Článek
Bůh má všechny uvázané na nitkách Osudu. Když člověk udělá něco špatně, jeho nitka se přetrhne. Ovšem Bůh ji zase spojí uzlem. Tím se nitka zkrátí a člověk je Bohu blíž. Proto Bůh mluví s lidmi, kterým se ta nitka tak zkrátila, že je jedinec velmi blízko Bohu. To neznamená vědomě konat hříchy. Jak řekl Ježíš: Blahoslavení ti, kteří nevědí, co činí. Ti první dojdou království nebeského.
Po pobytu v protialkoholní léčebně jsem odjel do Olomouce. A potřeboval jsem se dát dohromady. Byl jsem na ÚP. Aspoň nějaký příjem. Nebyl jsem schopný hledat si hned novou práci. I vzhledem ke spirituálnímu prožitku. Jako bych se znovu narodil. I když mi všechny vědomosti v hlavě zůstaly. Ovšem nebyla tam žádná mlha. A mozek jel jako dobře namazaný stroj. A když jsem potřeboval nějakou znalost, najednou tam byla. Jako by se okamžitě otevřel ten správný šuplík. Přesto jsem si stále kladl otázku: Byl to skutečně Anděl nebo jen přelud?
A přišla odpověď. Nad ránem jsem se probudil s nejasným pocitem, že mne někdo volá. Ano, někdo mne volal. Přišel sám Nejvyšší. Nebyl to hlas v mé hlavě. Mluvilo ke mně okolí. Vesmír. Otáčel jsem hlavou ze strany na stranu, abych našel nějaký reproduktor. Nikde nic. Pak hlas utichl. Ráno jsem šel Olomoucí a opět Hlas. Jsem tvůj Bůh. I když mi lidé dávají různá jména. Jsem ten, který jsem. Točil jsem se dokola, kdo to ke mně mluví. Jenže lidé kolem mne procházeli, jako by se nechumelilo. Slyšel jsem Ho jenom já. Neříkal mi žádné vychytralosti. Jen byl smutný, že jsem až tak sešel z cesty.
A začal několikadenní mentální souboj. Mám halucinace nebo ke mně mluví ON.
A dával se mi poznat událostmi, které jsem nedokázal pochopit. Šel jsem pěšky jsem navštívit kamaráda, kterého jsem poznal v anonymních alkoholicích. Byl večer a neznal jsem pořádně cestu. Šel jsem podle značek. Ocitnul jsem se na křižovatce, kde nebyly značky. A já nevěděl kudy. Dlouho jsem přemýšlel. Najednou projel kolem týrák. A byl celý bílý. Žádný nápis, jak je zvykem. Byl celý bílý. Najednou jsem věděl, kudy jít. Jít za ním. Šel jsem a došel jsem do cíle. Šel jsem Olomoucí a mrknul jsem. A najednou jsem neviděl těla lidí . Viděl jsem lidi v různých barvách. Vzpoměl jsem si na film Až přijede kocour ( Kocour nosí brýle. Když je sundá, lidi se zbarví podle emocí ). Přesně takhle jsem viděl lidi. Jenže tam přibyly dvě barvy: Jasná bílá- to byli vtělení Andělé. A lidé v plamenech- lidé propadlí Peklu. Trvalo to několik desítek sekund. Opakovaně. Dny a dny. Nikdy jsem nevěděl, kdy se to stane. Šílel jsem z toho. Až jsem to nevydržel a požádal jsem HO, aby mne, toho zbavil. A ON tak učinil. Zbavil mne toho. Díky stavu, ve kterém jsem byl, což nedokážu přesně označit, jsem ve svém nitru cítil radost každého člověka. Ne to, že se směje. Cítil jsem jejich vnitřní radost, která pronikala do mého nitra. To by šlo. To bych zvládnul. Mělo to i svou druhou stinnou stránku. Taky jsem cítil jejich bolest. Ne tu tělesnou. Tělo se zhojí. Ale Duše? To je problém. A já jsem cítil uvnitř sebe tu jejich vnitřní bolest. Zkoušel jsem to vydržet. Jako Ježíš. Jenže já nejsem Ježíš. Ani jako Ježíš. Ta bolest někdy nešla vydržet. I požádal jsem HO znovu o zbavení se té bolesti. A dostal jsem na výběr: Buď radost i bolest nebo nic. A já se rozhodl pro nic. I zbavil mne pocitu radosti i bolesti. To se nedá pochopit. Chodím po tomhle světě. Jsem jen Duše v nějakém těle. Možná se to dá nazvat: Byl na něj seslán Duch svatý. Osvícení. Odborně třeba Stav rozšířeného vědomí. Víte, chodit po tomhle světě jako nezůčastněná osoba, není zrovna jednoduché. Jsem jen pozorovatel. Ostatní, nevědouce co činí, konají. A prožívají emoce. Emoce radosti nebo smutku. Já jen pozoruji. Jak může člověk přijít emoce?
Stále však probíhal mentální souboj. Bůh nebo jsem schizofrenik? Jednoho dne nad ránem, 29.6., mne opět probudil. A mluvil ke mně. Už mne to nebavilo. Schoval jsem se pod peřinu, že se toho hlasu zbavím. Nešlo to. Ten hlas ke mně pronikal a vnikal do mého nitra. Až jsem ve stavu naprostého zoufalství řekl: Ano, věřím, že jsi Bůh. A stal se zázrak. Najednou jsem ucítil, jak v mé hrudi něco prasklo. Bylo to mé srdce ztvrdlé na kámen. Ano, věřím, že jsi Bůh. Mé srdce prasklo a já se mohl tak lehce a svobodně nadechnout. To byl tak neskutečný pocit. Stal se zázrak. Zázrak uvnitř mé hrudi. Jako bych měl v sobě láskyplné srdce Ježíšovo. Planoucí srdce, které má na své hrudi socha Živého Ježíše z mého rodného kostela. Ne Ježíš ukřižovaný. Živý Ježíš, který nás přišel učit. Ne uzdravovat těla či konat zázraky. Ježíš nás přišel učit. Učit, jak se máme chovat sami k sobě. I k bližnímu. I k nepřátelům.
A bude další článek.
