako hodina. Pak se ozvalo: „Michale, za tři týdny. Zvládnete to? Kde jste teď?“ „Budu na penzionu do té doby. Domů jít nemůžu. Manželka už by to neunesla a já se jí nedokážu podívat do očí…“ přiznal jsem tu největší bolest. „Kdy jste naposledy pil, Michale?“ „Před týdnem.“ „Myslíte, že to udržíte? Tři týdny?“ „Pokusím se, pane staniční…“
Tehdy mi pan staniční řekl větu, která mi vlastně zachránila život: „Michale, vy jste si psal celkem slušné deníky. Čtěte je. Choďte na procházky, nebuďte sám na pokoji celé dny. Pište dál deníky, jaké máte pocity. Kdyby se něco uvolnilo dřív, budu vám volat. Mějte se a držte se.“
Samota v cizím pokoji
Hovor skončil. Vlak mě vyplivnul v cizím městě. Našel jsem si levný, strohý penzion, zaplatil pokoj a klíč cvaknul v zámku. Seděl jsem u stolu. V televizi zrovna mluvil Ondra Sokol, jeho soutěže mám moc rád a normálně bych se bavil, ale teď jsem neměl na zábavu ani myšlenky. V té samotě mě to prázdno začínalo mačkat. Na nočním stolku ležela obálka s penězi od správce a závislý mozek moc dobře věděl, co by se s nimi dalo udělat. Vytáhl jsem noťas a začal hledat nejbližší knihkupectví. Za chvíli jsem jedno našel. Půjdu si koupit nějaké knížky, abych měl čím zabít ten nekonečný čas, a k tomu nějaké jídlo na večer. Hlavně se musím zvednout z té postele a vypadnout ven.
Zpověď u pultu s knihami
Přišel jsem do knihkupectví a chvíli se rozhlížel, kde najdu své autory, které mám rád. Pak ke mně přišel pán, co to knihkupectví vlastnil, a povídá: „Hledáte něco konkrétního?“ Ani nevím proč, ale řekl jsem mu to tehdy naprosto narovinu: „Potřebuju zaměstnat hlavu na 21 dní a potřebuju nějakou psychickou vzpruhu.“ Muž se na mě podíval: „Jaký máte problém? Jste smutný? Nebo vás něco čeká?“
Podíval jsem se mu zpříma do očí a říkám: „Jsem alkoholik a potřebuju tři týdny nepít, než nastoupím do léčebny.“ Muž se chvíli zamyslel, otočil se a podal mi knihu s názvem „Zpověď alkoholika“ od Jana Klímy. Knihu jsem neznal, ani autora, ale vzal jsem ji. Potom jsem zašel do obchodu, kde jsem si nakoupil potraviny a nějaké vody. Regál s alkoholem jsem tehdy velkým obloukem přešel. Měl jsem ze sebe dobrý pocit.
Když začnou tikat hodiny
Dorazil jsem zpátky na pokoj, vyndal nákup a sednul si do křesla. První noc. Před sebou ještě dvacet takových…Jenže pak to přišlo. Hlava mě začala třeštit jako o závod. Na čele mi vyrazil ledový pot. Hodiny, které visely nad dveřmi toho cizího pokoje, začaly divoce a hlasitě tikat. A já v tom neúprosném zvuku začal vteřinu po vteřině slyšet rytmus, který mi bušil do spánků: „Tak co? Tak co? Tak co?“ Zatmělo se mi před očima. Všechno racionální myšlení, knížka i slib staničnímu byly vteřinu rázem pryč. Vstal jsem, popadl klíče, obul si boty a vyrazil ven. Rovnou do nejbližší večerky.
Michal.
Kontakt pro soukromé zprávy: michal822700@seznam.cz
Národní linka pro odvykání: 800 350 000 (bezplatná pomoc pro lidi bojující se závislostmi).
Asociace adiktologů ČR: Informace o odborné pomoci a síti adiktologických ambulancí.
Anonymní alkoholici (AA): Svépomocné skupiny v České republice pro ty, kteří chtějí řešit svůj problém s alkoholem.
