Článek
V jednom z předešlých článků jsem psal, jak Rusko zásobuje vojenskou technikou své jednotky Africa Corps v Mali přes přístavy v Togu a pozemní cestu skrze Togo a Burkinu Faso do Mali. Nyní se podívejme na nový zásobovací koridor, který Rusko buduje za využití Středozemního moře, slavného přístavu v Tobruku a cesty napříč Libyí ke svým Africa Corps v Nigeru a v Mali. Mimochodem, pokud na vteřinku odhlédnu od obsahu tématu a podívám se pouze na ony trasy, které jsem právě zmínil, jsou cestovatelsky naprosto nádherné – obě jsem procestoval, tedy z Toga do Mali a od Středomoří tamtéž a jsou to jedny z nejzajímavějších a pravda trochu náročnějších cest, které mám za sebou. Ale nyní už zpátky k tématu.
V září k libyjskému přístavu v Tobruku dorazilo několik ruských plavidel s vojenským nákladem. Nešlo přitom jen o další dodávku zbraní do země, kterou už více než deset let rozděluje vnitřní boj o moc. Pokud se potvrdí informace o následném přesunu části techniky do Mali, může jít o další dílek do skládačky ruské vojenské strategie v Africe.
Libye má strategickou polohu. Středozemní moře na severu, země ruského vlivu na jihu. Ideální spojnice. Navíc je země vnitřně rozpolcená, a tedy slabá. Napříč Libyí dnes Rusko buduje síť základen, které propojují celou cestu. Jižní Sahara a celý Sahel jsou neskutečně velké oblasti, a kdo jim vládne, může kontrolovat migraci do Evropy, hromady zlata pod povrchem a obrovské území se strategickými kontakty s Rudým mořem (Súdán), Středozemním mořem (Libye) i (zatím potenciálně) Atlantickým oceánem (Mauritánie).
Libye se pro Rusko stává nejen místem přímého vojenského působení, ale také překladištěm, ze kterého se vojáci, technika a zásoby přesouvají dál do Afriky. Libye byla za Kaddáfího relativně stabilní a dobře zakotvená. Nehovořím samozřejmě o lidských právech a svobodě, které prakticky neexistovaly, ale země fungovala a nijak zvlášť Evropu neohrožovala. Zjednodušuji a zobecňuji, ano, ale bez toho bych nic neuzavřel do článku s udržitelnou délkou. Evropa, zejména Francie a Anglie, ale Libyi uvrhla do strašlivé nestability, násilí, občanských konfliktů a celkového rozkladu. Evropa opět ukázala, jak nerozumí africkému adresátovi své takzvané pomoci na vývoz. Nebo mu rozumí a bylo za tím něco jiného?
Rusové v posledních letech spolupracují hlavně s Chalífou Haftarem. (Pro ty, kdo nečetli žádný z mých textů a nyní mají, co se mé osoby týče, otazníky místo očí, doplním, že jsem hrdý Europán a jsem šťastný jako selátko v žitě, že jsem součástí EU a demokratického světa, ale zároveň jsem znalec Afriky a vím, že evropské rozhodovací struktury prakticky vůbec nechápou africký protějšek dialogu, tedy spíše monologu, který si říká dialog.)
Podle italské agentury Agenzia Nova dorazila druhá skupina ruských lodí, které koncem srpna a začátkem září proplouvaly Středozemním mořem, do Tobruku 13. září 2026. Satelitní snímek pořízený družicí Sentinel-2 zachytil v přístavu nákladní loď Anastasiia. V její blízkosti se nacházela loď Yuriy Arshenevskiy a dále výsadková loď Aleksandr Shabalin. Analýzu snímků zveřejnily skupiny Sonarrow a GeoInsider, které se věnují zpravodajství z otevřených zdrojů, známému pod zkratkou OSINT.
Ještě závažnější je zpráva, kterou Agenzia Nova zveřejnila 22. září 2026 s odkazem na libyjské bezpečnostní zdroje obeznámené s pohybem vojenského materiálu. Podle těchto zdrojů byla technika po vyložení v Tobruku rozdělena mezi tři základny: Al-Khadim poblíž Benghází, Al-Qardabiyah u Syrty a Al-Jufra ve střední Libyi. Některá vozidla měla na libyjských základnách zůstat pouze krátce, než byla naložena do nákladního letounu a přepravena do Mali. Zpráva zmiňuje také letoun s registrací RA-76363, který podle citovaných údajů absolvoval trasu mezi Benghází a Bamakem už 6. září.
Tobruk je pouze jednou částí širšího obrazu. Analýza projektu Tearline, zveřejněná na základě satelitních snímků a informací z otevřených zdrojů, popisuje rozvoj infrastruktury na šesti libyjských vojenských letištích, kde mají být přítomné jednotky Africa Corps. Jde o základny Al-Khadim, Al-Jufra, Al-Qardabiyah, Brak al-Shati, Tamanhint a Maaten al-Sarra. Leží v různých částech země, od východního pobřežní přes centrální Libyi až po odlehlé oblasti Sahary poblíž hranic s Čadem a Súdánem.
Analýza zachycuje od roku 2024 výstavbu nebo úpravy hangárů, zpevněných ploch, přístupových cest a dalších podpůrných objektů. Na základně Maaten al-Sarra se například objevilo několik nových hangárů, další stavby a upravená přistávací dráha. Na Al-Khadimu přibyly hangáry a podpůrné objekty, zatímco na dalších základnách byly zaznamenány změny v prostorách pro letadla a jejich údržbu.
Pokud Rusko ovládne severní Afriku nebo její značnou část, bude vesele (oboustranně výhodně) kšeftovat s USA a v zádech mít megasilnou Čínu a na své straně i Indii… – jsme přesně tam, kde jsme nechtěli být. Nebo ne?
Zdroje:
