Článek
V červnu 2026 vstoupil do praktické fáze nový evropský migrační a azylový systém a zároveň Evropská unie otevřela dveře konceptu tzv. návratových center (return hubs) – zařízení ve třetích zemích, kam by mohli být přesouváni lidé, kteří nemají právo zůstat v EU, ale jejichž návrat do země původu není z rozličných důvodů možný. Africká Rwanda se v této debatě objevuje stále častěji. Ne proto, že by už existovala hotová evropsko-rwandská dohoda, ale proto, že rwandské Kigali patří mezi hlavní kandidáty pro první evropská návratová centra. V posledních týdnech se navíc jednání posunula z obecné politické debaty k přípravě konkrétního projektu. Jako cestovatel, který se může svobodně a volně pohybovat po celém světě – do jakého nedocenitelného daru jsme se to v naší krásné vlasti narodili! – a který v Africe viděl hlavní migrační tepny z jihu na sever a který se zároveň věnuje mezikulturnímu a mezináboženskému dialogu (ale nikoli skrze růžové brýle, ani se sladkou naivitou lidí neznalých africké reality, ani s tupou neznalostí rizik některých náboženských rovin života!), tyto evropské kroky bedlivě sleduji.
Dánsko 4. září 2026 oznámilo, že společně s Německem, Rakouskem, Řeckem a Nizozemskem pracuje na vytvoření prvního návratového centra mimo EU a chce být schopno do takového zařízení posílat první migranty do konce roku 2027. Země, v níž by centrum vzniklo, však zatím oficiálně oznámena nebyla. A právě zde začíná být příběh zajímavý i pro Českou republiku.
Od evropské hranice k africkému „outsourcingu“
Evropská migrační politika se dlouhodobě potýká s paradoxem: vydat rozhodnutí o vyhoštění je relativně snadné, skutečně člověka vrátit je mnohem obtížnější. EU je někdy tak mocná, až je zcela bezzubá, a to říkám jako hrdý Europán. (Před vstupem Česka do EU jsem byl na cestách světem „nikdo z divokého postkomunistického východu“, nyní jsem „nikdo z Evropy“, a to je zatracený posun k lepšímu.) Vidíme to opakovaně, a v případě zločinů provedených migranty, kteří nedostali povolení k pobytu a měli být již roky vyhoštěni, nás to vždy zatraceně podráždí. Podle Evropské komise má být nová návratová politika účinnější. Evropské instituce v červnu 2026 uzavřely dohodu o novém systému návratů, který má sjednotit pravidla a usnadnit spolupráci mezi členskými státy. Součástí je také možnost vytvářet návratová centra ve třetích zemích. Důležitý je jeden nenápadný detail: návratové centrum nemusí být v zemi původu migranta. Když se mladý nezkušený Afghánec, který se vydal hledat štěstí do Němec, ocitne ve Rwandě, může to být pro něho krutopřísný reality check!
Nová pravidla umožňují, aby se zemí návratu stala třetí země, pokud s ní existuje dohoda či jiné ujednání a pokud splňuje podmínky mezinárodního práva. Taková země může být buď konečným místem pobytu, nebo pouze tranzitním místem, odkud bude člověk následně poslán jinam. Kam? To je jedna z dobrých otázek. Ad absurdum se totiž migrant může prohnat migračním veletočem až zpátky do Evropy, tentokrát třeba bez dokladů. A z Afgánce může být Syřan bez pasu.
Proč právě Rwanda?
Rwanda není náhodný kandidát. Malý vnitrozemský stát ve východní Africe si v posledních dvou desetiletích vybudoval pověst země s relativně efektivní státní správou, přísnou kontrolou území a relativní politickou stabilitou. Současně je ale režim prezidenta Paula Kagameho dlouhodobě kritizován kvůli stavu politických svobod a lidských práv. Právě tato kombinace je ale pro evropské vlády paradoxně zajímavá. Rwanda má kapacitu něco organizačně provést – ale zároveň je dostatečně autoritářská, aby byla ochotna přijímat politicky nepohodlné evropské projekty. Za Evropu si tak politicky „ušpiní ruce“ někdo jiný. A o to nám tady jde především, nebo ne? Mezi další diskutované destinace patří Uganda, Tunisko, Egypt, Mauritánie, Etiopie či Libye.
Zároveň je však nutné zdůraznit, že k dnešku neexistuje zcela potvrzená dohoda, že právě Rwanda bude místem prvního společného evropského návratového centra. To je podstatné, protože část mediální debaty už používá formulaci „EU posílá migranty do Rwandy“, což je v současnosti příliš zjednodušující. Evropská komise zdůrazňuje, že třetí země musí respektovat mezinárodní lidskoprávní standardy a zásadu non-refoulement, tedy zákaz vrátit člověka do země, kde mu hrozí pronásledování nebo vážné nebezpečí. Kdo ale bude kontrolovat, co se s člověkem skutečně děje poté, co opustí evropské území? Tamější režim, který si pro zisk neváhá politicky „špinit ruce“? Human Rights Watch upozorňuje, že přesun do třetí země může vytvořit situaci, v níž se rozostří odpovědnost za případné porušování práv. A také může postupnými kroky zaniknout faktická kontrola nad tím, kam nepohodlný migrant zamířil.
