Článek
Nikdy nevíš, jak těžké je břemeno, které neneseš. Nevím, jaké břemeno nesete vy a vy nevíte, jaké břemeno nesu já. I král Lávra měl svou suchou vrbu a každý ji povědomě hledá. Otázkou je, zda se chcete jenom vykřičet nebo hledáte i dialog. Já hledal, ale neměl jsem odvahu to hlasitě vykřičet, utápění se v alkoholu byla lepší cesta. A přišly dvě sebevraždy, neúspěšné, bohužel. A když jsem si připravoval třetí a ta by mi vyšla, přišel ON, Nejvyšší a řekl : Tebe ještě nechci. Ještě tu máš něco vykonat. A nic nezkoušej. Hlídám tě. A já ho nerespektoval a šel jsem to udělat. Jenže to nešlo. Vždy se tam Někdo objevil, celý zářil andělským světlem. A já to zkrátka nemohl udělat. A tak chodím po tomto světě a každý večer se ptám: Tak již jsem to, co bych měl ještě vykonat, vykonal? Již můžu odejít? Sebevražda není náhlé pohnutí mysli. Je to dlouhodobý proces, který může vyvrcholit nějakou banalitou a uděláme to. Jenže doktoři vidí jen tu poslední banalitu. Nechtějí pomoci hledat prvopočátek konce. Proto na psychiatrii moc nepomůžou. Znám to. Uleví se jen krátce a pak se vše vrátí. A ani slepí kněží nepomůžou. Začnou mluvit o tom, že Bůh sebevraždu zakazuje, dají nějakou modlitbu jako pokání a pošlou Vás zpět do reality. Bůh sebevraždu nezakazuje, pokud s tím dotyčným nemá ještě nějaké plány. Zákaz sebevraždy církví je třeba chápat v konextu jejího počátku. Pokud by to bylo církví povoleno, otroci či chudí by se ihned rozhodli ukončit svou pouť tímto Peklem a kdo by pak sloužil mocipánům? Je to tak jednoduchá logika z počátků církve v okamžiku jejího prohlášení za jediné správné státní naboženství. A můžete o svém břemenu otevřeně mluvit ve své rodině? To už vůbec ne. Každý řeší své radosti a bolesti a nemají ochotu stát se suchou vrbou. A když oni nemají ochotu mně aspoň poslouchat, když nemají tu ochotu mi naslouchat, mám já se při rozhodování o svém konci zabývat jejich pocity, emocemi? Jde přeci o mně v první řadě. Oni jsou až za mnou. Sám se rozhoduji. Sám konám. Sám nesu následky. Ty dobré i ty špatné. Je třeba se zbavit závislosti na emocích těch druhých. Co když se jim naopak uleví? Tohle asi nechcete slyšet. Když odejdu, uleví se jim. A kam jít? Rozvést se, odstěhovat se nebo se zabít? Vždyť je to ve své podstatě jedno a to samé. A tak hledáme každý tu svou suchou vrbu. Byl jsem se u kadeřníka nedávno ostříhat a kadeřníci jsou také pro mnohé suchou vrbou. Seděl ve vedlejším křesle pán, zřejmě požárník a kadeřnici vyprávěl opravdu barvitě jak při autohavárii sbírali části lidských těl. No, nejsem si jistý, ale tohle? Jak můžu vědět, že to kadeřnice pustí jedním uchem tam a druhým ven? Že to v ní nevyvolá nějaké noční běsi. A vypustit k ní to své vnitřní já, může taky mít ty samé následky. Takže i tady je třeba se mít na pozoru, co a komu říkáme. I slovy můžeme ublížit. Co tedy zbývá? Jít do sklepa, lesa a tam se vykřičet. Nebo psát. A je jedno, zda jen do svého deníčku nebo někde na Blog, jako já ( ondra3030@seznam.cz). A je mi jedno, jestli to někdo čte nebo ne. Je skutečnost, že v okamžicích totálky v mé hlavě posílám emaily svým přátelům. Nechápou, co píši a co mám v tu chvíli v hlavě. Ani nevím, zda to čtou. Někdo ano, protože odpoví. A stalo, že měli takové obavy, že zavolali na policii, že se o mne bojí. Přijela policie, zdravotníci a byl problém jim vysvětlit, že je to jen debata, můj okamžitý psychický stav a pokud se rozhodnu odejít, tak to udělám a nebudu o tom vést debatu. Stejně mně odvezli na psychinu, že jim to zákon ukládá. Vyspal jsem se tam, druhý den jsem si popovídal s doktory a šel jsem domů. Co jinšího se mnou mohli dělat. Sice mi nabídli pobyt, ne aby mne léčili, ale abych si odpočinul, trochu se zase srovnal. Ano, je to možnost. Jenže pak mne pustí zpět do reality a ............. ? Existence každého atomu, každé hmoty tedy i člověka je cesta Peklem s občasnou zastávkou plnou radosti. Jenže radost brzy pomine a čeká nás další část Cesty do další zastávky, do další zastávky plné radosti. A tak pořád dokola. Tato má existence je jen další zastávkou na mé dlouhé cestě mými mnoha životy z minulosti a bude pokračovat dalšími životy v budoucnosti, až má věčná Duše opustí toto pomíjející tělo. Nikdo neví, jak těžké břemeno nesu. A já nevím, jak těžké břemeno nese někdo jiný. Můžu o tom mluvit, stejně to nepochopí, nemají ten prožitek. Prožitek ve vás zůstane, toho se nezbavíte, ale zážitek zmizí jako chuť cukrové vaty z pouti.
