Článek
Když jsem před měsícem sedl k počítači a napsal svůj první článek o tom, jak jsem se propil na absolutní dno a třikrát skončil v léčebně a na psychiatrii, netušil jsem, co tím způsobím.
Dnes mi do schránky padá kolem stovky e-mailů denně. Sto zpráv každých čtyřiadvacet hodin. Nepíšu to proto, abych se chlubil čísly. Píšu to proto, že mě ta čísla děsí. Ukazují totiž brutální realitu, kterou jako společnost odmítáme vidět.
Alkohol je v naší zemi oslavovaná, legální droga
Je k dostání na každém rohu za pár korun. Společnost se směje vtipům o opilcích, v televizi běží jedna reklama na štěstí v lahvi za druhou a pít je zkrátka „normální“. Kdo nepije, je podezřelý.
Jenže v mé e-mailové schránce žádný smích není. Tam je jen syrová, neředěná bolest a volání o pomoc z hluboké tmy. Neviditelná armáda trpících. Když se podívám na zprávy, které mi posíláte, vidím, jak hluboko tahle legální droga pouští své kořeny a jak spolehlivě drtí lidské životy. Trpí všichni.
Píší mi lidé, kteří dokázali abstinovat celé roky. Patnáct let čistého, úspěšného života… a pak stačil jeden moment slabosti. Touha zapadnout mezi „normální“ lidi, jedna těžká situace, jeden lok. A ta bestie, která v nich léta spala, se probudila v plné síle. Znovu zažívají ten strašný pocit selhání. Znovu sedí sami ve tmě a ptají se mě: „Proč musíme být tak moc osamělí?“
Píší mi zoufalé mámy, tátové a partneři závislých
Lidé, kteří bezmocně sledují, jak se jim milovaný člověk mění před očima v trosku, která lže, krade a utíká před odpovědností. Prožívají čisté zoufalství. Často musí sebrat poslední zbytky sil a uplatnit tu nejkrutější věc na světě – tvrdou lásku. Zavřít dveře, neplatit dluhy a nechat závislého padnout na tvrdou zem. Protože to je někdy ta jediná šance, jak mu zachránit život.
Píší mi lidé z léčeben a komunit, kteří v slzách na terapiích zjišťují, že závislost si nesou jako dědictví po svých vlastních rodičích. A píší mi i zdravotní sestry z psychiatrií. Lidé z první linie, kteří tyhle lidské trosky denně tahají ze zvratků a vidí to nekonečné zoufalství zas a znovu. Jedna sestřička mi napsala větu, ze které mrazí: „Někteří dopadli špatně, někteří to dali… ale uznání patří všem za ten boj.“
Jak se z toho dostat? Zázraky nečekejte
Spousta z vás se mě v těch zprávách ptá na to samé: „Jak ses z toho dostal? Jaké je to tajemství?“ Odpověď je tvrdá. Žádné tajemství neexistuje. Žádný zázračný lék není. Já sám jsem padl na hubu tolikrát, že už to ani nespočítám. Skončil jsem v léčebnách třikrát! A dostal jsem se z toho až tehdy, když jsem přestal kňučet, přestal se litovat a přiznal si, že mě ten chlast prostě přepral.
To peklo jsem viděl na vlastní oči a už se tam nikdy nevrátím. Ale sám jako osamělý vlk bych to nezvládl. Člověk na to potřebuje pevnou půdu pod nohama a lidi, kteří ho podrží. Mně osobně nejvíc pomohla moje sestra a švagr, kteří mě nesoudili. Pomohli mi terapeuti, psychologové a lékaři v léčebně, kteří mi ukázali směr. Ale pak musela nastoupit tvrdá, chlapská realita.
Mně osobně zachránila poctivá dřina u švagra v dílně. Když máte každý den unavené ruce z těžké práce, hlava začne fungovat jinak. Najednou nemáte čas myslet na blbosti. A věřte mi, že jsem ze sebe pokaždé vydal maximum a nechal na té dílně všechno, aby byl švagr spokojený a věděl, že ta šance, kterou mi dal, měla smysl.
Tou největší odměnou pro mě ale byla moje bývalá žena a můj syn. Když vidíte, jak obrovsky se vaší exmanželce ulevilo, protože vnímá, že její syn má konečně zase tátu, který funguje a na kterého je spolehnutí… to je ten moment, kdy víte, že ta dřina stála za každou sekundu v pekle. Musíte přebírat odpovědnost za každý jeden den. Není to o tom, že už se v životě nenapijete. To je moc velký balvan, který vás unaví. Je to o tom, že se nenapijete dneska. Jen ten dnešní den musíte zvládnout.
Naděje umírá poslední
Chlast nám namlouvá, že jsme v tom sami. Izoluje nás v našich pokojích, s našimi výčitkami a lahvemi. Buduje kolem nás zeď ze samoty. Ale ta stovka e-mailů, co mi denně chodí, dokazuje opak. Nejsme sami. Pod povrchem téhle opilé společnosti je nás obrovská armáda. Armáda lidí, co bojují o holý život, a armáda rodin, které je milují.
Chci vám všem poděkovat za obrovskou důvěru. Vaše zprávy jsou pro mě tím nejlepším zrcadlem. Když čtu o tom obrovském celospolečenském neštěstí, vím naprosto přesně, proč dneska zůstanu střízlivý.
Moje rodina, můj kluk i moje práce mi za to stojí. Pokud zrovna dneska sedíte doma s výčitkami svědomí a lahví, pamatujte si jedno: Dokud dýcháte, pořád je naděje. Nic se nesmí vzdávat. Zítra ráno vstaňte, najděte si oporu, chytněte se práce a zvolte si jinou cestu. Směr si totiž každé ráno vybíráte jen vy sami.
Michal.
Národní linka pro odvykání (800 350 000): Bezplatná pomoc a nasměrování pro závislé i jejich rodinné příslušníky.
Kontakt pro soukromé zprávy: michal822700@seznam.cz
