Článek
V Ježíši Kristu došlo podle tradice k naplnění dějin spásy i vrcholu Božího zjevení a celá křesťanská teologie se v zásadě zabývá interpretací tohoto zjevení, neboť kvalifikované hlásání se vždy děje po způsobu adresáta a ten se samozřejmě v dějinách, ale i na různých místech světa, neustále mění. Z počátku – jak vidíme ve Skutcích apoštolů (Acta omnium apostolorum, jak je nazývá tzv. Muratoriho zlomek ze 2. století) – bylo křesťanství vnitřní skupinou v židovství a zejména díky Šavlovi z Tarsu se křesťanská víra začala šířit do dalších koutů světa a odlišných kultur. Jestliže původní myšlenkové linie byly v zásadě žido-křesťanské, záhy přebrala myšlenková kormidla linie helénsko-křesťanská, kdy došlo k první velké reinkulturaci do světa řeckého filozofického myšlení.
Pohledem cestovatele je více než zajímavé, že prapůvodní Kristovy následovníci byli v prvních letech po jeho vyvýšení na kříži vnímáni jako sekta, která si snad měla říkat „Cesta“. Vzpomeňme, že prvních pět knih Mojžíšových, tedy Tóra, znamená v původním významu „ukazatel cesty“. Nyní se následovníci galilejského mistra nazývají „Cesta“, vždyť právě On je pravá Cesta a hlava církve, svého mystického těla, která je skrze něho, díky němu a pro něho Cestou. Velmi zajímavý je také původní význam slova sekta: směrnice, ukazatel cesty. Tóra, Ježíš, církev – cesta, Cesta, cesta.
Kontroverzní cestovatel Šavel
Horlivý cestovatel Šavel z Tarsu, dnes známý jako svatý Pavel, byl velmi kontroverzní postavou: člověkem tří kultur (židovské, řecké i římské) a nakonec se stal prvním ryze křesťanským poutníkem. Šavel byl židovský učenec a horlivec pro židovský zákon – byl to farizej z kmene Benjamínova, ale zároveň byl římským občanem, což byla velká výsada a jeho hlavním jazykem byla řečtina; podle historiků mluvil plynně hebrejsky, aramejsky, řecky a latinsky. Židovská Písma četl v septuagintním řeckém překladu. Narodil se ve stejné době jako Ježíš (patrně jen o 5 až 10 let později) ve městě Giskala v Judsku, odkud se s rodiči přestěhoval po římské okupaci do Tarsu, hlavního města římské provincie Kylíkie. Tarsus byl významným městem říše a byla zde i důležitá filozofická škola, největší po Athénách. Pavel měl židovské jméno Šaul (nebo také Saul, po prvním hebrejském králi) – jinak také Šavel –, a protože byl také od narození římský občan dostal též římské jméno Pavel. Rabínské vzdělání a formaci získal Pavel v Jeruzalémě u prestižního učitele Gamaliela (Sk 22,3). Po otci zdědil nejen římské občanství, a tedy statut svobodného občana říše, ale také stanařské řemeslo (stany z Tarsu vyráběné z kvalitní kozí kůže z pohoří Taurus byli tehdy vyhlášené svou kvalitou). Nejen že schvaloval pronásledování prvních křesťanů a byl u toho, když byl nedaleko jeruzalémské Lví brány ukamenován Štěpán (Sk 7,58), první křesťanský mučedník (martyr, tedy svědek), ale sám se aktivně účastnil velkého pronásledování a přiznejme také zabíjení křesťanů. Saduceové jej tímto úkolem přímo pověřili.
Při jedné ze svých cest za křesťanskou krví z Jeruzaléma kolem Galilejského moře přes Golanské výšiny do Damašku, kde měl zlikvidovat tamější křesťanskou komunitu, se mu dostalo zázračného obrácení právě před branami Damašku: „Když byl na cestě a už se blížil Damašku, tu ho náhle obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ? Zeptal se: Kdo jsi, Pane? Ten odpověděl: Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat.“ (Sk 9,3–6). Šavel ztratil zrak, ale v temnotě fyzického nevidění paradoxně konečně uviděl: duchovně prozřel. Šavel uvěřil v Krista, se kterým se za jeho lidského života nikdy nesetkal, a to tak hluboce a silně, že se z pronásledovatele křesťanství stal jeden z nejhlasitějších kazatelů a misionářů křesťanství.
