Článek
Horský kolotoč v lihu: Když tělo odmítne i hrnek vody
Moje beskydské „zápisné“ se správcem dopadlo přesně tak, jak muselo. Iluze o čistém horském vzduchu spláchla první lahev tvrdého chlastu. Stal se ze mě stroj. Přes den jsem fungoval, kácel stromy, udržoval areál, ale jakmile padla tma, těžké dveře od kotelny se zavřely a rozjel se rituál, ze kterého nebylo úniku.
Rozpil jsem se brutálně. Každý večer ten stejný scénář: já, Mirek, kotelna, lahev tvrdého a k tomu několik piv na zapití. V mém alkoholickém mozku fungoval zvláštní, zvrácený mechanismus obhajoby. Vydělával jsem peníze a poctivě je posílal domů ženě. V duchu jsem si tleskal: „Podívej se, jak jsi skvělý. Domů posíláš peníze, makáš.“ Byla to ta nejodpornější lež, kterou jsem sám sobě namlouval. Zbytek peněz, co mi zůstal v kapse, jsem totiž do poslední koruny prolil hrdlem.
Když začne stávkovat žaludek
Jenže lidské tělo není nesmrtelné a chlastový dluh si vybere daň vždycky. Po týdnech nonstop blackoutů přišly stavy, na které se nedá zapomenout. Peklo, které zná jen člověk na úplném dně. Po jednom obzvlášť divokém týdnu můj žaludek vyhlásil absolutní stávku. Tělo řeklo dost. Probděl jsem se do ranní schizofrenie. Třásl jsem se tak, že jsem si nedokázal zapnout knoflík u montérek.
V krku požár, v hlavě tisíc střepů. Došel jsem k umyvadlu a napustil si hrnek studené vody. Žaludek se mi okamžitě otočil naruby. Nedokázal jsem do sebe dostat ani jeden jediný lok, aniž by mě tělo okamžitě nedonutilo se pozvracet. Zkoušel jsem to znovu a znovu. Suché rány, křeče, které vám trhají vnitřnosti, a zrcadlo, ve kterém vidíte trosku s propadlýma a nateklýma očima. Když už do sebe nedostanete ani čistou vodu, víte, že jde do tuhého. Že se vaše tělo zevnitř prostě začíná rozkládat.
Tohle nejde, já se tady uchlastám
Seděl jsem na podlaze v koupelně, studené kachličky mě studily do čela a v té šílené agonii mi poprvé po dlouhé době bleskla hlavou čistá, děsivá myšlenka: „Tohle přece nejde. Vždyť já se tady na těch horách prostě uchlastám k smrti.“ Utekl jsem z civilizace, abych našel klid, ale místo toho jsem si našel izolované popraviště, kde mi společnost dělal zničený kotelník a šéf, kterému to vyhovovalo. Ten horský vzduch hlavu nečistil. Jen chladil tělo, které spěchalo do hrobu. Věděl jsem, že musím udělat zásadní rozhodnutí. Buď z těch hor zmizím, nebo mě odtud odvezou v černé truhle.
Zavolal jsem správci, že nutně potřebuju pár dní volno, protože mi není dobře. Souhlasil. Věděl jsem přesně, co mě čeká. Jako těžký alkoholik jsem to už znal nazpaměť. Domácí detox – ta největší pitomost, jakou může závislý člověk udělat. Delirium už jsem jednou zažil, psal jsem o něm v jednom z prvních příběhů. Ale i tak jsem to risknul.
Tři dny bez spánku už byly na těle sakra znát. Třes, ledový pot, hlasy a vidiny… to všechno se dostavilo hned první večer. Spánek se mi vyhýbal ještě čtvrtou noc, ale uklidňoval jsem se tím, že ráno nemusím vstávat a možná se mi podaří usnout přes den.
Moment pravdy
Ráno někdo zaklepal na dveře mého pokoje. Byl to správce. „Michale, jdu se podívat, jestli něco nepotřebuješ. Nechceš odvézt k lékaři do města?“ Nadechl jsem se. „Pojďte dál, šéfe. Musím vám něco říct.“ Rozhodl jsem se hrát s čistými kartami a říct mu to na rovinu. Posadili jsme se na postel a já mu to všechno začal vyprávět. Celou dobu byl potichu. Neříkal vůbec nic, jen se mi díval zpříma do očí.
Reakce, kterou jsem nečekal
„Michale, to jsem nemohl vědět,“ řekl nakonec tiše. „Proč jsi neřekl, že jsi přišel z léčebny? Já bych ti přece žádný chlast nenutil. Nemohl jsem to vědět, moc mě to mrzí… Víš co, pokus se vyspat. A až se budeš cítit líp, přijď za mnou. Sedneme si a probereme, co bude dál.“
Trvalo týden, než jsem byl schopný do sebe dostat aspoň trochu jídla a pití, aniž bych to hned nevyzvracel. Jakmile mi bylo o něco lépe, zašel jsem za správcem do kanceláře. „Pojď dál, Michale,“ přivítal mě. „Přemýšlel jsem o tobě. Vůbec nevím, co teď chceš dělat… Asi budeš muset zpátky do léčebny, že?“ „Ano,“ přikývl jsem. „Ale musím se nejdřív objednat. Jen tak tam přijet nemůžu.
Určitě mě nevezmou dřív než za měsíc. “Správce chvíli mlčel a pak se mě zeptal: „Dobře, Michale. A chceš tady do té doby zůstat a pracovat?“
Nejtěžší přiznání
V tu chvíli jsem musel jít s pravdou ven. Nemohl jsem mu lhát a nemohl jsem lhát ani sobě. „Nemůžu, nezlobte se na mě,“ řekl jsem na rovinu. „Přesně vím, co by teď následovalo. Už to svoje tělo i hlavu znám. Teď je mi sice celkem líp, ale jakmile bych tady zůstal, začnu pít znova. To je úplně jisté. Já už v tuhle chvíli svou hlavu neovládám. Nemám svůj mozek absolutně pod kontrolou.“
Pohled na mě musel být žalostný, ale věděl jsem, že musím pryč. „Pojedu zpátky domů. Ale k ženě se v tomhle stavu vrátit nemůžu. Než mi dají termín na další léčbu, ubytuju se někde na penzionu. A budu se snažit se tam neuchlastat, než nastoupím do nemocnice.“
Chlapské sbohem
Správce se na mě podíval, vstal a podal mi ruku. „Až budeš někdy v pořádku a budeš si jistý ,že už to máš za sebou, klidně přijeď. Jsi dobrý chlap, rád tě vezmu zpátky,“ řekl pevně. „Držím ti palce.“
Michal.
Kontakt pro soukromé zprávy: michal822700@seznam.cz
Národní linka pro odvykání: 800 350 000 (bezplatná pomoc pro lidi bojující se závislostmi).
Asociace adiktologů ČR: Informace o odborné pomoci a síti adiktologických ambulancí.
Anonymní alkoholici (AA): Svépomocné skupiny v České republice pro ty, kteří chtějí řešit svůj problém s alkoholem.
