Článek
Moje maminka volala vždy na tatínka: „Vášo, Vašku, Vašíčku.“ Nepamatuji si z mládí, že by se někdy hádali. Asi ano. Maminka naučila tatínka poslouchat opery, malovat a číst knihy. Domácnosti sice moc nedala, ale tatínek ji stejně miloval.
Jednou dostal opět na talíř ohřáté buřty a prohlásil: „Zase buřty?“ Maminka se na něj mile usmála, vzala talíř a milé buřty hodila i s talířem otevřeným oknem na dvorek. Tatínek pak už jen zíral z okna na slepice, které mu zobaly večeři.
Tatínek vždy říkal vojenskou poučku: „Kluci se dělají ze skříně.“ Ale holt jsem se narodila já a stala jsem se jeho holčičkou. Chtěl, abych se jmenovala Lenka. Mně by přitom nevadilo ani jméno Venda, Václava nebo Vendulka.
Tatínek byl z chudé rodiny. Vystudoval tenkrát zdarma vysokou školu včetně státnice z angličtiny. Samozřejmě v té době byla preferovaná ruština, jenže on tu rudou barvu nesnášel. Byl to poctivý, skromný člověk. Na Vánoce si s klidem namazal chleba se sádlem a k tomu si dal kyselé mléko.
Jeho táta se ale moc nepovedl, přestože se jmenoval také Václav. Chodil domů opilý a občas mlátil babičku. Když jsem u nich spala, v noci přišel opilý k mé posteli a budil mě. Přitom babička spala v jiné místnosti. Nikdy jsem to tatínkovi neřekla. Děda Václav si to starodávné jméno rozhodně nezasloužil.
Tatínek mě stihl odvést k oltáři, jako by věděl, že bude mít v mém budoucím manželovi zastání. Krátce po mé svatbě se ráno v neděli na 1. máje už neprobudil.
To staré slovanské jméno prý znamená „Více slavný, slavnější“, nebo „Člověk velké slávy“. Jméno Venoušek nebo Vašíček už se asi dětem dnes tolik nedává. Je jiná doba.
Určitě je ale na světě pořád hodně Václavů. Tak těm poctivým a skromným tohoto jména přeji hlavně zdraví, ostatní je jen a jen bonus. Za tři měsíce by bylo mému tatínkovi rovných 100 let.
