Článek
Hora Nebó se nachází v dnešním Jordánsku a na její vrchol se cestovatel bez problémů dostane. Zakusí tak pohled na zemi zaslíbenou, jaký měli Mojžíš s Jozuem před více než třemi tisíci lety. Jméno Jozue, hebrejsky Jᵉhóšúª´, znamená Bůh je spása. Jeden z tvarů tohoto jména je původním semitským základem jména Ježíš. Teologové spatřují v postavě Jozua určité „kristovské“ rysy: tak jako Ježíš Kristus učinil dokonalou paschu – skutečný přechod ze smrti do života věčného, tak Jozue dokonal přechod Židů z otroctví v Egyptě do svobody v zaslíbené zemi. Byl to poutník Jozue, kdo uvedl Izrael do země zaslíbené Bohem, do země Kanaánu. Také Jozue se plně uskutečnil na cestě a stal se dalším významným starozákonním cestovatelem.
Z národa se stal lid poutníků, když čtyřicet let putoval pustinou dnešní Saudské Arábie a Jordánska. Krajina je tam hornatá, suchá, velmi podobná jako na egyptském sinajském poloostrově a potkat tam můžete Beduíny, kteří jsou kulturně velmi blízcí nomádům, jako byl praotec Abrahám. Když jsme v Akabském zálivu zkoumali pro archeologickou expedici mořské dno v místech, kudy mohli Židé přejít Rákosové moře, byli nám přiděleni dva beduínští pomocníci. Je více než symbolické, že se jmenovali Ibrahím (tedy Abrahám) a Musa (tedy Mojžíš). Jedná se po tisíciletí o nejrozšířenější jména v této oblasti (Sinajský poloostrov a Saudská Arábie). Beduíni jsou hrdí a přátelští lidé, kteří vás nezištně pohostí a když se zdržíte déle, dojde také na velmi silné kuřivo, které umožňuje nahlédnout realitu jiným způsobem.
K biblickým krajům také neodmyslitelně patří kulturní rituál kouření vodní dýmky. Dnes obyčejně v čajovnách kavárník plní dýmky pouze černým tabákem, ovšem v minulosti se přidával také hašiš. Turistům je obvykle podáván pouze slabý sladký tabák. V biblických zemích je posezení u vodní dýmky a kávy nebo čaje nejoblíbenější společenskou událostí a běžně se u místních lidí odehrává i několikrát denně. V syrském Damašku dokonce v čajovnách přetrvává tradice vypravěčů pohádek tisíce a jedné noci. Právě u vodní dýmky jsem se na cestách dozvěděl nejvíc zajímavostí a tipů na další směřování cesty.
K hlubšímu poznání lidí a jejich odlišných kultur zkrátka patří okusit také jejich zvyky, jen je třeba mít na paměti, že koření musí zůstat kořením a nemělo by se stát hlavním chodem, jinak ztratí smysl a člověka zotročí. Hospodin dává rozmanité byliny, ale volá ke svobodě a skutečnou svobodu zažíváme – řečeno s Kantem – jen tehdy, když zvažujeme své jednání zcela nezávisle na všech vnějších motivech, mezi které patří i naše náklonnosti a závislosti. Svoboda znamená plnou autonomii poutníkova svědomí. Těžko zvladatelné náklonnosti nebo pudy svobodu omezují a závislosti bohužel svobodu zcela negují.
Vražda ze cti a současná Babylonská věž
S egyptským nebo saudskoarabským obyvatelstvem se Beduíni zásadně nemísí a jejich vztahy jsou přinejmenším napjaté: například egyptským dívkám hrozí za bližší přátelství s Beduínem dokonce tzv. vražda ze cti, kdy je dívka usmrcena vlastním bratrem nebo otcem, aby z rodiny smyly její krví hanbu. Beduíni rádi posedávají v kruhu kolem nízkého stolku, popíjejí výborný čaj a sdílí společně svůj čas. Muži a ženy ovšem většinou odděleně.
