Článek
Jaroslav Skála se narodil 25. května 1916 v Plzni. Po maturitě roku 1935 začal studovat medicínu na Univerzitě Karlově a zároveň Institut tělesné výchovy a sportu, který dokončil v roce 1939.
Jenže právě tehdy nacisté zavřeli české vysoké školy. Skálovo studium medicíny se na dlouhé roky přerušilo. Za války pracoval jako učitel tělocviku na plzeňské reálce a část odborného vzdělání absolvoval i na německých univerzitách v tehdejším Königsbergu, dnešním Kaliningradu, a v Göttingenu.
Lékařskou fakultu dokončil až po válce v roce 1946. Původně se ucházel o místo na interní klinice, později v ústavu tělovýchovného lékařství. Nakonec nastoupil na pražskou psychiatrickou kliniku.
Právě tam se začal formovat jeho zájem o alkoholovou závislost. Skála odmítal tehdy běžný pohled, podle něhož je opilý člověk hlavně výtržník, slaboch nebo morální problém. Prosazoval myšlenku, že závislost je nemoc, kterou je třeba léčit.
Alkoholici v ordinaci, o kterou nikdo nestál
V září 1946 byl Skála vyslán na mezinárodní konferenci o alkoholismu v Bruselu. Setkal se tam s moderními přístupy k léčbě závislostí a navázal kontakt s myšlenkami hnutí Anonymních alkoholiků.
Po návratu pomohl založit KLUS, Klub lidí usilujících o střízlivost, který spojoval pacienty, absolventy léčby a lidi rozhodnuté nepít. Nešlo jen o zákaz alkoholu. Skála chtěl, aby se člověk naučil znovu žít bez pití, převzít odpovědnost a obstát v běžném životě.
Dne 10. září 1948 zahájilo u kostela svatého Apolináře v Praze činnost specializované protialkoholní oddělení. Skála tam přišel s prvními pacienty a začal budovat systém, který později vešel ve známost jako Apolinář.
V jeho čele stál čtyřiatřicet let, až do odchodu do důchodu v roce 1982. Během té doby se z bývalého klášterního areálu stalo jedno z nejvýznamnějších míst československé léčby závislostí.
Záchytná stanice nebyla původně zamýšlena jako trest. Skála viděl, že lidé silně pod vlivem alkoholu často končí v policejních celách, na ulici nebo v situacích, kdy mohou ublížit sobě i druhým.
Podle vzpomínek lidí z Apolináře ho k vytvoření záchytné stanice přivedli i samotní pacienti. Upozorňovali, že opilý člověk může být snadným terčem násilí, může prochladnout, upadnout, zranit se nebo se dostat do konfliktu s policií.
Cílem proto nebylo jen někoho odklidit. Smyslem bylo vytvořit místo, kde člověk pod vlivem vystřízliví pod zdravotním dohledem a po probuzení dostane možnost mluvit o dalším řešení.
Zrození první záchytky
Dne 15. května 1951 se u Apolináře otevřela první protialkoholní záchytná stanice. V některých dobových materiálech se označovala jako ochranná stanice, což dobře vystihovalo původní záměr: chránit člověka v akutní opilosti před následky jeho stavu a současně chránit okolí.
Prvního pacienta přijala stanice 18. května 1951. Podle dobových záznamů šlo o sovětského námořního inženýra, který se tak nečekaně stal součástí československých zdravotnických dějin.
Skálův model bývá označován za první zdravotnickou protialkoholní záchytnou stanici tohoto typu na světě. Podobná zařízení existovala i jinde, ale zpravidla fungovala jako policejní cely nebo nouzová místa k přespání. Pražský model chtěl člověka po vystřízlivění aktivně nasměrovat k odborné pomoci.
Za prvních třicet let prošlo pražskou záchytkou více než 180 000 lidí. Další záchytné stanice v Československu pak ošetřily přes milion osob.
Jedna z nejznámějších součástí Skálovy metody by dnes mohla působit drsně. Pacienti, kteří byli v protialkoholní léčbě, sloužili v noci na záchytné stanici jako pomocný personál.
Převlékali nově přijaté lidi, uklízeli po nich, starali se o špinavé prádlo, pomáhali ukládat intoxikované osoby na lůžko a hlídali, aby nespadly nebo se nezranily.
Smyslem nebylo pacienty ponižovat. Skála chtěl, aby lidé léčení ze závislosti na vlastní oči viděli, do jak bezmocného stavu může člověk po alkoholu upadnout. Aby se nestali jen pasivními příjemci péče, ale zároveň nesli odpovědnost za chod komunity.
