Článek
Mé jméno Ondra3030 je pseudonym, to je jasné. Nemám sociální sítě, píši na tento blog. Je to pro mne určitá psychoterapie. K psychiatrovi nemůžete chodit, kdy se vám zachce. A většina lidí není ochotna a schopna rozebírat má témata. Buď tomu nerozumí nebo se bojí. A jako král Lávra i každý člověk potřebuje suchou vrbu. Pod pseudonymem proto, že jsem ještě v pracovním věku a zaměstnavatelé sledují socialní sítě a některé články by mi mohly ublížit. A také by mohly ublížit mým blízkým. A to je v rozporu s pravidly Anonymních alkoholiků.
Narodil jsem se a žil. Měl jsem tělo a neměl Duši. Numěl jsem žít v reálném světě. Žil jsem ve svých představách. Abych mohl žít v realitě, začal jsem v 19 letech pít. A žil jsem v alkoholovém oparu 30 let. A přitom jsem měl vše reálné - hodnou ženu, děti, dům, auto, dobrou práci. Tělo žilo, Duše trpěla. Alkohol to vše vyrovnával, lépe řečeno dusil Duši. Až se po dvou pokusech o sebevraždu pověstné ucho utrhlo. Ocitnul jsem se v protialkoholní léčebně a byl jsem rozvedený, bez domova, bez práce, bez prostředků k životu.
A Bůh k člověku vždy přichází v době krize. Prožil to Budha, Ježíš, Mohamed. To je přímo filosofická v podstatě nezodpověditelná otázka : Proč Bůh většinou mluví s lidmi, kteří jsou v krizi?
Čím víc se blížil konec pobytu v léčebně, tím více jsem se musel zabývat otázkou, co bude dál? A měl jsem jednoduchou odpověď. Sebevražda. A ta by se mi již určitě povedla. Že se údajně má Duše dostane do Pekla, to mi bylo jedno. Bůh mne nechce a co bych dělal v Nebi? V Pekle je líp. Tam to žije. A skutečně přišlo. Mé Peklo. Nebo mé Nebe?
Několik dnů před koncem mého pobytu jsem měl první vizi, i když vlastně třetí. Ale ty jsou teď vedlejší. A ocitnul jsem se v něčem, čemu se odborně říká psychospirituální krize. Začal jsem mít vize. Živé sny. Hlasy. Že by začínající schizofrenie? I s tím jsem bojoval. Je ten hlas, který ke mně mluví, skutečně Bůh nebo jen schizofrenie jako následek alkoholismu? To byl hodně velký problém. Jenže já neměl Bílé myšky. Já jsem viděl a komunikoval s anděly. Mluvil ke mně Bůh. Ale proč je neviděli ostatní? Proč ten hlas neslyšeli všichni? Proč jen já? Chodil jsem po městě a ON ke mně mluvil. A já mu odpovídal. Byl jsem doslova nabyt nějakou energií. Komunikoval jsem se zvířaty. S rostlinami. Ve dne jsem žil v realitě a v noci ve snech. V živých snech. Lucidní snění. Dosud jej mám. Pokaždé, když usnu, jsem v jiné realitě. Pokaždé jiný příběh. Setkávání s anděli, s mimozemšťany, s mrtvými i se samotným Ďáblem? Byl jsem na hraně šílenství.
A pak jednoho dne, když ke mně opět mluvil ON, řekl jsem tu větu: Ano, věřím, že jsi Bůh. A já jsem v ten okamžik ucítil, jak mé srdce ztvrdlé na kámen prasklo a já se mohl tak volně a svobodně nadechnout. To byl neskutečný pocit. To nejde popsat. To se musí prožít.
A pak jsem dostal dar nedar. Viděli jste film Až přijede kocour? Kocour měl brýle a když si je sundal, tak se lidé zbarvili do různých barev podle svých emocí. A já jsem takhle začal vidět lidi. Šel jsem po městě, mrknul jsem a najednou jsem viděl lidi v barvách jako v tom filmu. Ale přibyly tam dvě barvy: Jasně bílá- to byli vtělení andělé. A další lidé hořeli v plamenech- ti byli propadlí peklu. Měl jsem pocit čirého šílenství. A tyto vize se opakovaly. Snažil jsem se to zpracovat, ale nešlo to. Tak jsem HO požádal, aby mi to vzal. A on tak učinil. Jednoho dne jsem cítil a viděl, jak mi přes oči zdola nahoru přejíždí závěs a dar nedar odešel.
