Článek
Vzdálenost mezi hraniční boudou na zambijské straně a hraniční boudou na malawské straně je celých 12 kilometrů. Na zambijské straně hranice dostáváme výstupní razítko (ra ra ra) a rozhlížíme se kolem. Kromě sympatického maníka prodávajícího svatou bylinu rastafariánů z území nikoho tady není lautr nic. Vyrážíme tedy pěšky. Na druhou stranu hranice se dostáváme za necelé tři hodiny. Setkáváme se ale s problémem. Ačkoli v průvodci píší, že víza lze pořídit přímo na hranicích, už to bohužel neplatí. Naštěstí se nemusíme vracet. Postup je takový, že si v hlavním městě obligatorně zajdeme na imigrační úřad, kde nám víza vydají. Pokud to neuděláme, nepustí nás na žádné hranici ze země a můžeme skončit ve vězení. Na hranicích tedy dostáváme jakýsi vyplněný formulář platný dva dny. Znuděné gesto celníka doprovázené zívnutím nám ukazuje dveře ven. Vyměňujeme si povrchní pohledy a odcházíme vstříc nové zemi.
Hned za hraniční budkou si sedáme na kávu a zjišťujeme, jak to tady chodí. S potěšením si všímáme černé stařeny s velkým hrncem, ze kterého se mohutně kouří. Stařena (rozvrásněná jako kůra tisíciletého baobabu) sedí na zemi a kolem sebe má spoustu jakýchsi placek, které jsou patrně k jídlu. Vedle stařeny je malá holčička prodávající čistící klacíky. Afričané si totiž (nejen) v této oblasti čistí zuby zvláštními klacíky, které mají jemnou strunovitou strukturu. Vedle dívky je klučina s tabákem a stíracími losy. Kromě této sestavy je tady ještě parta pěti kluků v roztrhaných tričkách, kteří se snaží opravit vrak nějakého sešlého auta. Na první pohled je jasné, že vrak je neopravitelný, ale už jsme se mnohokrát přesvědčili, že co není možné v Evropě, nemusí být nemožné v Africe.
Po kávě míříme rovnou k onomu magickému hrnci, z něhož stoupá opojně nasládlá vůně. Sedáme si na zem a objednáváme si jídlo, ať už je to cokoli. Jedli jsme už opice, jedli jsme velbloudy, jedli jsme psy, žáby, želvy… a tak myslím, že už nám nic není zcela cizí.
Stařena, která sotva vidí, nandává na růžové plastové talířky hustou kaši s fazolemi a přímo ze země nám podává měkkou placku. Placka se jmenuje síma a obvykle je servírována s rybou, ale tady, daleko od jezera, ryby nejsou. Očišťujeme símu od prachu a hlíny a zakusujeme se. Chuť je velmi zvláštní. Ze začátku se zdá, že žádnou chuť nemá, ale po spolknutí se dostaví nepříjemná pachuť, která ovšem rychle zmizí a zůstává příjemný pocit v ústech. Kaše je naopak zcela bez chuti. Není v ní sůl ani žádné koření, ostatně jako ve většině jídel v subsaharské Africe. Africká jídla, když už nějaká jsou, chutnají naprosto odlišně od jídel asijských. V Asii se solí a koření úplně vše, a to v míře pro našince zprvu prakticky nekonzumovatelné – výjimkou není ani meloun se solí a s chilli, slaný čaj s tsampou a chilli nebo sladké brambory obalené v silné krustě chilli, která vhrkne slzy do očí, jen se brambora přiblíží k ústům. Pálí ještě před dotykem jazyka. Dotyk je přímo pekelný, polknutí je adrenalinový zážitek, trávení je jedno velké trápení a zbytek je obvykle spojen s krátkodobou vysokou teplotou. Nic z toho v Africe nehrozí. Tady se prostě nekoření.
Po jídle si kupujeme klacík na vyčištění zubů a přesouváme se ke stánku s tabákem. Kupujeme balení tabáku, papírky a nějaké další věci, které tady nebudeme rozebírat. Jejich neuvěřitelná (ale pravdivá!) pověst sahá do všech okolních zemí. (Dobře, když to musí být: detailně ty věci popisujeme v knize Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Čistě mezi námi.)
Chlapec nám nabízí ještě stírací los. Nikdy v životě jsem ani nezauvažoval o koupi něčeho takového, ale po těch věcech mám najednou pocit, že právě to je vynikající nápad. Kupuji tedy jeden los, pomalu stírám, ale nerozumím. Chlapec ovšem začal ječet a přivolává stařenu, dívku i opraváře vraku. Co se děje?
„Whitemane, ty pobledlej furiante, ty jsi vyhrál! Opravdu jsi vyhrál!“ křičí na mě chlapec s neskrývanou radostí a málem metá kozelce.
„Aha, a kolik?“ ptám se zatím trochu váhavě. Po těch věcech jsem totiž těžce paranoidní a zároveň důvěřivý jako holubička. Že to nejde dohromady? Ale jde. (Cesta k branám…)
„V přepočtu asi 50 dolarů,“ upřesňuje jeden z opravářů vraku.
Beru si do ruky los a studuji pokyny na zadní straně. Na spodní části losu je anglická věta, která jasně oznamuje, že případná výhra se týká pouze příslušníků malawské národnosti. Pravda je ta, že by nám výhru mohl ve městě vybrat někdo místní za drobný bakšiš, ale když vidím tu upřímnou radost chlapce z naší výhry, rozhoduji se okamžitě, že mu výherní los necháme.
„Je tvůj, brácho, vezmi si ho a užij si to,“ říkám chlapci a podávám mu los. Chlapec oněměl a vhrkly mu do očí slzy. Upřímně děkuje. Opraváři od něj dostávají zdarma zbytek těch věcí a stařena s dívkou po dvou losech. Chlapec se musel trochu revanšovat, aby se nestal terčem pozdějšího útoku. S radostí a vynikající náladou odcházíme na stopa.
Tuhneme. Teprve po pěti hodinách nám staví auto, jedoucí naštěstí až do hlavního města Lilongwe. Tam se dostáváme v podvečer. Ubytováváme se v malém zablešeném pokoji a jdeme do města na pivo značky kucha-kucha. – Dalšího dne si vyřizujeme víza a konečně měníme zbylé zambijské kwachy za malawské kwachy. Dochází nám hotovost. Záměrně u sebe nikdy nemáme více peněz v hotovosti, aby nám zloději případně neukradli větší sumu. Už mnohokrát se to osvědčilo. Ovšem s výběrem z karty je v celé Africe v nultých letech velký problém. Ukazuje se, že ani Malawi není výjimkou. Jediná možnost, jak tady vybrat peníze, je v národní bance v centru města. Tam procházíme pětihodinovou anabází, na jejímž konci je 150 amerických dolarů s poplatkem neuvěřitelných 50 dolarů za výběr. Tomu říkám okradení za bílého dne! Nakonec ale můžeme být rádi, že nějakou hotovost máme.
Hned následujícího dne opouštíme město, abychom stopovali vstříc toužebně očekávanému jezeru Malawi. Na výpadovce stojíme asi dvě hodiny, když nám staví náklaďák vezoucí obří plastové barely s pivem. V kabině je plno, takže si nastupujeme do nákladního prostoru k barelům, což se po chvíli ukazuje jako velmi špatná volba. Na podlaze jsou asi čtyři centimetry piva, do nichž jsme si neprozřetelně položili batohy. Barely netěsní a tak v každé zatáčce dostáváme pivní sprchu. Smrad je nepopsatelný. Náklaďák navíc jede velmi pomalu a v každé vesničce staví, aby nabídl pivo k prodeji. Vždy se najde několik domorodců, kteří si berou do kýblů pár desítek litrů smradlavého moku. Po dvaceti kilometrech a pěti zastávkách to vzdáváme a vystupujeme. Jsme nasáklí pivem, smrdíme jako psí kšíry a batohy nám ztěžkly o litry tekutého chleba, které stačily ve voze nasát. Olfaktorický horor. Takto nás nikdo dál nevezme.
Na sluníčku se asi hodinu sušíme, ovšem smradu se nelze zbavit. Alespoň už nejsme mokří, takže stopujeme dál. Staví nám dodávka. Jen co nastupujeme dovnitř, řidič se chytá za nos a stahuje všechna okénka. Nemluví světovými jazyky, takže mu nemůžeme vysvětlit, co se nám přihodilo. Pokud bude nadále bělochy posuzovat podle nás, jsme pro něho od nynějška rasa smradlavých humusáků.