Židé tedy někdy na přelomu 13. a 12. stol. př. n. l. putovali oblastí dnešní Saúdské Arábie a Jordánska. Pokud se dnes vypravíte do Saúdské Arábie, můžete být svědky stavby novodobé Babylonské věže, která roste na pobřeží Rudého moře ve městě Džidda. Mrakodrap Jeddah Tower má přesáhnout výšku 1000 metrů, a překonat tak současnou Babylonskou věž, tedy mrakodrap Burj Khalifa v Dubaji. Saudská Arábie ovšem nabízí mnohem více, než jen nejvyšší budovu světa, a rozhodně stojí za návštěvu. Pro muslimy je návštěva této země dokonce povinností, neboť alespoň jednou za život musí vykonat pouť do Mekky. Na tuto pouť dostávají tzv. poutní vízum, což je pro cestovatele opravdu unikátní dárek.
Do Jordánska, kde asi Židé pobývali velmi dlouho, se cestovatel dostane velmi snadno a může navštívit mnoho míst přímo spjatých s pobytem Mojžíše a jeho lidu. Určitou povinností při cestování po Jordánsku je návštěva skalního města Petra a fascinující okolní přírody. Také hlavní město Ammán se svým skvělým tržištěm a úžasnou historií stojí za několik dnů pobytu. Při cestě ze Sýrie nebo z Egypta ovšem narazíte na poněkud vyšší ceny. Ty ale vyváží pohostinnost a vlídnost Jordánců.
Zkratky k pochopení cíle nevedou
Tak jako vyvolený národ reptal na dlouhé cestě pouští, často i my na cestách podléháme únavě z příliš dlouhých cest nebo reptáme, když je cesta nudná a není nabitá rychlými silnými zážitky. Ale právě v tom je ukryté kouzlo objevení „zaslíbené země“ až po velmi dlouhém, zdánlivě nesmyslném bloudění. Nebýt toho dlouhého putování, které je mnohdy nezajímavé, kdy člověk podléhá mylnému dojmu, že doma by mu bylo lépe, nebylo by dosažení „zaslíbené země“, nebylo by nalezení cíle, nebylo by pochopení smyslu (respektive pochopení cíle). Zkratky vedou pouze k náhražkám – zahraje revival a šmytec. Opravdová odměna musí být vykoupena náročnou, ale mnohdy také až k šílenství dohánějící nudnou cestou. Jak často na cestách vzpomínáme na sladký domov, na pohodlí, skvělé jídlo, postel a hlavně peřinu, přátele, rodinu, bezpečí… A stejně často doma potom v bezpečí, luxusu, pohodlí, u skvělého jídla sníme o dalekých nebezpečných krajích a chceme být kdekoli jinde, jen ne doma. Zkratky k cíli nevedou.
Dlouhá pomalá cesta poutníka zklidňuje a zbavuje jej stresu, kterým se doma téměř všichni necháváme zbytečně sžírat. Nadměrný stres nás v domácím prostředí ničí zevnitř, způsobuje nám mnohá závažná onemocnění, zotročuje nás. Cesta uklidňuje a léčí zevnitř. Přináší ztracenou harmonii, vrací sílu a energii. Obrací myšlenky k podstatnému, totiž k sobě samému a k hlavní postavě Starého zákona – k Bohu.
Poutník na cestě často zažívá skutečnosti, které se ani nepokouší někomu vyprávět, protože by tomu lidé připoutaní k všednímu rytmu svých „normálních“ životů nevěřili. Takové události jsou možné jen v nezajištěném prostoru zcela nezávislé cesty. Takové události vrací člověka do opravdového „normálu“, neboť domácí „normál“ rámovaný hypotékou na několik panelových stěn a úvěrem na několik mladoboleslavských plechů rozhodně „normální“ není – je to karikatura života povolaného ke svobodě.
Zázrak na řece Jordán
Ale zpátky do starověku k putujícímu izraelskému národu. Vstupem do Jordánu, tedy řeky vyznačující hranici Kanaánu, zaslíbené země, odstartovala dramatická série zázraků a krvavé řeže. Hospodin byl svému lidu na dotek blízko skrze stan setkávání a schránu smlouvy. Můžeme to chápat dvojím způsobem: Bůh mohl skutečně tajemně přebývat ve stanu setkávání nebo byla jeho přítomnost symbolická, skrze zákon a kamenné desky přikázání uchovávané v posvátné úctě ke smlouvě Boží ve schráně smlouvy. A právě kolem schrány se v dalších starozákonních textech odehrávají zázraky.
