Článek
Lodě, které vstoupily do služby v letech 1904 až 1906, byly tragikomicky dokonalou kombinací fatálních konstrukčních vad, průmyslové zaostalosti a velitelské arogance. Jejich krátká epocha byla zakončena bitvou, kde tři ze čtyř nasazených lodí klesly ke dnu. Než k tomu ale došlo, musely lodě a jejich posádky absolvovat námořní anabázi z Baltu kolem Afriky a poté Indickým a Tichým oceánem až skoro na dohled cíle, přístavu Port Arthur.
Stačilo už jen proplout úzkým průlivem, oddělujícím japonský archipelág od asijské pevniny. Ten průliv se podle malého ostrůvku jmenuje Cušima a na ruské lodě tu čekalo loďstvo s rozvinutými bílými vlajkami s rudým znakem vycházejícího slunce. Na můstku ruské vlajkové lodě Kňaz Suvorov stál admirál Zinovij Rožděstvenskij. Jeho protějškem na lodi Mikasa byl na Japonce velký, mohutný a vousatý Heihačiró Tógó. Oba už brzy vstoupí do dějin, ale každý jinak.
Cesta kolem světa jako předehra ke zkáze
V říjnu 1904 vyplula z baltského přístavu Libava Druhá tichooceánská eskadra pod velením admirála Zinovije Petroviče Rožděstvenského. Cíl byl stejně jednoduchý jako zběsilý: obeplout půlku zeměkoule, dorazit na Dálný východ a zachránit obležený Port Arthur. Realita byla hororová. Flotila, které velel z paluby Kňaz Suvorova, neměla žádné spřátelené přístavy, kde by mohla doplnit zásoby. Rusko nemělo na trase žádné kolonie a Velká Británie, spojenec Japonska, blokovala Suezský průplav. Lodě tedy musely obeplout Afriku. Celkem urazily přes 18 000 námořních mil. Trvalo to osm měsíců a jak kdosi trefně poznamenal: „Už za to, že dokázal doplout k Cušimě by si Rožděstvenskij zasloužil, aby jeho jméno bylo vytesáno do kamene hned vedle Nelsona.“
Během cesty se totiž naplno projevily konstrukční nedostatky třídy Borodino. Volný bok lodí byl nízký, nástavba, zejména příď, extrémně zatížená. Při jakémkoliv rozbouřeném moři se přední dělové věže zabořovaly do vln a stávaly se nepoužitelnými. Ještě horší bylo peklo uvnitř. Paluby byly přeplněné uhlím a municí nad všechny rozumné limity, protože zásobovací lodě nestačily. V tropickém vedru dosahovaly teploty v podpalubí až 50 °C, větrání prakticky neexistovalo. Posádky trpěly úpalem, vyčerpáním a nemocemi dlouho předtím, než spatřily první japonskou loď.
Kňaz Suvorov a jeho sesterské lodě byly přetíženy o 1 200 až 1 800 tun nad projektovaný výtlak (zhruba o 15 až 18 procent, to je opravdu hodně). To znamenalo jediné: hlavní pancéřový pás, který měl chránit bok lodi, se zcela ponořil pod čáru ponoru. Pancíř byl pod vodou, zranitelný trup nad ním, lodě se už na mírně zvlněném moři opile kolébaly. Nereagovaly na pohyby kormidla, což bylo ostatně dobře, protože při každém pokusu o prudší změnu kurzu se příď bořila do vln a hrozilo převržení.
Šlo o další důsledek konstrukčních chyb. Těžiště lodí se posunulo nebezpečně vysoko a metacentrická výška, klíčový ukazatel stability, se dostala na katastrofální hodnoty. Lodě byly extrémně vratké. Jakýkoliv zásah do boku a následné nabrání vody znamenaly rychlý převrat a potopení. Vnitřní přepážky byly chatrné a netěsnily, takže se voda nekontrolovaně valila z jednoho oddělení do druhého. Část pancéřových plátů byla navíc vyrobena z křehké poniklové oceli, která měla při zásahu tendenci praskat a vytvářet smrtící střepiny.
Cušima: Dvacet minut do pekla
K finálnímu účtování došlo 27. května 1905 v úžině mezi Japonskem a Koreou. Proti vyčerpané ruské flotile se postavilo odpočaté, moderní a skvěle vycvičené japonské loďstvo admirála Tógóa. Japonci uplatnili taktiku zvanou „crossing the T“, kdy celá jejich bitevní linie soustředila palbu na čelo ruské formace. Tím čelem byl právě Kňaz Suvorov. Během prvních dvaceti minut boje se vlajková loď proměnila v hořící vrak. Granáty rozbily velitelský můstek, vyřadily řízení a zabily či zranily většinu velících důstojníků včetně Rožděstvenského. Hořící Suvorov se stal terčem koncentrované palby celé japonské flotily. Navzdory bezvýchodné situaci odmítla posádka kapitulovat. Japonci ji později dorazili torpédy. Z přibližně 900 mužů na palubě se nezachránil nikdo nebo téměř nikdo – velícího admirála evakuoval torpédoborec, později upadl do zajetí a po návratu do Ruska byl souzen, odsouzen a uvězněn. Těžko hledat větší nespravedlnost.
Osud sesterských lodí byl otřesný. Imperator Alexandr III. se po několika minutách v čele ruské bitevní linie pokusil o úhybný manévr. Stalo se přesně to, co hrozilo už dříve. Loď se těžce naklonila na levobok, pak se rychle položila na bok, převrátila a potopila za pouhé dvě minuty. Z více než 800 členů posádky nepřežil jediný člověk.
Borodino se ani nepokusilo dostat ze soustředěné palby japonských lodí. Explodovala po zásahu do muničního skladu. Ze čtyř lodí třídy, které se bitvy zúčastnily, šly ke dnu tři. Přeživší z Orla, jediné, která se po bitvě vzdala, popsali svou loď jako plovoucí krematorium. Paluby obložené dřevem hořely po jakémkoliv zásahu. Nebezpečná byla i vlastní munice. Střelný prach používaný pro odpalování hlavních děl byl nestabilní a produkoval množství štiplavého žlutého dýmu, který dusil posádky. Hlavní děla měla mít rychlost palby dvě rány za minutu, vš skutečnosti se povedlo vystřelit jednou za dvě minuty, navíc nepřesně.
Nejhorší, nebo jen nejsmutnější?
Třída Borodino byla odsouzena ke zkáze konstrukčními chybami vepsanými do plánů ještě v petrohradských kancelářích. Byly to drahé, elegantní, ale smrtelně nebezpečné symboly carského režimu, který nedokázal převést průmyslovou sílu do bojeschopné zbraně. Kňaz Suvorov a jeho sestry byly to plovoucí rakve, které vlastně zabily posádky dřív, než jim k tomu nepřítel stačil pomoci. Zaslouží si titul nejhorších v dějinách? Třeba 800 mrtvých z Alexandra III. je silný argument.
Zdroje
NHNC: https://www.history.navy.mil/get-involved/essay-contest/2020-winners/hageman-cno-essay.html
Wikipedia: https://en.wikipedia.org/wiki/Borodino-class_battleship
Army web: https://www.armyweb.cz/clanek/medved-pluje-na-vychod-aneb-podivuhodna-cesta-ruske-baltske-flotily-do-tichomori
Lafayette: http://lafayette.org.uk/tog7117.html