Krajina se začíná krásně vlnit, až konečně přijíždíme do hor. Kolem nás jsou nádherné kopce, skrývající ve svých údolích malebné hliněné domorodé vesničky. Najednou se před námi otevírá výhled na kolosální jezero Malawi. Je to úchvatná podívaná. Sjíždíme z kopců a blížíme se k jezeru. Dodávka končí svou cestu v městečku Salima. Odtud je to k jezeru nějakých 15 kilometrů. Místní nás upozorňují, že na pláž Senga, kam máme namířeno, žádná auta nejezdí. Nemají důvod. Jen občas prý projedou zbloudilí cestovatelé v Land Roverech, ale maximálně tak jedno auto za dva týdny. Není co řešit, kupujeme zásoby vody a sušenek na pár dní a jdeme pěšky.
Po čtyřech hodinách chůze džunglí v úmorném horku přicházíme na dechberoucí pláž Senga, kde je dokonce malý kemp. Vyčerpaní padáme na písečnou pláž ukončenou z jedné strany malebnou skalnatou zátokou a z druhé strany asi patnáct metrů vysokou skálou zasahující až do vody. Pláž je lemovaná palmami, za kterými se zvedají strmé hory porostlé neprostupnou zelenou džunglí. Atmosféru dokreslují hlasité zpěvy ptáků a řev opic. Ležíme na písku a necháváme si nohy omývat příjemně chladnou vodu jezera. Máme pocit, že jsme se objevili v ráji.
Po hodinovém odpočinku jdeme vyhledat recepci, neboť pláž patří ke kempu. Malý kamenný domek se ukrývá nedaleko mezi palmami. Vítá nás pěkně zmatlaný černoch – zase ty věci! – jménem Mutharika a vysvětluje nám, jak to tady chodí. Stan si můžeme rozdělat kdekoli. Večerní oheň si můžeme udělat také kdekoli, ale před odjezdem si musíme ohniště pořádně uklidit. Dřevo si máme natahat s džungle. Je tam prý dost suchých větví. Máme si dát pozor na opice, které rády vykrádají stany a také na hrochy, kteří v podvečer obvykle přicházejí do zátoky. Ti mohou člověka jednoduše zabít. Občas se tady také vyskytne krokodýl, proto je třeba mít se při koupání na pozoru a neplavat daleko od břehu. Určitě prý máme vyzkoušet zdejší sklizeň, která je, jak majitel kempu pyšně tvrdí, nejlepší ve střední Africe. (Co tady pořád mají s těmi věcmi?) Problém ale prý bude s pitnou vodou a jídlem, až nám dojde. Máme dvě možnosti – pěšky zpátky do městečka Salima na tržiště, nebo přes kopec do další zátoky, kde je malá vesnička, kam sporadicky zajíždí loď z Monkey Bay. Nabídka jídla je tam prý ovšem velmi nejistá. Pitnou vodu ale určitě mají. Jsou to dvě hodiny chůze.
Děkujeme Mutharikovi, platíme pár kwach za týdenní pobyt v kempu, kde kromě nás není nikdo jiný, a jako bonus dostáváme nějaké ty věci. Stan si stavíme na pláži jen pár metrů od vody, ovšem daleko od Mutharikovi boudy, svlékáme se do naha a běžíme do jezera. Koupání je po více než měsíci přímo slastné. Nazí si leháme na písek a vypínáme… Z hlavy odvály všechny nepříjemnosti cesty a zůstala čistá buddhistická nirvána. Emoční souznění s celým stvořením. Dvě nahá těla v ráji, dvě odpoutané duše vznášející se nad pobřežím rajského jezera. Dvě osoby splývající v jednu.
V tomto duchu jako Adam s Evou v zahradách Edenu trávíme několik dní, než nám definitivně dochází pitná voda. Rozhodujeme se pro cestu do další zátoky. Cesta vede džunglí přes dvě domorodé vesnice. Už jsme toho mezi domorodci zažili tolik, že raději volíme opatrnou taktiku. Nesměle procházíme první vesnicí a čekáme, co se bude dít. Oslovuje nás mladá žena. Ptá se, jestli jdeme do zátoky a ukazuje nám cestu. Také další lidé jsou neobyčejně milí, což silně kontrastuje s lidmi žijícími dál od jezera. Asi to bude tím, že je obklopuje dokonalá krajina. Roste jim tady spousta ovoce, mají dostatek ryb, vodu, dřevo na oheň, maso z buše. K tomu si pěstují vynikající věci a žijí absolutně spokojeně.