Před lety jsem potkal člověka s velkou bolestí. Otevřel se mi a povídal. A já jsem zcela dobrovolně požádal Boha, aby mi dovolil nést to jeho břímě, jeho bolest. A při tom vyprávění jsem začal pociťovat bolest na prsou a věděl jsem, že mne Bůh vyslyšel a dovolí mi nést tu jeho bolest. Když jsme se rozloučili a já odcházel s bolestí na hrudi, začal jsem plakat a děkoval jsem Bohu, že mi dovolil nést s ním jeho bolest. A pak se kolem mne prohnal menší závan větru a osušil mé slzy. A najednou jsem cítil velkou úlevu na prsou, mohl jsem zas tak volně a svobodně dýchat. A já si uvědomil, že ON mi tu bolest, kterou jsem na sebe zcela dobrovolně vzal, odebral. Doktoři možná řeknou, že jsem prodělal menší infarkt. Jenže pro mne to byl prožitek. A prožitek ve mne již zůstane navěky.
Co na konec?
První z pravidel Desatera protialkoholní léčebny je: Léčím se pro sebe. To je důležité. Léčím se pro sebe. Ne pro někoho či k vůli někomu. To platí i pro jiné bolesti. Pokud to děláme k vůli někomu, radost brzy pomine a vše se vrátí a možná s ještě větší intenzitou.
Když jsem chodil na setkání AA, také mají Desatero: Zpytuj své svědomí a pokud jsi v minulosti někomu ublížil, popros ho o odpuštění. Pokud to nejde osobně z jakýchkoliv důvodů, požádej o odpuštění skrze Boha. Tak jsem to zkoušel. Hledal jsem v minulosti a prosil o odpuštění. Jenže po čase přišel zádrhel. Přišla myšlenka, najednou tam byla: Musíš a měl bys odpustit sám sobě. Jak můžu odpustit sám sobě. To je přesně ono. Sám myslím. Sám konám. Sám nesu následky. Ty dobré i ty špatné. Když jsem to na setkání řekl nahlas, nastalo hrobové ticho. Mlčení. Dlouhé mlčení. Tak jsem se zeptal: Co se děje? Odpověď? Tohle nás nikdy nenapadlo. Teď jsi ťal do živého. Existence celého Vesmíru je dálnice. A moje cesta je jen jeden z nekonečného počtu jízdních pruhů na této dálnici. A slovo Vesmír klidně můžete zaměnit slovem a pojmem Bůh. Neboť skrze něho a v něm jest všechno stvořeno. A sebevražda? Sám se rozhoduji. Sám konám. Sám nesu následky. Jak jsem napsal na začátku: Sebevražda není činem náhlého pominutí smyslů. Vede k ní dlouhá cesta. Následek může mít příčinu někde v daleké minulosti, jako u mne. Otázkou je, zda jsme schopni ji hledat a zda ji najdeme sami nebo s něčí pomocí. Najít počátek následku není jednoduchý a mnohdy to bolí hodně. Opravdu hodně.
Přeji všem s bolestí, aby našli ten svůj počátek. Je to těžké. Všichni totiž tvrdí, že počátkem je tento okamžik. Bohužel to tak berou i lékaři. Nikdo se nechce patlat v minulosti, v minulosti, která bolí. Z minulosti si totiž pamatujeme jen to dobré. Špatnou zprávou je, že i ta radost v minulosti může být počátkem následku v budoucnosti. O tom je zpytování svědomí. Pokání je o zbavování se neřestí, ne o deseti Otčenáších.
Žijte dlouho a blaze ...........
