Článek
Dlouho jsem pro tenhle článek hledal úvod, ale v podstatě se sám nabízel: Dnes rekord, zítra norma. Je to hodně stará fráze, kdy se v rámci soutěživosti překonávaly staré rekordy a tyto nové rekordy se záhy staly normou. A když se dnes dívám na ten bláznivý svět v jeho celistvosti, tak je to mnohem horší než za socialismu a to díky úmrtnosti. Nikdy nebudu litovat ty mrtvé, kteří tato hesla přijmou za své a jdou za hranice svých možností. Nejsem nelida, ale....... .
Zrušte motivátory. To jsou lidé, kteří nás mají motivovat k vyšším výkonům. To je chválihodné. Problém je v tom, že nerespektují jednotlivce. K čemu jsou nám team buildingy? K ničemu. Zajít si do hospody, zahrát kuželky, z krátka posedět a seznámit se. Na těchto akcích jsou však vytyčeny hranice, které většina nezvládne, seskok padákem, vysokohorská tůra...... . Firmy neustále hučí zaměstnancům do hlavy: Jsme jedna rodina, máme společné cíle. Vždyť je to blbost. Vedení má jeden jedinný úkol: VYSOKÝ ZISK, aby akcionáři mohli žít v luxusu, zatím co zaměstnanci chodí domů s minimální mzdou. To je rodina ? Majitelé chtějí zisky, stát jim svými nařízeními zvyšuje umělé náklady a kdo to odnese? Zaměstnanci.
Dnes rekord, zítra norma. Vidíme to dnes a denně. Mám takový dojem, že dnes umírá více mladých než starých. A kdo za to může? Sociální sítě a možnost rychlého zisku. Proto se lidé snaží dělat krkolomná selfie, aby měli sledovanost a tím i rychlé peníze. Mohl bych to rozepisovat, ale bylo by to zbytečné. Až někdo zemře, pak lidé litují a ptají se : Proč? Vidíme to dnes a denně, lidé z vidinou rychlého zisku dokáží obětovat nejen svůj vlastní život, ale neváhají obětovat dokonce životy svých dětí. A takové lidi mám litovat? Ne, nikdy.
Každý člověk je jedinečná bytost. A my kolem něj bychom to měli respektovat. Bohužel jsme v zajetí úspěchu, výdělku a sociálních sítích.
Mám kamaráda, cyklistu. A koupil synovi kolo, aby mohli jezdit spolu. Bohužel nerespektoval synovu osobnost. Udal své tempo a předpokládal, že to syn bude zvládat. Bohužel. A pak ho ještě peskoval, že je líný. Nevzal na vědomí jeho osobnost.
A taky jsem to zažil. V partě jsme se rozhodli pro výlet na kole. A když jedete hromadně určuje tempo nejpomalejší. Bohužel ti rychlejší nám v zápětí zmizeli z dohledu. Tomu mám říkat kokektiv? Ne.
Bílá nikdy nebude bělejší. Ať se snažíte sebevíc. Všechno má své hranice. I lidské tělo ovšem s ohledem na jednotlivce. Co zvládne jeden, nemusí zvládnout druhý. A umělé nucení v systému Překonej sám sebe, vede jedotlivce do záhuby. Pak se nedivme tomu vysokému počtu umrtí mladých.
Je smutné, kolik úmrtí dnes a denně vidíme v tv či v bulváru. Ale jak jsem řekl: Nelituji smrti těch, co se jen chtějí předvádět a vůbec nerespektují možnosti svého těla, přírodní podmínky. A vůbec nelituji rodiče, kteří tlačí děti do riskantních činností a děti jim zemřou.Je to jejich vina. Ať s tím žijí. Já je nelituji
Žijeme v době, kdy si myslíme, že může cokoliv. A masmédia plus sociální sítě nás k tomu přímo nutí. Udělejte to, natočte to a my vám to odvysíláme. A my tomu tlaku podlehneme. A to je špatně. Je pozdě bycha honit. A litovat. Je to má vina, pouze moje vina. Tak s tím žij.
Vyšel článek, že starosta odmítl bezplatnou záchranu lidí, kteří nerespektovali pravidla. Já mu tleskám. Tak to má být. Pokud lidé vědomě riskují a pak čekají bezplatnou záchranu, ať ty náklady zaplatí. A to myslími pojištění. Pokud porušili pravidla ať to pojišťovně vrátí.
Nic není zadarmo. Ale lidé dnes chtějí vše zadarmo v rámci svobody. Jenže si úplně pomýlili o čem to je.
Svoboda znamená dělat věci na základě okamžité situace s ohledem na ostatní. Jenže jsme dnes přesvědčování, že existuji pouze já a mé potřeby. Ostatní jsou mi fuk. Jak tedy potom budovat kolektiv?
A to by snad stačilo.