Konečně přicházíme do zátoky. Je tady malá přístavní vesnička. Uprostřed stojí ohromný baobab, kolem kterého posedává a polehává asi desítka mužů. Nikdo nic nedělá, nikdo nikam nespěchá. Na jedné straně prostranství, které vzdáleně připomíná malé náměstí, stojí větší dřevěná chýše, na které se houpe rezavá cedule Coca-Cola. Vstupujeme dovnitř. Vítají nás dva bratři, Kwaka a Klungu. Jsou to kluci kolem dvacítky. Objednáváme si jídlo a dáváme se s nimi do řeči. Vysvětlují nám, že sem jednou týdně přijíždí loď a díky tomu v nedalekém stánku pořídíme i sušenky a maheu, což je jakýsi kefírový jogurt vynikající chuti. Kluci mají denně čerstvé ryby, které podávají se símou, a to vše za nepochopitelně nízkou cenu. V přepočtu je porce jídla asi za jednu českou korunu. Po jídle si kluci zapalují dýmku, kterou s námi sdílí. Náramně si rozumíme. Ukazuje se, že kluci jsou totální pohodáři.
Stánek s drobným výběrem potravin vede rastafarián Mugabe Urgu Chilima. Dvoumetrové dredy má smotané v pletené čepici, žabky na nohou kontrastují s vojenskými kalhotami a tričkem s portrétem etiopského císaře Haile Selassie I. (Mno, proti gustu žádný dišputát.) Je to neuvěřitelně milý člověk, jehož cílem je vydělat prodejem nějaké peníze a cestovat potom po Africe. Nesmírně ho zajímá, kde všude jsme byli, a vyptává se na všechny podrobnosti, zejména na Etiopii, neboť věří, že odtud je pravý mesiáš. My ale do Etiopie teprve míříme. Rádi u něho nakupujeme pitnou vodu, maheu, sušenky a pruty cukrové třtiny a necháváme mu drobné, abychom podpořili jeho plán na velkou cestu Afrikou. Procestovat Afriku je paradoxně mnohem jednodušší pro Evropana než pro Afričana. Přesto ale věříme, že Mugabemu se to povede. A jestli ne, tak ať se zjeví Ponatshego s heverem a udělá na tomto světě pořádek. Mimochodem Mugabe nám zaníceně tvrdí, že skutečný Bůj je černý, ale že prý nic proti nám… A také neustále hulí ty věci, které jsou tady v Malawi skutečně prvotřídní. Ty, kteří o ně pečují, charakterizuje krutopřísná akribie!
V kempu na pláži trávíme další týden a vždy po dvou dnech chodíme pro zásoby do zátoky. Děti ve vesnici, kterou procházíme, nás naučily základní konverzaci v místní řeči čičeva, takže ve vesnici vždy zdvořile zdravíme: „Mulibándži?“ neboli „Jak se máte?“ a domorodci s úsměvem odpovídají, že velmi dobře: „Dribino kajíno.“ Hodí se nám také pochvalná věta „Malawi diziko lokongola“ neboli „Malawi je velmi krásná země“.
Jednoho dne si po Kwagově a Klungově obědě sedáme k baobabu mezi ostatní a všímáme si, že někteří vyřezávají sošky ze dřeva. Dřeva leží všude kolem dost, a tak si taky bereme pár klacků a vyndáváme si nože, které nosíme v kapse. Pokouším se o hůl, podobnou té naší dogonské. Po hodině vyřezávání se obracím na Míšu. Vyřezala nádherný kříž. Připadá mi to zvláštní. Napadají mě tady samé africké motivy a Míšu napadlo vyřezat křesťanský kříž. Hledím na něj a zdá se mi dokonalý. Najednou se mi v hlavě skládá mozaika zážitků s misionářkou Chrisje, se západoafrickým vodunem, se všemi malými zázraky, kdy jsme se na cestě cítili někým zachráněni, ze všech situací, které se zdály bezvýchodné a zbytečné, aby se nakonec objevil jejich smysl. Začínám si uvědomovat, že buddhismus, který mě dosud tolik fascinoval, se mi nadobro ztrácí z duchovního obzoru a křesťanská nauka mi začíná dávat odpovědi. Nikdy by mě nenapadlo, že právě v Africe budu zasažen tímto šípem poznání, dnes bych spíše řekl darem víry. Nemohu z toho kříže spustit oči, ale nevím stále proč. Zastihl jsem sám sebe takřka inflagranti. Neznám teologická východiska, neorientuji se v křesťanství ani zdaleka tak, jako v buddhismu nebo hinduismu, které jsem studoval v Indii. Přesto mě ten kříž fascinuje a cítím, že mě zve na cestu. Ta devocionálie něco vypovídá. Zve na opravdovou cestu vertikálním směrem. Prožívám ohromný rozpor. Nikdy by mě nenapadlo uvažovat o křesťanství jako o správné cestě, ale najednou mě něco oslovuje. Ten rozpor ve mně je nepříjemný. Snažím se ho jednoduše zahnat, ale jsem imrvére na trní. Nejraději bych tu vtěrnou kontradikci vyřešil jednou snadnou větou, třebaže zmrtvýchvstání Krista je nesmysl nebo že stvoření světa podle křesťanské nauky odporuje vědeckým poznatkům. Rád bych rychle našel plauzibilní inkoherenci. Rád bych ten rozpor v sobě rychle vyřešil, zadusil a vybral si jen jednu jeho stranu. Ale to bylo zbabělé a odporovalo by to důvodu, pro který jsem se vypravil na velkou cestu po Africe. Ten důvod je hledání a ten, kdo hledá, nachází někdy velké rozpory. Tak to prostě je.
