Článek
Když mě Pavel s Honzou tehdy odvedli z komunitního kruhu na pokoj, probrečel jsem několik hodin.
Byl jsem na dně, zničený, ale poprvé v životě úplně nahý a upřímný. Už jsem věděl, že piju kvůli okamžitému pocitu absolutního klidu v hlavě. O pár dní později mě terapeut Honza zavolal k sobě do pracovny mezi čtyři oči. Myslel jsem, že si jdeme jen popovídat. Netušil jsem, že mě svými otázkami zažene do kouta a otevře moji třináctou komnatu.
„Michale, to, co se stalo v kruhu s Ninou, byl obrovský krok,“ začal terapeut Honza klidným, ale nekompromisním hlasem. „Pojmenoval jsi, co ti alkohol dává. Ten okamžitý klid a únik před strachem ze selhání. Ale teď musíme jít hlouběji. Alkohol není tvůj hlavní problém. Alkohol je jen anestetikum. Co se tím vlastně snažíš umrtvit? Před čím z minulosti utíkáš?“
Pokrčil jsem rameny a zabodl pohled do podlahy.
„Já nevím, Honzo,“ hlesl jsem unaveně. „Před ničím neutíkám. Prostě se mi nakupí stres v práci, doma to skřípalo… Chlast byl nejrychlejší cesta, jak vypnout hlavu. To má přece každý druhý.“ Honza se nenechal opít rohlíkem. Poposedl si blíž. „Nekecej mi tady o stresu v práci, Michale. Na to ti neskočím. Jdeme ke kořenům. Jak to vypadalo u vás doma, když jsi byl kluk? Bylo tam násilí? Hádali se vaši?“
Otázky padaly jako rány bičem. Ztuhl jsem. V krku se mi okamžitě udělal knedlík a začal jsem couvat. „Násilí? Ne, to ne. Násilí si nepamatuju,“ bránil jsem se. „Naši se asi hádali, jako všichni. Normální dětství, fakt. Já jsem tady kvůli svému pití, ne kvůli rodině.“
„Normální dětství?“
Honza zavrtěl hlavou a podíval se mi hluboko do očí. „Kdy od vás otec odešel?“ Trefa na komoru. Úplně mi došla řeč. „V osmi,“ vypravil jsem ze sebe přiškrceným hlasem. „Když mi bylo osm, odešel.“ „A pak? Jak to bylo dál?“ tlačil Honza dál, nenechal mě vydechnout. „Vídali jste se? Chodil za tebou? Pomáhal ti?“ „Ne,“ vyhrkl jsem a cítil, jak mi do očí stoupají horké slzy. „Nevídali. Pak už jsem ho viděl vlastně jen jednou“.
„Bylo mi asi sedmnáct. Byli jsme se sestrou a švagrem v jeho rodném městě. Stál tam venku, před hospodou. Čekal tam. Ségra ani švagr si ho nevšimli, viděl jsem ho jenom já.“ Honza ztišil hlas, ale ten tlak nepovolil: „A co jsi udělal? Šel jsi za ním? Objali jste se?“ „Ne,“ zakroutil jsem hlavou a slzy mi už tekly po tvářích. „Nepoznal mě. Prošel jsem kolem něj a on vůbec netušil, že jsem jeho syn. Stál jsem tam, díval se na něj a… vlastně jsem si to užíval. Užíval jsem si ten moment, že já vím, kdo to je, ale on nemá ani ponětí, kdo jsem já. Měl jsem nad ním v tu chvíli navrch. On byl ta troska před hospodou a já byl někdo.“
V místnosti nastalo těžké ticho.
Honza mě chvíli nechal, pak se zeptal úplně tiše: „Kdy jsi ho viděl podruhé, Michale?“ „Na pohřbu,“ hlesl jsem a schoval si obličej do dlaní. „To mi bylo jednadvacet. Šel jsem mu až na pohřeb. Zemřel v padesáti dvou letech. Oficiální diagnóza: celkové selhání organismu v rámci těžké závislosti na alkoholu. Celý život mám v sobě strašný strach, že dopadnu úplně stejně jako on. A teď dělám to samé svému synovi.“
Milovaný hrdina, který se ztratil
Honza jen vážně přikývl a podal mi kapesník. Nechal mě plakat a já poprvé pustil ven toho malého kluka, který v té pracovně celou dobu seděl se mnou. „Víš Honzo, co je na tom nejhorší? Že to nebyl zlý člověk,“ pokračoval jsem zlomeným hlasem. „Já ho jako malý miloval. Pamatuju si, jak jsme u babičky na dvorku hráli fotbal. Kopli jsme do balonu tak nešikovně, že jsme rozbili babiččin oblíbený velký květináč. Dostal jsem hrozný strach, že bude zle. Ale táta na mě jen spiklenecky mrkl, usmál se a řekl:“ Nech to na mě, Mišo, já to vysvětlím.” Cítil jsem se tehdy tak bezpečně.