„Lid vytáhl ze svých stanů, aby přešel Jordán, a kněží nesoucí schránu smlouvy šli před lidem. Když ti, kteří nesli schránu, přišli k Jordánu a nohy kněží nesoucích schránu se smočily na pokraji vod – Jordán je vždycky v čas žně rozvodněn daleko z břehů –, tu vody řítící se shora zůstaly stát a postavily se jako jednolitá hráz velmi daleko odtud u města Adamu, které leží při Saretánu, a ty, které tekly dolů k Pustému moři, k moři Solnému, se vytratily. Tak přešel lid naproti Jerichu. Kněží nesoucí schránu Hospodinovy smlouvy stáli nepohnutě na suché zemi uprostřed Jordánu a celý Izrael přecházel po suchu, dokud celý ten pronárod do jednoho nepřešel Jordán.“ (Joz 3,14–17)
Starý zákon nám předkládá další zázrak na cestě do země zaslíbené. Takové zázraky, jakkoli se zdají nemožné, zažívá poutník na cestě poměrně často. Kolikrát jsem vyvázl z bezvýchodné situace bez jediného šrámu a zpětně pochopil, že jsem jakoby suchou nohou zázračně přešel mezi vodami, jež potom spláchly ty, kdo mě pronásledovali. Nic není nemožné pro Stvořitele nebe i země, to jen z pohodlí domova se historky z cest zdají přehnané nebo vymyšlené. Gauč totiž deformuje realitu a televize do hlavy tlačí klam.
Brutální vyvraždění obyvatel Kanaánu
Po zázračném překonání Jordánu následovalo krvavé drama při dobytí země, které Starý zákon líčí jako převzetí izraelského majetku z rukou proklatých. Autor knihy Jozue nám dramaticky sděluje, že při dobývání Jericha Izraelci povraždili vše živé: „Všechno, co bylo ve městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly.“ (Joz 6,21). Následovalo další vraždění v celé zaslíbené zemi, ovšem karta se někdy také obrátila a Izraelci museli utíkat a byli pobíjeni: „Ajští mužové z nich pobili asi třicet šest mužů. Pronásledovali je před branou, až k lomům a na stráni je pobíjeli. Lid ztratil odvahu, rozplynula se jako voda.“ (Joz 7,5). Stejně jako v příběhu o Mojžíšovi, stojí za obrácenou kartou v boji Hospodin, který trestá odpadlictví části lidu. Logika, kterou autor knihy Jozue sleduje, je zřejmá – bezmezná věrnost Hospodinu znamená vítězství a spásu, nevěra a porušení Sinajské smlouvy vede k útěku, porážce a smrti. Po očištění lidu se karta opět obrátila a Izraelci zabarvili zemi krví desítek tisíc starousedlíků za přímé pomoci Boží: „Když před Izraelem utíkali a byli na bétchorónské stráni, vrhal na ně Hospodin z nebe balvany až do Azeky, tak umírali. Těch, kteří zemřeli po kamenném krupobití, bylo více, než těch, které Izraelci pobili mečem.“ (Joz 10,11); „Tak vybil Jozue celou zemi, pohoří i Negeb. Přímořskou nížinu i srázy, a všechny jejich krále. Nikoho nenechal vyváznout, vše, co dýchalo, vyhubil jako klaté, jak přikázal Hospodin, Bůh Izraele.“ (Joz 10,40); „Ajského krále dal pověsit na kůl, kde byl až do večera. Když slunce zapadlo, rozkázal Jozue, aby sňali jeho mrtvé tělo z kůlu. Pohodili je u vchodu do městské brány a navršili nad ním velikou hromadu kamení, která tam je až dodnes.“ (Joz 8,29).
Poutníci nebo vrazi?