Křest prvního etiopského poutníka
Než se blíže seznámíme s jeho dobrodružnými cestami, vraťme se ještě v souladu s časovou osou vyprávění Skutků apoštolů do oblasti Jeruzaléma, kde na cestě do Gazy (existovaly dvě: cesta přímořská a cesta pouští přes Damašek) došlo k pokřtění etiopského hodnostáře a vyslance etiopské královny, který putoval do Jeruzaléma, aby se zúčastnil bohoslužebných slavností. Ačkoli se uvádí, že Etiopií je myšleno území Núbie jižně za prvním vodopádem (kataraktem) na Nilu, který je nedaleko dnešního Asuánu, není to tak jednoznačné, jak to biblický výklad Jeruzalémské Bible i výklad katolického překladu Nového zákona předkládá. Mohlo jít o území Núbie, v určité době samostatného království Kuš, kterému se však nikdy neříkalo Etiopie, nebo spíše o území Aksumského království, které se v té době formovalo a které pokrývalo část dnešního severního Súdánu a část dnešní Etiopie. Vůbec tedy není vyloučeno, že etiopský vyslanec putoval skutečně z etiopského území, kde bývala slavná Sábská říše a od doby krále Šalomouna a královny ze Sáby zde existoval židovský kult Hospodinův. Je tedy docela dobře možné, že na významné židovské svátky odtud v nepřerušené tradici putovali vyslanci etiopských královen či králů Šalomounovy královské dynastie. Této tezi, kterou s respektem (ale nesouhlasem) k biblickým výkladům hájím, odpovídá i fakt, že Etiopie je dnes převážně křesťanskou zemí obklopenou islámskými zeměmi ze všech stran a křesťanství v Etiopii není výsledkem novodobé misie, ale má velmi hluboké kořeny v historii, což dokládají téměř tisícileté sakrální křesťanské památky v Lalibele i na jiných místech dnešní Etiopie.
Etiopští křesťané narození ze Šalomounovy židovské pokrevní linie jsou dětmi Božími v tom nejryzejším slova smyslu, vždyť se jedná o lidi vyvoleného národa, kteří přijali Krista. Hluboké židovské kořeny etiopského křesťanství jsou patrné např. častým zobrazováním archy úmluvy v nejstarších etiopských kostelích.
Na každý pád oblast tehdejší Núbie, království Kuš, Aksumské říše a okolních zemí je i dnes mimořádně krásná a po procestování velké části světa ji řadím na nejvyšší příčky. Zvláště v severním Súdánu a některých částech Etiopie a Eritree se ovšem jedná o cestování náročné a velmi dobrodružné.
Světoběžník Šavel z Tarsu alias apoštol Pavel
Z židovského horlivce Šavla z Tarsu se v Damašku, patrně nejstarším trvale osídleném městě světa a mém nejmilovanějším, stal křesťan (byl pokřtěn v řece v Damašku právě v oné křesťanské komunitě, kterou původně přišel zničit a údajně si říkala „Cesta“) a nikoho asi nepřekvapí, že opět velmi horlivý. Tarsus, jeho domovské město, bylo na přelomu letopočtu poměrně mladé město ležící na území dnešního Turecka asi 20 kilometrů od pobřeží Středozemního moře nedaleko hranice se Sýrií. Dnes je tam k vidění třeba velká kamenná Kleopatřina brána, nepříliš dochované ruiny římských staveb, několik pěkných mešit a běžné pulzující centrum menšího tureckého města, kde rozhodně stojí za to sednout si na lahodný červený čaj a z rušné čajovny sledovat život na ulicích. Damašek se svou fascinující historií, neopakovatelnou kulturou, překrásnou architekturou a unikátním géniem loci patří mezi cestovatelské odměny. Právě tady jsem si saturoval touhu po arabské exotice – zabloudit v rozlehlém tržišti, ochutnat zvláštní pokrmy, proplétat se mezi lidmi v nádherných hábitech, odpočinout si v čajovně a naslouchat příběhům tisíce a jedné noci, na poslední chvíli uskočit před rachotícím Mercedesem z roku 1962, oddat se kontemplaci Božích tajemství v kolosální mešitě mezi polehávajícími lidmi nebo se za pár korun ubytovat v podkroví budovy, která by v Evropě byla památkově chráněná a ubytovat se v ní by bylo nemožné nebo nesmyslně předražené.