Žil jsem v naprosté euforii. Cítil jsem všechnu radost lidstva i planety. Ale i tu druhou stranu. Bolest. To také byly strašné stavy. Radost člověk zvládne, ale bolest? Ty pocity nebyly součástí mého těla, byly součástí mé Duše, mého nitra. Smál jsem se i plakal. A opět jsem to nezvládl. Požádal jsem HO, ať mne zbaví té bolesti. Souhlasil s podmínkou - když ti vezmu bolest, vezmu ti i radost. Jedno je součást druhého. Nemůžou bez sebe existovat. Souhlasil jsem. Vzal mi bolest Duše, ale i její radost. A ocitnul jsem se ve stavu, kterému se říká - stav pozorovatele. Chodím po tomhle světě a jen se dívám. Můžu se usmát, ale nemám prožitek radosti. Můžu plakat, ale nemám prožitek bolesti. Pro ostatní jsem blázen. Jenže kdo je tady skutečný blázen?
A tak mi zůstalo lucidní snění. Sny. Příběhy. Je těžké s tím žít. Kdybych ty sny měl občas, bylo by to jednodušší. Jenže já jsem v jiných světech pokaždé, když usnu. To jsou tisíce příběhů. Ani Šeherezáda by neměla tolik pohádek. Když jsem jen pozorovatel, jen příbéh pozoruji, jako divák. Ovšem také bývám přímým účastníkem a to je horší. Jsem součástí nějaké postavy nejen duševně , ale i tělesně. Co se děje postavě, já cítím na svém těle. Když mne německý důstojník pálil cigaretou, cítil jsem ten žár na svém těle. Když se mne dotkla světelná bytost, cítil jsem ten dotek na své tváři. Když do mne mimozemšťané-ještěři vstříkli nějakou látku, cítil jsem, jak se postupně rozlévá do celého mého těla. Když jsem chtěl letět, stačilo se odrazit a já mohl létat. Bez křídel, bez motoru. To byl tak krásný opojný pocit.
A teď mi řekněte: Jsem psychopat a mám jít na psychiatrii, nebo ke mně skutečně mluvil skutečný Bůh či Vesmír, protože je to v podstatě jedno a to samé: Skrze Něho a v Něm jest všechno stvořeno. Přežil jsem dost tvrdý psychologický útok. Bylo to na mně, na mém rozhodnutí, na jedné jediné větě: Ano, věřím, že jsi Bůh. Má Duše zvítězila nad egem. Od te doby neříkám : Věřím v Boha. Nemusím se plazit po zemi, spínat ruce a volat : Smiluj se nade mnou. Nepotřebuji náboženství, nepotřebuji farizeje, vykladače víry. Bůh je. Ta věta mne osvobodila a vyléčila. Díky ní jsem neskončil na psychiatrii. Duše zvítězila nad egem.
O tom je víra. Duše musí zvítězit nad egem. Musíte zavrhnout vše, co jste se dosud naučili. Zavrhnout vše, co vás naučili. Musíte se ocitnout na poušti. Sami a jen sami. Duše musí jít k Bohu čistá jako Duše nově narozeného dítěte. O tom mluvil Ježíš. O tom byl jeho pobyt na poušti. Ďábel bylo jeho ego. S ním musel svést tu svou bitvu. Duše nebo tělo. A stejně tak každý jedinec musí svést tu svou osobní bitvu. Duše nebo ego? Každý sám se rozhuduje. Sám koná. Sám nese následky. Ty dobré i ty špatné. Nikoho nemůžete vinit a nikdo nemůže vinit vás.
Byl jsem jeden z těch, ke kterým promluvil Bůh. Ne v době radosti ani při opakovaných sebevraždách. Přišel již nečekán, nezván. Přišel ne v době mé tělesné destrukce. Přišel v době mé naprosté psychické destrukce. Věděl, že pouze v ten okamžik budu ochoten a schopen zahodit své ego. Že pouze v ten okamžik HO budu ochoten přijmu.
Ano, věřím, že jsi Bůh. I když máš mnoho dalších jmen - Jehova, Alláh, Brahma, Višnu, Vesmír… . Ale jsi to pořád TY.
A tady je má odpověď na existenci či neexistenci Boha. Vždyť je to jedno. Je to jen a pouze na každém jednotlivci. Musíte si říci a přjmout : Ty jsi. A pak již bude jedno, zda se stanete součástí nějakého náboženství. Na tom přece nezaleží. To je jen projev toho, že chceme žít v nějakém kolektivu. Ano, jenže nejdříve se musíte ocitnout na poušti. Osamoceni a sami. Není to skutečná poušť. Je to vnitřní duševní a duchovní poušť. Svést ten svůj osobní souboj. A je pouze na Vás, kdo vyhraje. Duše nebo tělo?