Nebo když jsme spolu chodili poklízet slepice a králíky… Bral mě jako parťáka. Byl to můj hrdina.“ A pak sledujete, jak se vám tenhle hrdina ztrácí. Jak ho chlast mění v trosku, až nakonec odejde od rodiny a pije dál sám, dokud mu neselžou játra, ledviny a srdce. A já, sedmnáctiletý kluk, se pak na něj dívám před hospodou a mstím se mu tím, že se k němu neznám. Honza mě nechal vydechnout a pak položil zásadní otázku: „Tvůj táta svůj boj prohrál, Michale. To je obrovská tragédie. Ale ty si v sobě neseš jeho dědictví. Víš, co znamená zkratka DDA?“
Neviditelné dědictví: Dospělé děti alkoholiků
Tehdy v té malé místnosti mi Honza poprvé vysvětlil termín, který mi vteřinu po vteřině začal osvětlovat celý můj zpackaný život. DDA – Dospělé děti alkoholiků. V České republice žijí statisíce lidí, kteří vyrůstali v rodině, kde byl jeden nebo oba rodiče závislí. Navenek v dospělosti často fungujeme skvěle. Býváme perfekcionisté, úspěšní v práci, lidé, na které je spoleh. Uvnitř nás ale tiká časovaná bomba, kterou jsme si přinesli z dětství. Mezinárodní společenství ACA ( Adult Children of Alcoholics ) popisuje tento syndrom jako soubor hlubokých psychických zranění. Když jako dítě vyrůstáte v neustálém chaosu a strachu, co bude doma, až táta nebo máma přijdou opilí, vaše psychika se přepne do bojového režimu. A ten si přinesete i do dospělosti.
Mezi nejčastější rysy DDA, ve kterých jsem se v té pracovně okamžitě poznal, patří:
Pocit, že nejsem dost dobrý.
Pokud nejsem stoprocentní a dokonalý, nemám žádnou hodnotu.
Neschopnost uvolnit se:
Neustálé vnitřní napětí. Podvědomě pořád čekáte, že se každou chvíli musí stát nějaký průšvih, jako když jste byli malí a doma začínalo peklo.
Lhaní, i když by stačila pravda:
Naučený mechanismus z dětství, kdy se doma muselo neustále něco zatloukat, schovávat lahve a předstírat před sousedy, že je vše v pořádku.
Hledání anestetika:
Protože DDA v dětství nezažily zdravé vzorce, jak zvládat těžké emoce, stres nebo úzkost, v dospělosti často sáhnou po tom jediném „léku“, který z domova znají – po alkoholu.
Přetnout začarovaný kruh
V tu chvíli mi v Honzově pracovně docvakly ty poslední kousky skládačky. Kruh se uzavřel. Z malého kluka, který miloval tátu, co krmil králíky, a zároveň se bál jeho alkoholických nálad, se stal dospělý chlap. Chlap, který utíkal před vlastními úzkostmi k úplně stejné láhvi. Kráčel jsem neochvějně ve stopách svého táty a směřoval ke stejnému konci – k selhání organismu v padesáti dva letech.
Když přede mnou Honza tuhle realitu rozprostřel, dostal jsem obrovský strach. Ale poprvé to nebyl ochromující strach, který mě hnal do hospody. Byl to strach, který mě probral. Uvědomil jsem si, že jsem dostal druhou šanci, kterou můj táta buď nedostal, nebo ji nedokázal využít. Dnes vím, že moje abstinence není jen o tom, že „nepiju chlast“. Je to o každodenní práci na hojení toho malého kluka v sobě. Učím se žít se vzpomínkami na tátu – na ty dobré i na ty zlé.
Ale už nenechám jeho démony, aby psali scénář pro můj život. Tenhle kruh u mě končí. Kvůli mně, a hlavně kvůli mému synovi.
Máte i vy zkušenost s dětstvím v rodině alkoholika?
Poznáváte na sobě některé z rysů DDA?
Užitečné zdroje a pomoc pro DDA:
Svépomocné skupiny DDA v ČR (ACA): Komunita a anonymní setkání pro lidi s touto prožitou zkušeností.
Národní linka pro odvykání (800 350 000): Bezplatná pomoc a nasměrování pro závislé i jejich rodinné příslušníky.
Kontakt pro soukromé zprávy: michal822700@seznam.cz
