Článek
Dostávám od vás v komentářích spoustu otázek a slov podpory, za což strašně moc děkuji. Chci vám na rovinu rozkrýt jednu věc: moje cesta byla tak dlouhá a klikatá, že ji nedokážu a ani nechci odvyprávět v pár rychlých kapitolách tady na mém blogu.
Chci, abyste moji cestu zažili se vším všudy – od úplných začátků až po konečné probuzení. Všechno, do posledního detailu, momentálně sepisuji do své budoucí knihy. Ale než ta kniha vyjde, rozhodně se na vás nevykašlu.
Moje texty vznikly z čisté potřeby dostat tu hrůzu ze sebe ven a pomoct ostatním. Proto sem budu dál pravidelně vkládat ty nejsilnější vzpomínky a střípky z mých deníků. Dnes proto na chvíli zavírám tlustý sešit ze své poslední komunitní léčby a dělám krok zpátky v čase.
Abych vám mohl ukázat, jak hluboko jsem musel padnout, než jsem do té komunity vůbec došel… musím vás vzít na hory.
Plán schovaný za čerstvý vzduch
Měl jsem tehdy čerstvě po své druhé léčbě na protialkoholním. Druhý zářez. Moje ego řvalo, že žádné doléčování pro slabochy nepotřebuji. A tak jsem místo pokory zvolil útěk. Schovaný za vznešený plán, který jsem předestřel své unavené ženě. „Najdu si práci s ubytováním na horách. Vyčistím si hlavu na čerstvém vzduchu.“ Odpověděl jsem na inzerát na pracovníka údržby areálu v Beskydech. Sbalil jsem dva bágly s oblečením a vyrazil vlakem na místo.
V hlavě jsem měl jasně narýsovaná pravidla: žádný chlast, jen čistá hlava a pořádná práce. Když jsem dorazil k velké rekreační chatě, která měla i svůj lyžařský vlek a dvě sjezdovky, zíral jsem v úžasu. Krásná chata po rekonstrukci, všude kolem hluboké lesy a nejbližší vesnice pět kilometrů daleko. Nikde žádná večerka, kde by se dalo v noci tajně koupit pití. V duchu jsem si říkal: Značka ideál. Tady mě démoni nedostanou. Tady budu v bezpečí.
Jak strašně jsem byl naivní. Nový parťák s jizvami v obličeji
Seznámil jsem se se správcem, který mi zadával práci. Ukázal mi pokoj, kde budu bydlet, nafasoval jsem zimní boty do sněhu a šel rovnou makat. Jako první úkol jsem měl pokácet pár označených stromů a nadělat dřevo do zásoby. S motorovou pilou jsem to jakž takž uměl. Vzal jsem sněžný skútr s vlečkou a chtěl vyrazit do lesa.
Vtom na mě správce zavolal: „Počkej, pojede s tebou i Mirek. To je náš kotelník. Seznamte se.“ Mirek byl chlap o pár let starší než já. Stačil mi jeden pohled na jeho vizáž a polil mě studený pot. V obličeji měl ty specifické jizvy a nateklé rysy, které dokáže vykreslit jen dlouholetý, tvrdý chlast. V duchu jsem si řekl: No nevadí, uděláme si jasno hned na začátku. Já pít nebudu. Já jsem silnější.
Dojeli jsme na místo a začali makat. Když byla první vlečka plná, Mirek mi řekl: „Odvez to na chatu a vrať se.“ Sám si sedl na pařez a zapálil si cigaretu. Už v tu chvíli z něj byl trochu cítit ten starý chlastový odér. Když jsem dorazil ke chatě a složil dřevo, vyšel správce a říká mi: „Kdyby chtěl Mirek do obchodu, tak s ním zajeď. A ty si taky nakup, tady nefunguje žádný bufet, jídlo musíš mít svoje.“
Nákup za čtyřiadvacet litrů chlastu
Vrátil jsem se pro Mirka a do lesa jsme jeli ještě několikrát. Pak nastal čas slíbené cesty za zásobami. Sedli jsme do služebního auta a sjeli těch pět kilometrů dolů do civilizace k nejbližšímu obchodu. Sledoval jsem Mirka, co dává do košíku. Pár konzerv, bochník chleba, karton cigaret a… 12 plastových dvoulitrových lahví piva. Čtete dobře. 24 litrů chlastu naráz v hnusných petkách.
Moje hlava okamžitě začala šrotovat, v krku mi vyschlo, ale bojoval jsem. Sám jsem si koupil jen normální jídlo a cigarety. U pokladny jsem si v duchu tleskal, jak jsem to skvěle zvládl. Myslel jsem si, že jsem hrdina. Zbytek dne probíhal v pracovním tempu. Večer jsem se vrátil na pokoj, splavený, unavený, dal si horkou sprchu a myslel si, že mám vyhráno. Jenže ta samota v tom malém horském pokoji na mě začala strašně padat. Stesk po rodině, výčitky ze zpackaného života, ticho.
