Článek
Oscarový herec s lahví v rukávu: Jak jsem hrál divadlo před ženou i šéfem.
Návrat do minulosti přes staré sešity.
Sedím v křesle, venku už se stmívá a já listuji svým starým deníkem z komunity. Dělám si přípravu na dnešní příběh.
Prsty mi přejíždí po těch roztřesených řádcích, které jsem ze sebe tehdy v léčebně rval pod dohledem terapeutů. Najednou se zastavím. Stránka s datem jedné mrazivé středy. Pohled mi sklouzne na text a v tu vteřinu jsem zpátky. Úplně mě zamrazí.
Tohle je pohled do absolutního zákulisí „vysokozátěžového alkoholismu“. Chci vám ukázat tu neuvěřitelnou, zvrácenou energii, kreativitu a herecké výkony, které závislý člověk vynakládá jen proto, aby si mohl legálně, nepozorovaně a v klidu přihnout. Je to fascinující a děsivé zároveň. V téhle fázi už mozek alkoholika nefunguje jako mozek nemocného člověka. Funguje jako mozek oscarového herce a špičkového stratéga v jedné osobě.
Navenek působíte jako opora rodiny, plníte úkoly, nosíte peníze. Ale uvnitř vaší hlavy běží vteřinová matematika zkázy a plánování rolí pro jednoho jediného diváka – pro vaše nejbližší. Takhle vypadal den, kdy jsem rozehrál hru, při které dodnes zapomínám dýchat.
Ranní procitnutí do lži.
Zvoní budík v telefonu. Ten zvuk mi trhá uši. Nechci vstávat, je mi zle. Večer jsem zase sám otočil své obvyklé dva litry plastového červeného. Do ložnice už jsem ani nešel, vlastně tam teď už moc nespávám. Můj azyl je gauč v obýváku u televize. Tam mám klid. Tam si můžu pít svoje tempo a nikdo mě nekontroluje.
Když se posadím, mozek okamžitě přepne do režimu přežití. Vůbec nevím, kam jsem v noci schoval prázdnou dvoulitrovou PET lahev. Matně si vzpomínám na nějaké šustění… jo, asi jsem ji kopl někam hluboko do skříně mezi nářadí, abych ji pak potají vyhodil do popelnice o tři ulice dál. Jenže je středa. Krutá všední středa a já musím do práce.
Manželka dneska odjíždí na tři dny do Maďarska. Bere s sebou malého i tchýni. Auto jí nechávám, takže mě čeká cesta vlakem do sousedního města, kde pracuji. A v tu chvíli mi hlavou bleskne myšlenka. Sladká, jedovatá a absolutně destruktivní: „Ty vogo, to by byla paráda, kdybych tam nemusel vůbec. Využít toho, že budu sám doma. Žádná kontrola. Jenom já a chlast. Tři dny v kuse.“
Vynikající plán v reflexní bundě.
Ten nápad ve mně během pár vteřin krásně uzraje. Mozek závislého dokáže vymyslet dokonalou lež během jediného nadechnutí. Beru telefon a píšu šéfovi SMS: „Ahoj, je mi strašně zle, nepřijdu, budu pár dní doma.“ V tu chvíli je mi absolutně jedno, že se mnou šéf stoprocentně počítal. Je mi jedno, že je domluvená důležitá práce, která beze mě stojí. Moje svědomí je mrtvé, hlavní slovo má touha se opít.
Teď ještě musím vyřešit, jak vypadnout z bytu, aby žena nic nepoznala. Odjíždějí až v devět ráno. Musím zmizet, jako že jdu normálně na vlak. Navlékám na sebe pracovní reflexní bundu – ten symbol poctivé práce, do kterého schovávám svou lež. Beru tašku, klíče z věšáku a houknu do chodby „Ahoj a dobře dojeďte!“ Nečekám na žádnou odpověď a okamžitě zavírám dveře. Odcházím. Úplně suverénní, s vynikajícím plánem v kapse a s pocitem, jak jsem nad celým světem vyzrál.