Naštěstí mi v paměti vyvstává můj oblíbený Antoine de Saint-Exupéry (a to rozhodně nebyl žádný »mašíbl«), který o těchto zdánlivých překážkách na cestě hledání píše ve své Citadele. Exupéry tvrdí, že zbabělci se ihned vzdají a přijmou v rozporu jen jedno, obvykle jednodušší řešení. Spokojí se s malostí, průměrností a prostředností. Výsledku si potom váží a nazývají jej slušným a důstojným. Ale ten, kdo se rozporem nenechá zastavit a přijme ho ve vší své nepochopitelnosti, může z něho nakonec růst, pojmout ho a vnitřně bohatší pokračovat v cestě. Metamorfóza. Rozpor nutí k růstu. Každý protimluv či ohromný rozpor má nakonec s odstupem času své odůvodnění a vysvětlení. Blahoslavená budiž ta otevřená rána, z níž se rodíš, píše Exupéry a já díky němu přijímám to nevyslovitelné, co prožívám při pohledu na kříž, který Míša vyřezala. Prostor pod baobabem se nečekaně stává naším přírodním oratoriem. Mám chuť se mnohé dozvědět, zbavit se jha religiózního analfabetismu a snad časem také vstoupit do teologické disputace i mezináboženské polemiky.
Mé myšlenky teď šokují i mě samotného, ale cítím, že jsme vykročili správným směrem. A musím přiznat, že Míša byla ta, která nás nasměrovala na cestu kříže, nikoli já. Hledím na kříž, neschopen dalších slov.
Z Kwaga a Klunga se po týdnu stali naši dobří přátelé. Povyprávěli jsme jim o celé naší dosavadní cestě Afrikou a oni zase o svých trampotách a radostech. Dozvěděli jsme se od nich, že malárii tady berou podobně jako my chřipku. Dva dny leží, je jim zle a za pár dní už jsou naprosto v pořádku. Vzpomínám na mého kamaráda Nirinu z Madagaskaru, který v Čechách dostal chřipku. Byla to pro něho hotová pohroma. Měsíc byl zcela vyřízený. Podle jeho slov je to ta nejzákeřnější nemoc, kterou kdy prožil. Malárie prý proti tomu není nic.
Malárií se tady za svůj život nakazí prakticky každý. Drtivá většina cestovatelů, kteří v subsaharské Africe pobydou více než rok, se nakazí též. My ji zatím patrně nemáme, ale nejsme si jistí, protože několikrát nám bylo opravdu hodně zle a přeléčili jsme se antibiotiky, které s sebou máme.
Od Kwaga a Klunga se také dozvídáme, že před třemi týdny se u nich v restaurantu zastavil na rybu se símou nějaký Švýcar. Na jméno si už nevzpomínají, ale měl prý ošklivé rány v obličeji a sešitou hlavu. Prý jim povídal cosi o úrazu na pobřeží Mosambiku a o záchvatu malárie v jihoafrickém národním parku Kruger. Více si nevybavují. Kromě Švýcara a nás prý tři čtvrtě roku neviděli bělocha.
Kluci jsou opravdu skvělí. Bude se nám odsud těžko odjíždět, ale cítíme, že nastal čas. Kwaga nám zjišťuje, kdy pojede loď do Monkey Bay. Prý to vypadá na zítřejší poledne, ale uvidí se podle velikosti vln. Vracíme se do kempu, abychom si vychutnali poslední večer u velkého ohně pod hvězdami na překrásné pláži jezera Malawi. #Ponatshego není čarodějnice #JK! #Díky za čtení #Přijďte zas
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
