Článek
Můj děda Karel se narodil v roce 1896. Byl námořník, sloužil v Boce Kotorské a byl to řecko-římský zápasník. Tři medaile z Vídně. Nebál se vody a ani se nebál o mě. Klidně mě uprostřed rybníka jako malou holku hodil z loďky do vody a řekl: „Plav!“
Jeho rodiče jsem neznala, byl levoboček, černá ovce rodiny. Přesto se postaral ve stáří o své sestry. Tetu Hančí s hrbem a tetu Máří, jeptišku. Tak jakápak černá ovce.
Za války se musel schovávat, ani nesměl pracovat. Ale moje babička ho chránila a zapírala. Celou rodinu měla na triku a poctivě se o dědu starala. Nejdřív mu pořídila starou Pragovku a potom starou Škodu Populár.
Těmi starými auty jezdili do Bělehradu, prý za pobočníkem Tita, se kterým děda sloužil. Vůbec si nedovedu představit, jak dlouho jeli po starých silnicích.
To auto jsem na vlastní oči viděla jet nejvíc šedesátkou za hodinu. Co všechno musel děda na cestě opravit, kde spali, jaké překážky na ně číhaly… Ale moje babička si uměla vždy poradit a děda znal auto do posledního šroubku.
Dnes jsou všude dálnice, někdy i opravené, ale málokdy na nich vidím dělníky, většinou jen zaparkované stroje.
Pořád mi vrtá hlavou, jak ten děda s babičkou jezdili starým autem do Bělehradu bez dálnic. A nejeli jen jednou. Vždy se v pohodě vrátili domů.
Škoda Populár