Operace „Tajný agent“
Nasedám na vlak, ale jedu na úplně opačnou stranu, než mám práci. V cizím městě zabiju čas, počkám do devíti a pak se pěkně potají vrátím. Všechno klape podle představ. Před devátou už vystupuji na své zastávce. Můj směr je naprosto nekompromisní – jdu rovnou do místního krámku.
Ani jsem se neobtěžoval jít někam dál, kde mě lidé neznají. Bylo mi úplně jedno, že do toho stejného obchodu chodí moje žena každý den nakupovat. Alkoholik v tomto stádiu tohle vůbec neřeší. Má klapky na očích a v nich jen divoký, zvířecí lesk touhy po prvním doušku.
Nakoupím šest piv a jeden litr vodky. S těžkou taškou si to pěkně v klidu vykračuji k domovu. Vyjdu zpoza rohu a v tu vteřinu mi ztuhne krev v žilách. Sakra! U baráku stojí naše auto a žena do něj zrovna nakládá kufry. Okamžitě dávám zpátečku. Jenže moje zatracená reflexní bunda musí svítit přes celou ulici jako maják. Viděli mě? Neviděli? Spouští se brutální stres. Srdce mi buší až v krku, studený pot mi vyráží na čele a stéká po spáncích.
Obejdu celé sídliště dokola, abych přišel z druhé strany. V hlavě mi rotují čistě schizofrenní myšlenky „Určitě mě viděla. Teď schválně objíždí sídliště autem, aby se ujistila, jestli viděla dobře. Chytí mě.“ Začínám se plížit kolem paneláků jako tajný agent v nepřátelské linii. Schovávám se za rohy, kontroluji stíny.
Paranoia za záclonou.
Když se konečně znovu dostanu do naší ulice, manželka pořád stojí u auta. Připadá mi, že se podezřívavě rozhlíží po okolí. Pak konečně nasedá, startuje a vyrazí pryč. V tu vteřinu mi celé tělo zalije obrovská, živočišná radost. Téměř běžím k domu, otvírám vchodové dveře a letím po schodech nahoru, jako by mě někdo honil.
Odemknu, vpadnu dovnitř, ale paranoia mě nepouští. Prvních třicet minut stojím nehnutě u okna, schovaný za záclonou, a hypnotizuji ulici. Co když se pro něco vrací? Co když na mě políčila past?
První ex do prázdného žaludku.
Až když získám stoprocentní jistotu, že je vzduch čistý, padnu na gauč. Ruce se mi třesou. Beru sklenici, naplním ji po okraj teplou vodkou – poctivých 0,4 litru – a bez váhání ji do sebe otočím na ex. Do prázdného žaludku. Okamžitě otvírám pivo a pošlu celou půlku do chřtánu hned za tou vodkou, abych spláchl ten pálivý, odporný ocas.
Sedím na gauči, chlast bleskově zabírá a mě zaplavuje to známé, umělé teplo. Do hlavy se valí nádherný pocit svobody. Tetelím se blahem. Těším se na tu brutální, ničím nerušenou pohodu. Jsem sám doma. Jen já a můj chlast. Nejlepší dvojka na světě..
Vidět tu hrůzu na vlastní oči.
Když tyhle řádky dneska čtu v tom křesle, svírá se mi žaludek. Napsat to veřejně pro mě není vůbec jednoduché. Tenkrát v léčebně jsem to ze sebe potřeboval dostat na papír, abych tu hrůzu viděl černé na bílém a konečně si ji uvědomil.
Mít ty vzpomínky v hlavě je jedna věc. Ale vidět je napsané vlastní rukou ve starém sešitě, to je úplně jiné kafe. A ještě silnější kafe je vyvěsit to takhle natvrdo před statisíce cizích lidí. Ale ať už to dopadne jakkoliv, jsem rád, že tenhle příběh z alkoholikovy hlavy šel ven.
Chci, aby lidé, kteří se s tím nikdy osobně nesetkali, na vlastní oči viděli, jak hluboko dokáže chlast člověka stáhnout.
Jak dokáže změnit normálního, milujícího manžela v totální, prolhanou trosku a zmetka.
Michal.
Národní linka pro odvykání (800 350 000): Bezplatná pomoc a nasměrování pro závislé i jejich rodinné příslušníky.
Kontakt pro soukromé zprávy: michal822700@seznam.cz