V době apoštola Pavla nebyl Damašek tak velký a velevýznamný jako o několik století později, ale známý a významný přece byl a rozhodně se jednalo o jedno z kulturních center světa. Římané zde měli důležitou základnu, o čemž svědčí existence římského Jupiterova chrámu, který v Pavlově době již stál a sloužil náboženským obřadům.
Tříletá cesta Arábií
Po svém křtu v Damašku se Pavel odebral jako poutník do Arábie (Gal 1,17), kde patrně na cestách duchovně dozrával a rovnal si myšlenky ke své budoucí misionářské poutnické práci. Nevíme, kudy následující tři roky putoval, Arábií se rozuměly pouštní oblasti na jih a východ od Palestiny. Někteří odborníci tvrdí, že mohl pobývat v Petře (dnešní Jordánsko) nebo v Palmyře (dnešní Sýrie); obě unikátní místa jsme již přiblížili v předchozí sérii, obě místa jsou krásná. Skvělé představení této oblasti nabízejí mimo jiné knihy významného cestovatele a profesora biblistiky Aloise Musila, který byl před sto lety mezi tamějšími Araby a Beduíny známý jako Músa, a stal se dokonce náčelníkem jednoho z arabských kmenů. Musil byl mimořádný cestovatel i znalec Bible a skvěle propojil život cestovatele a teologa: byl jedním z prvních opravdových odborníků na mezináboženský dialog v naší zemi. Zatoužíte-li po starších cestopisech z této oblasti, skvělou sondou do středověkého cestování může být dílo poutníka Abú Abdalláha ibn Battúty. Ještě starší cestopisy z dané oblasti nabízí například křesťanská poutnice Egeria, která tudy putovala na konci 4. století.
Po první formační tříleté cestě Arábií se novozákonní poutník Pavel vrátil do Damašku, aby započal své dlouhé putování s cílem hlásat vzkříšeného Krista. Židé nesli Pavlovu konverzi velmi nelibě, a ještě v Damašku na něj vyhlásili hon s cílem jeho likvidace, vždyť ten, který byl do Damašku poslán, aby křesťanskou sektu s názvem „Cesta“ rozprášil, se v Damašku stal jejím hlavním hlasatelem. Křesťanství je zkrátka jeden nekončící paradox. Nakonec jej jeho noví učedníci, které měl původně zlikvidovat, museli v noci spustit po provazech z hradeb, protože brány Damašku hlídali jeho odpůrci. Pavel putoval z Damašku do Jeruzaléma, aby navázal kontakt s tamějšími křesťany, kteří se ho zprvu celkem logicky báli; nakonec svým příběhem o dramatickém obrácení křesťany přesvědčil, ovšem v Jeruzalémě se dostal do sporů s helénisty (Sk 9,29), kteří jej brzy chtěli zabít stejně jako Židé v Damašku. Pavel tedy utíkal do Césareje Palestinské a dál lodí do rodného Tarsu.
Pavlův příběh byl mimořádně dobrodružný už před obrácením, a ještě dobrodružnější po obrácení ke Kristu. Mnohé skupiny lidí jej chtěli zabít, s mnohými se přel, sám bojoval s podlomeným zdravím, a přitom cestoval a cestoval, ovšem abychom nezapomněli na ostatní, je třeba dodat, že také Petr, budoucí první římský biskup (papež), podnikl okružní cesty s cílem hlásat Krista a dostal se až do Říma, kde zemřel. A byl to právě Petr, o kom se ve Skutcích apoštolů dozvídáme, že jako první obhajoval přijetí pohanů do církve. Původně totiž převládal názor, že následování Krista je určeno pouze Židům.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
