Článek
Nemohli jsme ani oslavovat, protože se v tu dobu s pracovním úrazem léčil už osmý měsíc. Bylo mi to líto. Ten den, kdy se narodil, si pamatuji každou vteřinu radosti a hrůzy.
A letos, právě v den padesátin, mi celý jeho život proběhl duší. Brečela jsem v noci, vzpomínala. Potom jsem vzala tužku a papír a synovi napsala dopis. Nedala jsem mu ho. Ale ukážu ho Vám, svým čtenářům na Seznamu, zasloužíte si ho přečíst.
Ten jeden jediný článek o něm tehdy četlo 203 989 lidí od začátku do konce. Četli jste o tom, když měl první narozeniny, jak se mu vedlo ve školce, ve škole, v učení i potom. Všechno jste prožívali se mnou, děkuji. Děkuji i editorům Seznamu, ti mě čtou jako první.
Proč jsem mu dopis nedala? Nevím. Snad jsem nechtěla zase brečet. A proč byl pro mě tenhle rok samé překvapení? Dosáhla jsem pro mě mety, pro někoho normálního konání. Navíc jsem vedla v září syna k oltáři, ale o tom až příště.
„Mámo, ty budeš 50, tady máš květiny.“ Svoji padesátku už jsem kdysi neslavila, další roky jsou jen roky, žiju, slavím pořád. Tu synovu padesátku oslavím s pokorou.
Prvních 14 dní bojoval syn o život sám, já tam být nesměla. Dalších 50 roků bez 14 dnů jsme házeli vidlemi spolu, jednou bude házet sám.
Já…
Stejně zůstanu, budu ho hlídat. Neuvidí moje tělo, já mu budu šeptat: „Jsem tady, mám tě ráda, hlídám tě před válkou.“
Ty mě uslyšíš, přestože slova neumíš, ty mě ucítíš, protože to umíš. Dnes vím, že s přehledem život zvládneš levou zadní nohou. Učili jsme tě, teď svým dětem předáváš, máš v sobě galaktickou sílu, kterou rozdáváš.
Jablko prý nepadá daleko od stromu, já tě sbírám. Pasujeme k sobě, máme stejný kalibr i ve snech. Jsem pro tebe, stojím ti za zadkem, budu tam, kde budeš. Dej mi pusu, obíhám okolo tebe jako kosmický vrtulník.
Říkáš mi mámo, matko, miláčku, pleteš si slova. Jsem matka a ty šroub, pasujeme k sobě metrickým závitem. Miluju tě, synku, bezmezně, držím ti palce i u nohou. Der se do života silou jako těch prvních 14 dní.
Jsem a budu u tebe stát, za ruku svého
Kapitána při tom držet. Pískám do vzduchu, slova nepotřebujeme, jsou nám jen přítěží. Rukama ukazujeme jako semafor, slyším tě, hulákáš, vidím tě, jak vyhlížíš své děti. Spi, můj padesátiletý kluku, jsi mou 1 a já tvá 0.
Budu jednou vědomím.
Jsem…
Já jsem…
Budu…
Miluji tě, synku, posílám ti pusu.
Tvoje máma
