Atentát na Hitlera a operace Valkýra: Jak skončil Stauffenbergův plán?

informace pro redaktora: čestně prohlašuji, že autorem tohoto článku není umělá inteligence. Ta zde tentokrát ani nebyla použita při výrobě náhledových obrázků. Pouze pomohla s opravou několika pravopisných chyb. (po přečtení prosím tento odstavec smazat)

Je horké letní poledne, 20. července 1944, a hodiny ukazují přesně 12:42. Tichý, přísně střežený areál Vlčího doupěte (Wolfsschanze) u východopruského Rastenburgu otřásá ohlušující detonace. Vzduchem se šíří tlaková vlna, která v mžiku trhá na kusy vnitřní vybavení konferenční místnosti. Ačkoliv se vojenské porady obvykle konají v hlubokých betonových bunkrech chráněných tlustými stěnami, dnešní setkání je kvůli nesnesitelnému letnímu žáru narychlo přesunuto do nadzemního dřevěného baráku s cihlovou podezdívkou. Právě tato zdánlivě banální změna prostředí má zásadním způsobem ovlivnit dějiny.

Voják, který jako první po výbuchu opatrně nakukuje do zničeného prostoru, spatřuje scénu naprostého zmaru a apokalypsy. Všude se vznáší hustá mračna štiplavého kouře, vzduchem rotují ohořelé a doutnající kusy map a z trosek se ozývá křik zraněných. Atmosféra v areálu v mžiku houstne panikou a strachem. Nikdo netuší, zda jde o letecký útok, infiltraci nepřátelských diverzantů, či zradu z vlastních řad. V troskách budovy leží celkem dvacet zraněných a čtyři mrtví. Stenograf Heinrich Berger, který seděl v těsné blízkosti bomby, umírá na místě v důsledku fatálních zranění způsobených tlakovou vlnou a šrapnely. Tři další vysoce postavení důstojníci: plukovník Heinz Brandt, generál Rudolf Schmundt a generál letectva Günther Korten, utrpí těžká zranění, kterým v průběhu následujících hodin a dnů podlehnou.

Jaký je však stav samotného Adolfa Hitlera? Vůdce stojí uprostřed trosek, viditelně otřesen, ale naživu. Z ruin ho podpírá polní maršál Wilhelm Keitel a jeho osobní komorník Heinz Linge. Hitlerova uniforma je potrhaná, pravá nohavice mu visí v cárech a z pravého lokte mu stéká krev. Má popálenou a poškrábanou levou ruku, trpí silným hučením v uších v důsledku protržených ušních bubínků, avšak jeho zranění jsou překvapivě lehká a neohrožují ho na životě. Uniká smrti jen díky neuvěřitelné souhře náhod.

Cílem tohoto článku je detailně zmapovat nejen samotný průběh atentátu a jeho technické detaily, ale také analyzovat hlubší historické pozadí, odkrýt složitou síť spiklenců vedených plukovníkem Clausem von Stauffenbergem, rekonstruovat precizně naplánovaný pokus o státní převrat a popsat bezprecedentně krutou pomstu, kterou nacistický režim vykonal na strůjcích atentátu a jejich rodinách.

V létě roku 1944 se nacistické Německo nachází v katastrofální situaci, kdy se naděje na vítězství definitivně hroutí na všech frontách. Na západní frontě se 6. června 1944 úspěšně vylodili Spojenci v Normandii, čímž otevřeli dlouho obávanou druhou frontu v Evropě. Jen o dva dny dříve, 4. června, vstoupily americké jednotky do Říma, což znamenalo kolaps italského fašistického spojence. Na východním bojišti je situace ještě kritičtější. Sovětský svaz zahájil 22. června gigantickou ofenzívu s kódovým označením Bagration, která doslova zdecimovala německou Skupinu armád Střed. Rudá armáda postupuje mílovými kroky na západ, osvobozuje rozsáhlá území a její předsunuté jednotky již vstupují na polské území.