Psychiatr Vladimír Hort po letech vzpomínal, že Skála měl režim propracovaný do detailů: budíček, ranní rozcvičku, fyzickou aktivitu, denní hlášení, skupinovou terapii i noční služby na záchytce.
Skála byl známý jako mimořádně náročný lékař. Jeho léčba zahrnovala přísný režim, sport, práci, skupinovou terapii i otevřené mluvení o následcích pití. Nebyla to jemná cesta. Pro mnoho pacientů však představovala první pevný řád po letech chaosu.
Léčit, ne jen potrestat
Skálův přístup dnes může v některých ohledech působit zastarale. Současná adiktologie pracuje více s individuálním plánem, dobrovolností, harm reduction, psychiatrickou péčí i sociální podporou. Přesto byla jeho základní myšlenka mimořádně pokroková.
Alkoholová závislost neměla být jen důvodem k trestu. Člověk neměl po vystřízlivění jednoduše odejít stejnou cestou, jakou přišel. Záchytka měla být prvním bodem kontaktu se systémem pomoci.
Skála sám říkal, že abstinence není jen cíl, ale prostředek ke změně celého života. Nestačí alkohol vysadit. Člověk musí proměnit návyky, vztahy, prostředí i způsob, jakým se vyrovnává se stresem.
Sám od alkoholu abstinoval. Chtěl, aby pacienti věděli, že lékař, který po nich chce střízlivost, se stejným pravidlem řídí i ve vlastním životě.
Skálův model se rychle rozšířil po Československu. Na počátku osmdesátých let fungovalo v zemi 63 záchytných stanic. Z původního pražského experimentu vznikla síť zařízení, která se stala běžnou součástí zdravotnického a bezpečnostního systému.
Záchytka však nikdy neměla být léčebnou sama o sobě. Šlo o krátkodobé místo, kde člověk vystřízliví pod lékařským dohledem. Teprve potom mohl přijít rozhovor, doporučení ambulantní péče nebo nástup do dlouhodobé léčby.
Postupem času se tento návazný rozměr na mnoha místech oslabil. Záchytné stanice zůstaly, ale možnost okamžitě člověka propojit s léčbou a sociální pomocí už nebyla vždy stejně silná jako v původním Apolinářském modelu.
Samotná pražská záchytka se po roce 1989 několikrát stěhovala. Dnes funguje v areálu Nemocnice Na Bulovce. V historických prostorách u Apolináře sídlí Klinika adiktologie Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, přímý pokračovatel Skálovy práce.
Léčba dalších závislostí
Skála se nevěnoval jen alkoholu. Zabýval se také psychoterapií, rodinnou terapií a léčbou dalších návykových problémů. Pomohl vytvořit odborné prostředí, z něhož později vyrostla česká adiktologie jako samostatný obor.
U Apolináře vznikaly skupinové programy, terapeutické komunity a návazné formy péče. V sedmdesátých letech se v Československu rozvíjela také specializovaná pomoc lidem závislým na nealkoholových drogách, včetně Střediska drogových závislostí.
Skála napsal desítky odborných textů a knih o alkoholismu, léčbě závislostí a prevenci. Jeho práce vycházely i v zahraničí a jeho systém znal řada evropských odborníků. Za celoživotní dílo získal v roce 2002 medaili Za zásluhy II. stupně.
Jaroslav Skála zůstal aktivní i po odchodu z Apolináře. Podílel se na rozvoji odborných organizací, vzdělávání a veřejné diskusi o závislostech. Zemřel 26. listopadu 2007 v Praze, ve věku jednadevadesáti let.
Za sebou nechal instituci, kterou lidé často vnímají jen jako nepříjemné místo, kam policie odváží opilé. Původní Skálova představa ale byla širší. Nešlo mu jen o to, aby člověk ráno vystřízlivěl. Chtěl, aby se právě v tom nepříjemném okamžiku otevřela možnost změnit další život.
Zdroje:
https://www.adiktologie.cz/historie
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/pred-sedmdesati-lety-vznikla-prvni-ceska-zachytna-stanice-pristupem-byla-unikatni-hned-po-vystrizliv-35665
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zemrel-prukopnik-protialkoholni-lecby-jaroslav-skala_200711261652_mkopp
https://archiv.radio.cz/en/static/inventors/sobering-up-station
https://encyklopedie.praha2.cz/osobnost/1339-jaroslav-skala
https://www.tyden.cz/ochranna-stanice-ktere-rikame-zachytka-pribeh-mista-kde-se-alkoholici-lecili-ne-trestali
https://www.tyden.cz/rubriky/lide/nekrology/zemrel-zakladatel-prvni-protialkoholni-stanice-na-svete_32181.html
