Článek
Britský parník SS Waratah prostě přestal existovat. Jako by ho oceán spolkl v jediném okamžiku a pečlivě za sebou zametl stopy. Víc než sto let pátrání, desítky expedic, miliony liber investované do sonarových průzkumů – a výsledek? Nic. Vrak nebyl nalezen dodnes. Waratah zůstává jednou z největších nevyřešených záhad světové námořní historie.
Společnost Blue Anchor Line ji nechala postavit jako svou novou vlajkovou loď pro pravidelnou linku mezi Británií a Austrálií. Vznikla v roce 1908 ve skotských loděnicích Barclay Curle v Glasgow. Na délku měřila 142 metrů, nabízela luxusní kajuty, rozsáhlé chladírenské prostory pro přepravu masa a bezpečnostní vybavení, které v té době nemělo obdoby.
Lloyd's Register – tehdejší i dnešní nejvyšší autorita v posuzování kvality lodí, něco jako přísná technická kontrola pro oceánské obry – jí udělil nejvyšší možnou klasifikaci. A přesto:
Už během prvních plaveb se začaly ozývat varovné, škodolibé i pochybovačné hlasy. Někteří cestující i námořníci popisovali zvláštní pocit: Waratah se při větších náklonech vracel do rovnovážné polohy nezvykle pomalu. Jako by se rozmýšlel. Jako by byl příliš těžký, příliš líný, jeho konstrukce působila „příliš měkce.“ Jiní naopak tvrdili, že loď se chovala naprosto normálně.
„Vystoupil jsem v Durbanu.“
Je začátek července, rok 1909, svět prožívá poslední roky zlatého věku před výbuchem První světové války, která pohřbí starý svět a uvrhne civilizaci do zmatku, z něhož se ještě nevzpamatovala. Přístav Durban. Waratah tu kotví na pravidelné zastávce.
Mezi cestujícími je i Claude Gustav Sawyer, zkušený cestovatel, který měl za sebou desítky plaveb. Nedokáže to přesně pojmenovat, ale cítí to v kostech – Waratah je těžký nahoře - „top heavy.“ Jedná se o situaci, kdy má loď příliš těžkou nástavbu a tím pádem i vysokou metacentrickou výšku. Na vlnách se taková loď chová jako zpomalující metronom. Výkyvy na vlnách jsou stále další, loď se pomaleji vyrovnává do rovnovážné pozice. Za určitých okolností pak překoná bod, kdy už se nedokáže vyrovnat, a katastrofa je nevyhnutelná.
Sawyer lodě znal, věděl, jak se chovají v bouřích, a zkušenosti s Waratahem . Rozhodl se opustit palubu a pokračovat v plavbě jinou lodí. Své ženě poslal telegram. Jednu jedinou větu:
„Thought Waratah top-heavy, landed Durban.“ („Waratah se mi zdál příliš těžký nahoře, vystoupil jsem v Durbanu.")
Tenhle telegram mu s největší pravděpodobností zachránil život.
Bouře, která pohltila loď
Večer 26. července Waratah opustil Durban. Velel mu zkušený kapitán Joshua E. Ilbery. Na palubě bylo 211 lidí a náklad australských surovin mířících do Evropy. Brzy ráno následujícího dne Waratah dohnal pomalejší parník Clan MacIntyre. Obě posádky si vymění světelné signály – obvyklý pozdrav, pár informací o trase. Nic neobvyklého. Waratah zrychlí, míří na jihozápad.
Kolem půl desáté dopoledne dne 27. července Waratah zmizel za obzorem, bylo to jeho poslední spolehlivě doložené spatření. Nikdo živý už Waratah nespatřil.
Pak totiž přišla bouře.
Pobřeží Jižní Afriky omývá mohutný Agulhaský proud – řeka teplé vody široká desítky kilometrů, která plyne relativní rychlostí tří až šesti uzlů podél kontinentu na sever. Když se do ní z jihu opře studená bouře, vzniká peklo. Vlny se staví proti proudu, zvedají se do výšek, které nemají v jiných částech oceánu obdoby. Kapitán Clan MacIntyre později vypověděl, že šlo o nejhorší bouři, jakou za třináct let služby na téhle trase zažil. Waratah byl někde tam, uprostřed pekla.
A pak nebylo nic
Když loď nedorazila do Kapského Města, spustila se rozsáhlá pátrací operace. Několik lodí prohledalo tisíce čtverečních kilometrů oceánu. Výsledek šokoval i ostřílené námořníky: nenašlo se totiž vůbec nic. Ani jediná deska. Ani jeden záchranný člun. Ani jedno tělo. Na rozdíl od většiny podobných katastrof nezůstal na hladině žádný ověřitelný důkaz.
Právě tahle naprostá absence stop živí dodnes desítky teorií.
Rogue wave. Osamělá vlna vysoká přes dvacet metrů, která se vynoří z ničeho nic. Pokud Waratah zasáhla v okamžiku, kdy se loď už tak pomalu narovnávala, mohla způsobit kritický náklon. Těžký náklad v podpalubí se posunul, loď se převrátíila během krátké doby - spíše během vteřin než minut.
Požár nebo výbuch. Uhlí v bunkrech může samovolně vzplanout. Exploze v uzavřeném prostoru roztrhne trup dřív, než posádka pochopí, co se děje.
Náhlá strukturální porucha. Prasklina v trupu, selhání nýtů, fatální chyba materiálu.
Žádná z těchto hypotéz nebyla nikdy potvrzena. A dokud se nenajde vrak, potvrzena ani být nemůže.
V druhé polovině dvacátého století se o to pokusilo několik expedic. Nejznámější jsou výpravy financované americkým spisovatelem Clivem Cusslerem – jeho organizace NUMA vyslala k jihoafrickému pobřeží lodě vybavené nejmodernější sonarovou technikou. Našly několik vraků. Žádný z nich nebyl Waratah.
Oceán si své tajemství střeží.
Titanic jižních moří
SS Waratah se dnes často označuje za „Titanic jižních moří“. Ne kvůli počtu obětí. Ale kvůli tomu, co obě lodě spojuje: představovaly vrchol tehdejší techniky. Byly pýchou svých loděnic, důkazem, že člověk dokáže porazit oceán. Na rozdíl od Titaniku Waratah nemá hrob. Leží někde na dně Indického oceánu, neidentifikovaný, neoznačený, neznámý. Příbuzní a blízcí 211 lidí čekají na odpověď přes sto let.
A možná se jí nikdy nedočkají.
Pokud ale někdy narazíte na zprávu o neidentifikovaném vraku u jihoafrického pobřeží, vzpomeňte na Waratah. Na telegram, který zněl: „Loď se mi zdála těžká nahoře.“ Na 211 jmen, která nemají ani hrob.
Odpověď je tam dole. Pořád čeká.