Uvnitř německých ozbrojených sil (Wehrmachtu) dramaticky klesá morálka. Mnozí zkušení a realisticky uvažující důstojníci si uvědomují, že Hitlerovo fanatické trvání na boji do posledního muže a odmítání jakýchkoliv taktických ústupků vede Německo k totálnímu zničení. Zatímco oficiální propaganda Josepha Goebbelse stále slibuje zázračné zbraně a konečný obrat ve válce, v armádních kruzích roste přesvědčení, že jediným způsobem, jak zachránit vlast před úplnou sovětskou okupací a zničením, je odstranění diktátora. Překážkou pro jakýkoliv převrat je však přísaha věrnosti (Führereid), kterou musel každý voják osobně složit Hitlerovi. Dokud vůdce žije, většina důstojníků odmítá jednat, neboť porušení přísahy považuje za neomluvitelnou zradu. Fyzická likvidace Hitlera se tak stává nezbytným klíčem, který má armádu osvobodit od jejích závazků.

Ústřední postavou se stává plukovník Claus Schenk Graf von Stauffenberg. Tento charismatický aristokrat pocházel ze starobylého bavorského šlechtického rodu a byl hluboce věřícím katolíkem. Na počátku své vojenské kariéry vyjadřoval podporu některým Hitlerovým myšlenkám týkajícím se národní hrdosti a obnovy Německa, nikdy však nevstoupil do řad NSDAP. Jako profesionální důstojník se zúčastnil tažení v Sudetech, Polsku, Francii a posléze v severní Africe.

Stauffenbergův vztah k vůdci procházel zásadním vývojem. Brutální čistka během Noci dlouhých nožů v roce 1934 a protižidovský pogrom během Křišťálové noci v roce 1938 v něm vzbudily hluboké pochybnosti o morálním charakteru režimu. Skutečný zlom však nastal během jeho působení na východní frontě. Byl hluboce otřesen masovým vyvražďováním židovského obyvatelstva jednotkami SS a SD. Stejně tak nelidským zacházením se sovětskými válečnými zajatci a civilisty. Podle svědectví jeho přítele, majora Joachima Kuhna, Stauffenberg již v srpnu 1942 otevřeně prohlásil, že tyto zločiny nesmí pokračovat a že Hitler musí být odstraněn.

V dubnu 1943 byl Stauffenberg v Tunisku těžce zraněn při náletu spojeneckého letectva. Přišel o levé oko, celou pravou ruku a dva prsty na levé ruce. Během dlouhé rekonvalescence v něm uzrálo pevné rozhodnutí osobně zasáhnout. Spojil se s rozsáhlou civilní i vojenskou opozicí, kde již působili generál Ludwig Beck, generál Friedrich Olbricht, generálmajor Henning von Tresckow a politik Carl Goerdeler. Když byl v červnu 1944 jmenován náčelníkem štábu Velitele záložní armády (Ersatzheer) generála Friedricha Fromma, získal Stauffenberg přímý přístup na Hitlerovy vojenské porady. Vzhledem k tomu, že se spiklencům nedařilo najít jiného atentátníka, rozhodl se, že roli vykonavatele i koordinátora převratu vezme na sebe, přestože byl těžce handicapován.

V roce 1944 byl Adolf Hitler fyzicky i psychicky chátrající osobností, trpící třesem rukou, silnou paranoiou a nespavostí. Stále více se izoloval od reality ve svých opevněných hlavních stanech a málokdy se stýkal s lidmi mimo svůj nejužší kruh. Jeho bezprostřední okolí tvořili ti nejvěrnější a nejfanatičtější stoupenci. Klíčovou roli hrál Martin Bormann, osobní tajemník, který kontroloval přístup k vůdci, Heinrich Himmler, velitel SS a gestapa, Hermann Göring, velitel Luftwaffe, a polní maršál Wilhelm Keitel, bezmezně loajální vykonavatel všech Hitlerových vojenských rozmarů.

Tato koncentrace moci v rukou několika fanatiků vedly k vytvoření silné opozice mezi konzervativními důstojníky Wehrmachtu. Hitler však disponoval až neuvěřitelným štěstím. Před červencem 1944 unikl nejméně šesti vážným pokusům o atentát.

Ovšem atentát z 20. července měl být zásadně odlišný. Nešlo o izolovaný útok osamělého střelce, ale o koordinovaný státní převrat, který měl okamžitě po výbuchu převzít kontrolu nad celou Říší.

Spiklenci geniálně využili oficiální vládní plán s krycím názvem „Valkýra“ (Unternehmen Walküre). Tento plán, který sám Hitler schválil, byl původně určen pro případ vnitřních nepokojů, povstání milionů nuceně nasazených dělníků v Německu nebo rozsáhlého spojeneckého výsadku. Počítal s tím, že záložní armáda (Ersatzheer) převezme kontrolu nad klíčovými městy, obsadí komunikační uzly a zatkne podezřelé osoby k udržení pořádku v zemi.

Odbojáři v čele s generálem Olbrichtem tento plán tajně přepracovali tak, aby mohl být spuštěn okamžitě po Hitlerově smrti. Pod záminkou, že se SS pokouší o puč a zavraždila vůdce, měla armáda obsadit vládní čtvrti, zatknout špičky NSDAP, SS a gestapa a převzít kontrolu nad celou Říší.

Ideální scénář byl naplánován do nejmenších detailů:

Dne 20. července 1944 v 8:00 hodin ráno startuje z letiště v Rangsdorfu u Berlína kurýrní letadlo Heinkel He 111 se Stauffenbergem a Haeftenem na palubě. V 10:15 přistávají v Rastenburgu. Schůzka s Hitlerem byla nečekaně posunuta na 12:30 kvůli plánované návštěvě italského diktátora Benita Mussoliniho. To spiklence dostává pod extrémní časový tlak.

Stauffenberg se pod záminkou úpravy oděvu a výměny košile uchýlí do soukromé místnosti, kterou mu poskytl major John von Freyend, aby aktivoval chemické rozbušky. Proces byl nesmírně složitý a vyžadoval kleštěmi rozmáčknout skleněnou ampulku s kyselinou, která měla během deseti minut proleptat drátek držící úderník. Kvůli svému těžkému tělesnému postižení pracoval pomalu. Když do místnosti vstoupil netrpělivý pobočník, který ho vyzýval ke spěchu, Stauffenberg zpanikařil. Stačil odjistit pouze jednu z obou náloží. Druhý, neodjištěný balíček výbušniny Haeften ukryl zpět do tašky, což se ukázalo jako osudová chyba.

Stauffenberg vstupuje do konferenční místnosti, kde již probíhá porada, a s pomocí majora Freyenda umisťuje kufřík pod stůl, co nejblíže k Hitlerovi. O několik minut později se omlouvá s tím, že musí vyřídit důležitý telefonní hovor, a z místnosti odchází. Plukovník Heinz Brandt, kterému kufřík překáží u nohou, jej však nechtěně posune na druhou stranu masivní dubové nohy stolu, která následně zachrání Hitlerovi život.