Na základě těchto textů mnozí odsoudili Izraelce jako sprosté vrahy, kteří brutálně povraždili pokojné obyvatelstvo země Kanaán. Někteří starověcí teologové spolu s nimi odsoudili starozákonního Hospodina jako Boha zlého, násilného a krvelačného, který není Bohem novozákonním, neboť ten je naopak milosrdný, odpouštějící a zachraňující. Tak vznikly křesťanské hereze jako např. Markionismus kolem roku 144 v Římě. Při první i druhé četbě Starého zákona se opravdu Hospodin jeví velmi krvelačně. Podobně jako Markion a mnoho dalších, i já jsem dlouho zápasil s propastným rozdílem mezi tím jak se jeví Bůh ve Starém a v Novém zákoně. Markion rozpor vyřešil dvěma samostatnými Bohy. Křesťanská teologie podobné názory odmítla – starozákonního Hospodina chápe jako Boha Otce, o kterém později vypovídá také Nový zákon. Mnozí exegeté tuto jednotu řeší nepříliš přesvědčivými zkratkami a obrací se proti zvídavému čtenáři, jako by si nemohl klást elementární otázky a sám o Bibli přemýšlet. Tato problematika tak v jistém smyslu zůstává v plné tíze na každém čtenáři. Není to sousto jednoduše a rychle stravitelné. Ovšem rozporů se rozhodně není třeba obávat – jednak to co se nám navenek jeví zcela rozdílně, může být hluboko uvnitř nebo mimo jevový svět totožné –, a jiným pohledem: rozpor nás zkouší, motivuje, stimuluje a nakonec, řečeno s Exupérym, nám překonání rozporu umožňuje růst. Četba Starého zákona není polykání cukrové vaty, ale mnohem spíše polykání ježků v kleci a proto je tak zajímavá a tajemně fascinuje už tisíce let a odolává nájezdům intelektuálních armád střídajících se ideologií světa, aby zůstala pevným, dokonale obnaženým „ukazatelem na cestě pouští“.
Dříve, než odsoudíme tehdejší Izraelce jako sprosté vrahy, musíme se na skutečnost obsazování země podívat z různých perspektiv. Starý zákon nám nabízí perspektivu nacionálně ideologickou, která chce množstvím prolité krve dramaticky ukázat, že země patří Izraelcům a ti si ji prostě vzali. Smysl není přísně historický, smysl je opět teologický. Autor chce říci, že Izrael je národ Hospodinův, nezaslouženě a tajemně vyvolený, a je vázán k jedné konkrétní zemi, a tou je Kanaán. Stojí-li někdo v cestě, musí zemřít, neboť vůle Boží je nadřazena všem politickým zájmům. Není tedy nutné počítat mrtvé a hodnotit krveprolití dnešními měřítky, dnešní etikou vytříbenou mnoha tisíciletími. Text chce podle biblistů zejména říci, že Kanaán je zemí Izraelců a Hospodin je jejich Bohem.
Zatímco biblický autor popisuje celou událost ideologicky s teologickým významem, historikové a archeologové zkoumali událost ze své perspektivy a došli ke zcela jiným závěrům. Podle vykopávek, nálezů a textů okolních národů se totiž patrně nejednalo o žádnou krvavou řež, ale mnohem spíše o postupné mírumilovné ovládnutí již osídlené země a postupné prosazení kultu jednoho Boha – Hospodina. Není nutné obviňovat biblického autora ze lži, neboť se patrně přizpůsobil tehdejším mravům a zvykům tak, aby všichni tehdejší čtenáři pochopili význam osídlení zaslíbené země.
Podle historiků, kterým dávají za pravdu i biblisté, například město Jericho v době obsazování země (12. stol. př. n. l.) již dávno neexistovalo a nové Jericho, známé z Nového zákona, ještě nestálo. Hypotéz o obsazení země je opět více: ta nejrozšířenější hovoří o nenásilném příchodu izraelských kmenů a smíšení se s domorodým obyvatelstvem. Později snad mělo dojít k občanské revoluci uvnitř Kanaánu, kdy se utlačovaní venkované postavili proti vykořisťujícím městským státům, přičemž strůjci revoluce byli právě Izraelci. Ať už se ve 12. století před Kristem odehrálo cokoli, Starý zákon nás informuje, že národ poutníků obdržel od svého Boha svou zemi. Vzhledem k tomu, že lid byl v Egyptě zotročen a poslušně pracoval pro faraona, není pravděpodobné, že by se po čtyřiceti letech putování pouští proměnil v profesionální zabijáky, kteří provedli chladnokrevnou genocidu mnoha zdejších kmenů. Když text hovoří o vraždění, chce patrně zdůraznit jednoznačnost nároku izraelského lidu na zemi Kanaán. Dnešní vybroušenou etikou, kterou zejména křesťanství se svým dramatickým požadavkem odpouštět, pomáhat a milovat i nepřátele posunulo na zcela jinou úroveň, nemůžeme hodnotit tehdejší chápání dramatických událostí. To však neznamená, že se nad propastně různými projevy Božími ve Starém a Novém zákoně nemůžeme zamyslet…
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Starý zákon pohledem cestovatele: Bible jako nejstarší cestopis odhalující smysl Cesty. Praha: Akbar, 2019.
