Článek
Je mi sedmdesát plus. Když vidím mladé lidi v tramvaji nebo na ulici, jak se dívají do svých telefonů, ani nepoznají, že kolem prošla krásná slečna nebo vysoký kulturista. Jak se vlastně dnes seznamují? Mají na to vůbec chuť nebo čas?
Chtějí poznat to ticho, napětí a sevření v hrudníku, které provázely lásku v mém mládí? Tehdy se na lásku čekalo pod hodinami. Neexistovaly mobily, abychom si minutu před srazem napsali: „Nestíhám, posuneme to.“ Když se řeklo v pět hodin pod hodinami, znamenalo to v pět hodin pod hodinami. Každá minuta čekání navíc byla plná vzrušení a obav. Přijde, nepřijde?
Museli jsme věřit. A když se pak ten druhý objevil v davu, bušil mi i mozek tak, že to bylo slyšet snad až nade mnou. SMS zprávy smazaly to kouzlo okamžiku. Kam se poděla ta nejistota? Dnes stačí jeden pohyb prstem a člověk letí do koše, nebo naopak získá šanci. Všechno je hned, všechno je dostupné. Pro mě se však v té rychlosti vytratila hloubka.
Jako by moderní doba byla hladová po těle, ale úplně zapomněla na duši. Vždycky si vzpomenu na polského básníka Adama Asnyka a jeho báseň v českém překladu:
„Jedno jediné srdce!
Jednoho srdce! Tak málo, tak málo,
jednoho srdce je mi třeba na zemi!
Co by se vedle mého láskou rozechvělo,
a bylo tiché mezi tichými…“
V těchto slovech je pravda. Stačí nám jedno jediné srdce, které zní s tím naším. Jenže v dnešní „digitální rychlosti“ jako bychom zapomněli, jak takové srdce vlastně hledat.
Za mého mládí, když se kluk v kině poprvé dotkl mé ruky, hořely mi tváře týden. Když jsme si psali dopisy, vážila jsem každé slovo při psaní perem na papír, který pak skončil schovaný v krabici pod postelí.
V hlavě mám dalšího velkého básníka. Rabíndranáth Thákur a jeho verš to vystihují přesně:
„Miluji tě, drahý, odpusť mi mou lásku.
Jsem lapena jako pták, který zabloudil.
Když se mé srdce zachvělo, ztratilo svůj závoj a zůstalo nahé.
Přikryj je soucitem, drahý, a odpusť mi mou lásku.“
Láska totiž znamená přesně to – odhalit se, zranit se, nechat své srdce úplně nahé před tím druhým. Jenže k tomu je potřeba odvaha. Každá doba něco přináší. Přesto si myslím, že uvnitř toužíme všichni po tom samém – po porozumění, objetí a pocitu, že na tomto světě nejsme sami.
Možná, kdybychom občas ty svítící krabičky vypnuli, nebáli se trapného ticha na prvním rande a nebáli se té křehké, starosvětské něhy, nebylo by to vůbec špatné.
Napsat „Miluji tě“ přes SMS je snadné, ale nechat své srdce zachvět a zůstat nazí, je to nejkrásnější, co jsem v životě zažila. Žádný displej na světě mě totiž v noci nezahřeje.
