Článek
„Člověče asi mám deprese,“ zašeptala jsem tiše do telefonu.
„Já taky,“ řekla nahlas do sluchátka moje kamarádka.
Vyslovila jsem to slovo poprvé. V té době jsem měla problém zvednout telefon, natož do něj mluvit. Půl roku mě bolelo celé tělo, lítala jsem po doktorech, ale nevěděla jsem, že tu bolest mám jen v hlavě. Nejedla jsem, nespala jsem, nežila jsem a najednou jsem vážila čtyřicet dva kilo. Přitom jsem celý život chtěla být hubená. Teď mi bylo pořád zima, i když bylo teplo.
Chtěla jsem to skončit, snesla jsem u sebe jen svého Kapitána, dospělé děti jsem vidět nechtěla. Trpěla jsem tím, že v tu chvíli jim nemůžu nic nabídnout, s ničím pomoct. A je úplně jedno, z jakého důvodu jsem vyhořela. Protože vám to udělá cokoliv. Stát se to může komukoliv a kdykoliv. Když jsem došla tak daleko, že jsem začala přemýšlet o způsobu odchodu ze života, rozhodla jsem se: „A dost.“ Šla jsem na měsíc dobrovolně do Bohnic. Po návratu jsem se učila žít.
Myslela jsem si, že už bych to poznala. Poznala jsem kulový, tak jsem šla do Bohnic podruhé. A zase se znovu učila žít. Ale tentokrát jsem se rozhodla, že tam už nepůjdu. Zjistila jsem totiž, že sebevražda je jen rychlý únik, který ublíží mé rodině.
Šlo to těžko, dřelo to jak sviňa, ale já jsem to dala. Naučila jsem se žít znovu. Ale stejně pořád ještě něco ve mně hnilo. Nedokázala jsem se se vším svěřit a říct to kdekomu na potkání. Přitom jsem se za nic nestyděla.
Teprve na podzim minulého roku jsem poprvé v 70+ vzala do ruky tužku a papír. Všechno to bahno jsem na něj hodila. Popsala jsem sto padesát stran a byla z toho kniha. V první polovině jsem u psaní brečela, ale v druhé polovině jsem se už smála. Dnes píšu lehce, s radostí ze psaní, a moc mě to baví.
Ani jsem ji nechtěla vydat, ale vydám ji v srpnu, protože moje priorita se změnila. Je mi ukradená nějaká sláva, ale chci říct lidem, že jsem to dala. A když jsem to dala já, dají to taky. Dře to, ale jde to.
Moje přání je, aby ani jedna jediná máma, dítě, puberťák nebo chlap, nespáchali sebevraždu.
Aby si se mnou řekli:
„Důležité je se života nepodělat.“
Naučit se do automatu na kávu znovu hodit korunu.
Svěřit se třeba pošťákovi. Říct mu nahlas: „Mám deprese.“ Možná se bude dívat stranou, ale vám se uleví.
PS. Osudové následky pořád ve mně tikají, mezi lidi nechodím, supermarkety mě neznají. Okna myju zřídka, záclony jsem sundala. Chodím do lesa, nic mi tam nevadí a zvířata mi neubližují.