Pak mi zazvonil telefon. Volal Mirek: „Hele, pojď dolů do kotelny, pokecáme.“ Měl jsem říct ne. Měl jsem zůstat sedět na posteli. Jenže ta izolace byla silnější. Sešel jsem po schodech dolů a otevřel těžké dveře do kotelny. Okamžitě mě udeřil do nosu hnusný zápach – směs uhelného prachu, špíny, horka a těžkého, kyselého chlastového dechu. Mirek to tam měl zařízené jako perfektní pijácké doupě.
Uprostřed stály dvě hluboká, mastná křesla a mezi nimi stůl vyrobený z obří pneumatiky z Tatry. Mirek už seděl zabořený v křesle, z pusy mu visela cigareta a kolem stolu už měl vyskládané ty teplé, plastové dvoulitrovky.
Flaška za dvacet minut
„Posaď se,“ houkl na mě a hned mi do ruky strčil sklenici. Mirek sáhl někam za pneumatiku a vytáhl rovnou dvě lahve tvrdé vodky. V tu vteřinu mi úplně zatmělo před očima. Projel mnou ten starý, zvrácený a nebezpečně silný pocit touhy. Celá ta slavná léčba, všechny ty sliby ženě, ta cesta vlakem na hory – všechno se v mém mozku vypnulo za jedinou vteřinu. Stal se ze mě robot, kterého řídil jen ten démon.
Nebudu chodit kolem horké kaše. Žádné ochutnávání. Během pouhých dvaceti minut do mě zahučela celá flaška čisté vodky. Chlastal jsem to jako vodu, s tou strašnou, šílenou naléhavostí alkoholika, který se potřebuje okamžitě umrtvit. Moje čerstvě nastavená pravidla uletěla pryč. Utěšoval jsem se tou největší lží: „Zítra s tím zase seknu.“ Kulové. Do toho jsme otvírali ty hnusné teplé plastové dvoulitrovky. Byl to čistý, primitivní sešup dolů.
Probral jsem se uprostřed noci. Všude tma, jen z pootevřených dvířek kotle prosvítaly rudé uhlíky. Probudil mě šílený chlad, dunění v hlavě a ta nejodpornější pachuť v puse. Seděl jsem zkroucený v tom zmaštěném křesle, smrděl jsem kouřem a uhlím. Podíval jsem se naproti sobě – Mirek tam spal, hlava svalená na stranu, slintal a z pusy mu šel ten hnilobný chlastový zápach. Kolem stolu z pneumatiky se válely prázdné petky a dvě prázdné lahve od vodky.
Zíral jsem do té tmy a do očí mi vletěly slzy čistého zoufalství, vzteku a odporu k sobě samému. Ten strašný pocit selhání se nedá slovy popsat. Chtělo se mi křičet, chtělo se mi umřít. V hlavě mi bušila jediná pravda: „Ty blázne. Jsi v tom zase. Zase na úplném začátku a ta druhá léčba byla úplně k ničemu.“
Vítej v systému, připrav si zápisné
Někdy nad ránem jsem se odploužil z té smrduté kotelny zpátky nahoru na pokoj. Padl jsem na postel a na chvíli upadl do těžkého, alkoholového bezvědomí. Ráno v sedm hodin mě probrala šílená ranní kocovina. Hlava mi třeštila, srdce bušilo jako o závod. Vlezl jsem pod ledovou sprchu, snažil se ze sebe smýt ten uhelný prach, kouř a hlavně ten strašný pocit ze sebe samého. Musel jsem fungovat. Čekala mě ranní schůzka se správcem kvůli plánu práce na další dny. Vešel jsem do jeho kanceláře. Seděl za stolem, podíval se na mě a na tváři se mu objevil potměšilý úsměv.
„Tak co,“ spustil vesele, „seznámil ses včera s Mirkem? Byl mejdan?“ Zůstal jsem stát jako opařený. Než jsem stihl cokoliv odpovědět, správce pokračoval: „Hele, dneska tady zůstávám přes noc i já. Tak přijdu večer dolů do kotelny taky, ať se můžeme seznámit i my spolu. Doufám, že máš nachystané nějaké zápisné? To víš, když jsi tu nový, to prostě musí být…“ V tu vteřinu mi to došlo. Celá ta iluze o bezpečném úkrytu na horách praskla jako mýdlová bublina. Pochopil jsem, že tady nebudu mít absolutně žádnou oporu. Naopak. Chlast tady byl pevnou součástí systému, normou, kterou vyžadoval i sám šéf.
Byl jsem přesně tam, kde jsem své psycholožce v Kroměříži svatosvatě sliboval, že už nikdy nebudu. Sliboval jsem, že se vyhnu rizikovým místům a příležitostem. Jenže realita venku je úplně jiná než chráněné prostředí léčebny. Můžou vás v léčebně připravovat, jak chtějí, ale realita je taková, že když to před vás v běžném životě postaví přímo na stůl a společnost to navíc absolutně toleruje, dokáže odolat jen málokdo. A já to tehdy nedokázal. Zápisné bylo připravené. A můj horský kolotoč v lihu se rozjel naplno.
Michal.
Národní linka pro odvykání (800 350 000): Bezplatná pomoc a nasměrování pro závislé i jejich rodinné příslušníky.
Kontakt pro soukromé zprávy: michal822700@seznam.cz