Proč se evropské vlády obracejí právě na Afriku?
Důvod není pouze geografický. Evropa a africké státy jsou již propojeny sítí dohod o migraci, rozvojové pomoci, vízech, bezpečnostní spolupráci a obchodních vztazích. Evropská unie může proto třetím zemím nabídnout kombinaci různých pobídek. Například finanční podporu, rozvojové projekty, investice, bezpečnostní spolupráci, jednodušší vízové režimy pro určité skupiny lidí nebo podporu infrastruktury. V některých evropských debatách se dokonce otevřeně diskutuje o tom, že by právě rozvojová pomoc a vízová politika mohly být použity jako motivace pro spolupráci na návratech. To vytváří jednu z dalších nejen etických otázek celé věci: je rozvojová pomoc stále pomocí, pokud je současně nástrojem evropské migrační politiky?
Česko není v první linii, ale rozhodně není mimo hru
Česká republika se na první pohled nachází trochu stranou celé debaty. Není součástí skupiny pěti států – Německa, Rakouska, Dánska, Řecka a Nizozemska –, které nyní připravují konkrétní návratové centrum. To však neznamená, že se jí problém netýká. Česká republika je samozřejmě součástí společné evropské migrační politiky a nový Pakt o migraci a azylu se od 12. června 2026 začal uplatňovat. České ministerstvo vnitra přitom již dříve prosazovalo několik principů, které jsou s novou debatou dobře slučitelné: silnější ochranu vnější hranice, rychlejší azylová a návratová řízení a intenzivnější spolupráci se třetími zeměmi. Česká pozice zároveň zdůrazňovala, že státy mají mít při plnění evropské solidarity určitou flexibilitu. Česká republika navíc podporovala myšlenku, že nelegální migrace se nemá řešit pouze uvnitř Schengenu, ale také spoluprací se státy mimo EU.
České ministerstvo zahraničních věcí například v červnu 2026 stále varovalo české občany před cestami do části Rwandy kvůli konfliktu v sousední Demokratické republice Kongo. Upozornění se týká zejména oblasti kolem hranice s Kongem. Jinými slovy: česká diplomacie současně upozorňuje na bezpečnostní rizika v části Rwandy, zatímco evropské vlády zvažují využití Rwandy jako partnera pro migrační politiku. To samo o sobě neznamená, že je Rwanda pro návratové centrum nevhodná. Ukazuje to však, jak složité je posuzovat bezpečnost návratové země. A situace v Africe se také dokáže velmi rychle otočit. Toho jsem byl za těch dvacet let cestování po celé Africe svědkem nesčetněkrát. Vybudování návratového centra stojí strašlivou raketu peněz, ale politika se tam může zcela obrátit během zatraceně krátké chvíle.
Návratové centrum neznamená okamžitou deportaci
Politická komunikace někdy vytváří dojem, že člověk bude po zamítnutí azylu automaticky odvezen do Afriky. Právní realita je mnohem barevnější. Nové evropské předpisy umožňují, aby třetí země fungovala jako transferové místo pro následný návrat, nikoliv pouze jako konečná destinace. To znamená, že úspěch projektu nebude záviset jen na tom, zda Rwanda nebo jiný africký stát otevře centrum. Bude záviset na celém řetězci: identifikace osoby, cestovní dokumenty, dohoda se třetí zemí, převoz, pobyt, případný další převoz a přijetí zemí původu. Pokud selže jediný článek, systém se může zaseknout. A právě tady se skrývá největší ekonomické riziko: Evropa může vytvořit drahou infrastrukturu pro lidi, které nakonec stejně nebude možné nikam vrátit.
Česko a otázka „evropských hodnot“
Pro českou politiku může být tato kauza zajímavá ještě z jiného důvodu. Česká republika dlouhodobě podporuje tvrdší ochranu vnějších hranic a efektivnější návraty. Zároveň však česká zahraniční politika pracuje s předsevzetím podpory demokracie, lidských práv a právního státu. Rwanda tak představuje test konzistence české politiky. Je správné financovat návratovou infrastrukturu pro zadržování a přesun lidí v zemi, jejíž vláda má problematickou bilanci v oblasti politických práv a jejíž režim lze považovat za autoritářský? Pokud bude evropská migrační politika příliš závislá na zemích mimo EU, může se také snadno stát rukojmím jejich vlád. Rwanda tak časem může chtít stále více peněz, větší diplomatickou podporu, masivnější vízové úlevy a politické ústupky. V okamžiku, kdy se migrace stane předmětem takového vyjednávání, vzniká nový typ geopolitické závislosti. A sundejme si růžové brýle – jakmile tamější autoritářská vláda dostane do rukou bič na Evropu, neodolá a bude jím mrskat jedna báseň.
Zdroje:
