Článek
Když Jaroslav Skála v roce 1951 otevíral první protialkoholní záchytnou stanici na světě, měl k dispozici zdravý rozum, odvahu pokusit se o změnu a pár místností v pražském Apolináři. Nechal opilce za trest uklízet po jiných opilcích, zavřel doktory na týden s alkoholiky, aby pochopili, s kým mají tu čest. Byly to metody drsné, kontroverzní, ale účinné – a hlavně pružné. Dnes, o tři čtvrtě století později, je realita brutálně jiná, a naše reakce na ni působí jako vcelku dobře promazaný, leč beznadějně zastaralý stroj.
Mlha místo vědění
Na Česko se valí pandemie závislostí nového typu. Hlavními aktéry nejsou muži s lahváčem na lavičce, ale stále mladší děti s barevnými vapovacími cigaretami v rukou. Látky, které vdechují, jsou chemickým bludištěm – syntetické kanabinoidy, HHC, THCP a další zkratky, o kterých i toxikologové mluví s obezřetnou nejistotou. Víme toho o nich žalostně málo, a to je ten lepší případ. Často totiž nevíme vůbec nic. Vznikají, mutují a mizí rychleji, než na ně stihne zareagovat legislativa i adiktologie.
Oficiální strategie, právě schválená do roku 2031, je papírovou hrází proti tsunami. V okamžiku svého zrodu je už zastaralá. Plány na omezení dostupnosti návykových látek? Děti si dnes bezkontaktně objednají „sladkosti“ s psychoaktivním koktejlem přes mobilní aplikaci a kurýr jim je přiveze dřív než večeři.
Anketa
Skrytá epidemie spoluzávislých
A pak jsou tu ti, o kterých se nemluví téměř vůbec. Spoluzávislí. Rodiče, partneři, sourozenci, děti. Lidé, jejichž životy jsou závislostí blízkého rozvráceny stejně fatálně, jen tišeji, bez nároku na diagnózu. Do léčby se dostane jen menšina závislých – odhady hovoří o jednotkách procent. Ale i kdyby se do systému dostali všichni, co s těmi, kdo je milují? Pro ně systém místo nemá. Skála to kdysi tušil, když do terapie vtahoval celé rodiny. Jeho následovníci na to dnes nemají kapacitu, peníze ani metodiku.
Výsledkem je každodenní apokalypsa příběhů, o kterých se mlčí:
Matka, která roky neklidně spí, protože čeká, kdy zazvoní telefon.
Otec, který prodal auto, aby zaplatil dluhy dcery, o níž neví, jestli ještě žije.
Dítě, které se ve škole stydí pozvat kamarády domů.
Tito lidé nemají kolonku v žádné strategii. Jsou stíny, živé výčitky a důkazy, že systém kolabuje.
Co by řekl Skála dnes?
Je ironií, že zrovna v Česku, kolébce jednoho z prvních specializovaných pracovišť na léčbu závislostí, dnes tak fatálně zaspáváme. V Apolináři zachraňují jednotlivce, za což jim patří náš obdiv. Ale bojovat s epidemií jednotlivými záchranami nelze. Potřebujeme skálovskou razanci aplikovanou na 21. století. Potřebujeme flexibilní, neustále aktualizované mechanismy kontroly nových látek. Potřebujeme masivní investice do nízkoprahové terapie. A hlavně – potřebujeme konečně uznat, že spoluzávislý není jen přítěží systému, ale jeho plnohodnotným klientem.
Dokud budeme stavět chatrné papírové hráze proti vlně, která roste každým dnem, budeme jen počítat ztráty. Jaroslav Skála kdysi pochopil, že tváří v tvář epidemii nemůže čekat na poučky z ministerstva. My dnes čekáme. A děti mezitím vapují dál, a spoluzávislí dál měsíce čekají, než se uvolní místo v některé z brutálně poddimenzovaných svépomocných skupin.
ZDROJE
Drogy Info: https://www.drogy-info.cz/nms/politika-v-oblasti-zavislosti-new/narodni-strategie-politiky-v-oblasti-zavislosti/
ČRo: https://plus.rozhlas.cz/skalopevne-aneb-zakladatel-protialkoholni-lecby-jaroslav-skala-8367440