Ve 12:42 dochází k výbuchu. Stauffenberg z dálky vidí sloup dýmu a trosek a je pevně přesvědčen, že nikdo v místnosti nemohl přežít. Rychle projíždí strážními stanovišti a odletá zpět do Berlína. Ve Vlčím doupěti mezitím nastává chaos. Generál Heusinger, který v okamžiku výbuchu stál hned vedle Hitlera, později popsal tyto chvíle:

„Brandt, který pociťoval nepohodlí kvůli kufříku mezi svými chodidly, jej posunul nohou o kousek dál pod stůl… Kolem 12:50 došlo pod stolem k explozi. O seknud později jsem ležel na zádech. Slyšel jsem hlasitý křik, pravděpodobně od Keitela: 'Vůdce!'… Po několika okamžicích vyšel Hitler z budovy podporován Keitelem a svým sluhou Lingem… Jeho pravá nohavice byla rovněž zcela roztrhaná.“

Když Stauffenberg kolem 15:45 přistává v Berlíně, zjišťuje, že se spiknutí téměř nepohnulo z místa. Generálové v Berlíně váhali, protože z Rastenburgu přicházely protichůdné zprávy o tom, že Hitler přežil. Stauffenberg zuřivě ujišťuje všechny, že vůdce je mrtvý, a spouští Valkýru. Rozhodující zlom nastává ve chvíli, kdy se spiklenci pokusí získat na svou stranu generála Friedricha Fromma. Ten si telefonicky u Keitela ověří, že Hitler žije, a odmítne se k puči připojit. Když ho spiklenci zatknou, je již pozdě. Joseph Goebbels v Berlíně zorganizuje protiakci a pomocí majora Otto Ernsta Remera získá kontrolu nad jednotkami, které měly původně obsadit vládní čtvrť. Kolem jedenácté hodiny večer skupina důstojníků loajálních Hitlerovi vnikne do Bendlerblocku a spiklence zatkne.

Fromm, osvobozený ze své cely loajálními důstojníky, se okamžitě pokouší zahladit stopy své vlastní nečinnosti a tichého souhlasu se spiknutím. Rychle ustavuje polní soud a odsuzuje vůdce odboje k okamžité smrti. Na dvoře Bendlerblocku jsou ve světle reflektorů vojenských aut postupně zastřeleni: generál Friedrich Olbricht, nadporučík Werner von Haeften, plukovník Albrecht Mertz von Quirnheim a nakonec sám Claus Schenk von Stauffenberg. Stauffenbergova poslední slova před salvou popravčí čety údajně zněla: „Ať žije posvátné Německo!“ Generálu Ludwigu Beckovi je povoleno spáchat sebevraždu, ale poté, co se dvakrát pouze postřelí, ho na Frommův rozkaz dorazí strážný.

Frommova snaha zachránit si vlastní kůži však selhala. Heinrich Himmler ho nechá následující den zatknout. Goebbels cynicky poznamená, že Fromm pospíchal, aby dostal své svědky pod zem. V březnu 1945 je Fromm odsouzen Lidovým soudem za zbabělost a popraven zastřelením.

Hitlerův hněv byl bezmezný. Nařídil zatčení všech podezřelých a zřízení zvláštní komise gestapa, která nakonec uvěznila přes 7 000 lidí, z nichž téměř 5 000 bylo popraveno. Zbývající spiklenci byli předhozeni obávanému Lidovému soudu (Volksgerichtshof), kterému předsedal fanatický nacista Roland Freisler, přezdívaný „krvavý pes“ nebo „Zuřivý Roland“.

Procesy byly zinscenovaným divadlem plným ponižování. Obžalovaní byli předváděni bez kravat, pásků a zubních protéz, často v ošuntělých šatech. Polní maršál Erwin von Witzleben si musel před kamerami neustále přidržovat padající kalhoty, za což ho Freisler hystericky urážel a nazýval ho „špinavým starcem“. Freisler obžalované nepustil ke slovu a křičel na ně urážky. Přesto se někteří dokázali postavit soudci se vztyčenou hlavou. Witzleben před vynesením rozsudku smrti Freislerovi prorocky vmetl do tváře:

„Můžete nás předat katovi. Za tři měsíce vás hněv a zmučené svědomí národa požene ulicemi.“

Popravy byly vykonány v berlínské věznici Plötzensee. Hitler výslovně nařídil, že spiklenci mají být „pověšeni jako dobytek“. Tradiční gilotina byla nahrazena barbarským způsobem popravy. V popravčí místnosti bylo na strop namontováno osm masivních řeznických háků. Namísto běžných provazů byly použity tenké konopné provazy či tenké ocelové struny od piana. Odsouzení neumírali rychlým zlomením vazu, ale byli pomalu a trýznivě uškrceni. Celý tento hrůzný proces natáčel Goebbelsův filmový štáb. Hitler si tyto záznamy nechal ještě týž večer promítat v Říšském kancléřství a sledoval utrpení svých odpůrců s velkým zájmem. Těla popravených byla zpopelněna a jejich popel rozptýlen na neznámých místech, aby se zabránilo vzniku jakýchkoliv poutních míst.

Nacistická odveta se však nezastavila u samotných spiklenců. Režim pod Himmlerovým vedením oživil starogermánskou právní zásadu kolektivní viny příbuzenstva zvanou „Sippenhaft“ (či Sippenhaftung). Himmler v srpnu 1944 na setkání župních vedoucích v Poznani prohlásil:

„Zavedu absolutní odpovědnost příbuzenstva… velmi starý zvyk praktikovaný mezi našimi předky… Tento muž se dopustil vlastizrady! Jeho krev je špatná. Koluje v něm krev zrádce! Ta musí být vyhlazena. A v krevní mstě byl celý klan vyhlazen do posledního člena. A stejně tak bude rodina hraběte Stauffenberga vyhlazena do posledního člena.“

Stauffenbergova těhotná manželka Nina Schenk Gräfin von Stauffenberg byla deportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Jeho bratr Alexander, který o spiknutí nic nevěděl a sloužil v té době u Wehrmachtu v Řecku, skončil rovněž v koncentračním táboře. Čtyři Stauffenbergovy malé děti (Berthold, Heimeran, Franz Ludwig a Valérie) byly násilím odebrány matce a odvezeny do speciálního dětského domova v Bad Sachsa. Zde jim bylo změněno příjmení na „Meister“. Režim plánoval jejich adopci oddanými rodinami SS, případně jejich převoz do koncentračního tábora Buchenwald k likvidaci, čemuž naštěstí zabránil rychlý postup spojeneckých vojsk v roce 1945. Podobný osud potkal desítky dalších rodin. Legendární polní maršál Erwin Rommel, u něhož bylo podezření ze spojení se spiklenci, byl donucen spáchat sebevraždu kyanidem právě proto, aby uchránil svou rodinu před uplatněním Sippenhaftu.

Bezprostředně po atentátu vnímala většina německé veřejnosti, silně ovlivněná nacistickou propagandou, Stauffenberga a jeho druhy jako zrádce národa, kteří „bodli bojující armádu do zad“. Dokonce i v prvních poválečných letech se na ně část německé společnosti dívala s despektem jako na narušitele vojenské přísahy.

Postupně se však vnímání proměnilo. Spolková republika Německo začala odkaz 20. července vnímat jako klíčový morální pilíř své nové demokratické identity. Stauffenberg a ostatní spiklenci se stali symboly toho, že v Německu existoval vnitřní odpor, který byl ochoten riskovat životy pro záchranu humanity a ukončení zločinné války. Dnes jsou považováni za národní hrdiny a zakladatele moderních demokratických tradic. Bendlerblock v Berlíně slouží jako památník německého odboje a ulice po celé zemi nesou jména padlých hrdinů.

Tato historická událost nabízí hluboké morální ponaučení o konfliktu mezi slepou poslušností autoritě a vyšší morální odpovědností jednotlivce vůči lidskosti. Událost našla široký odraz v kultuře, od historických studií po úspěšné filmové adaptace, jako je snímek Valkýra (2008) režiséra Bryana Singera, kde Stauffenberga ztvárnil Tom Cruise, čímž se tento hrdinský čin zapsal do globálního povědomí.