Článek
Hranici mezi Namibií a Zambií v tomto místě vytyčuje řeka Zambezi, která asi 100 kilometrů odtud tvoří jeden z největších přírodních divů světa – Viktoriiny vodopády. Právě k nim máme namířeno. Dostáváme výstupní namibijské razítko (ražené razantní razancí – říkáme tomu: ouřednické ra ra ra) a přecházíme most na zambijskou stranu. Hned za mostem postává partička čtveráckých týpků. Je mi jasné, že budou dělat problémy. Cesta vede pouze k nim. Nelze jinak, přicházíme. Jeden z nich, patrně šéf, si bere slovo. Nabízí nám turistický výlet k Viktoriiným vodopádům. Jeho motto zní – rychle, bezpečně a levně. Ve skutečnosti to ale znamená – pomalu, nebezpečně a draze.
„Nemáme zájem, bro,“ říkám okamžitě šéfovi gangu s vědomím, že jsme se nedobrovolně ocitli na kolbišti. Bohužel se s takovýmito hejsky cestovatel v Africe potkává až příliš často. Ukázat jen nepatrnou nervozitu znamená prohrát. A prohrát znamená platit. Nebo hůř… Ze zkušenosti rozeznáváme několik druhů těchto hejhuláckých chodících problémů:
- Ozbrojený chodící problém – skupinka vojáků, chlupatejch, nebo civilů s kalachy či s krátkými. Tento problém se nedá řešit fyzicky, je to ryze psychická hra. Nejdůležitější je se nepo... Nestáhnout gatě dokud je brod daleko. A když je blízko, utáhnout si pásek až se zadře do boků. Nepomáhá? Vždyť ti to říkali: „Nejezdi mezi ty divochy! Tak tady to máš!“
- Chodící problém s nožem či holí – skupinka čížků ozbrojených kde čím, co ale nestřílí. Tento problém lze v případě nouze řešit paralyzérem (ale pečlivě zacíleným), dále teleskopickým obuškem, nebo krutopřísným bojovým uměním (ale pečlivě pěstovaným). Rovněž zde je důležité nestahovat gatě. Nepomáhá? Viz bod 1.
- Uniformovaný problém – jde o osobu, která má reálnou pravomoc. Tento zdánlivě sofistikovaný problém je řešitelný několika způsoby: a) penězi (nejrychlejší, ale zbabělý způsob, který ovšem uniformovaný problém jednoznačně preferuje), b) vymlčením (jde o velmi pomalý proces, kdy prostě počkáte, až mu skončí šichta), c) neoblomnou až drzou výmluvností, při níž vyjde najevo, že se v žádném případě nepo...
- Chodící problém bez nože, ovšem v přesile – jde o skupinku zoufalců, kteří chtějí využít převahu. Lze řešit mnoha způsoby, záleží na lokaci a časovém vymezení. Toto je náš aktuální – kolikátý už? – případ.
- Osamocený (těžce frustrovaný) problém – jde o jedince, který nemá co ztratit a rozhodl se vás vytěžit. Funguje paralyzér, hůl, obušek, pěst... Nefunguje vlídné slovo, podání ruky, úsměv, vymlčení, trocha drobných...
„Pokud nevyužijete mých služeb, nepustíme vás do Zambie. Znám tady všechny. Nepovolíme vám vstup…“ pokračuje černoch ve svých floutkovských šplechtech a představuje se jako Lungu Banda, nejvlivnější člověk na hranici. Jeho roztrhané tričko s nápisem Magic Johnson s vybledlým obrázkem někdejšího slavného basketbalisty o tom příliš nevypovídá. Ani smradlavé kraťasy a bosé nohy mě nepřesvědčují o jeho vlivnosti.
„Bro, respekt,“ říkám ze slušnosti jako obvykle, „ale opravdu nemáme zájem.“ Snažíme se skupinu obejít, ale v tom šéfa gangu napadá asi nejgeniálnější věc, kterou za svůj život strávený na mostě pruzením lidí vymyslel. Vytrhl mi z ruky naši dogonskou hůl. Jeho vychytralost mě těžce vyvedla z míry a on si toho stačil všimnout. Karta se obrátila. Ta hůl pro nás znamená skoro totéž, co naše cesta. Pořídili jsme si ji po tom, co nás málem obětovali Dogoni, kvůli znesvěcení obětního místa v Mali. Zapomněli jsme ji na mnoha místech a vždy se pro ni vrátili. Ve Svazijsku nám ujela stopem a teď nám ji chce vzít pofidér Lungu Banda alias Magic Johnson. S basketbalistou ho spojuje pouze to, že jsou oba HIV pozitivní. To je vše. Pozér Lungu si s hochštaplerským zájmem naši hůl prohlíží a po chvíli říká, že si ji nechá. Moc se mu prý líbí a vzhledem k tomu, že je to hůl africká, má na ni právo. Na tento přízemně etnocentrický argumentační faul už jsem trochu alergický. Prachsprostá rasistická demagogie. Je to naše hůl a basta fidli!
Sedm dalších trhanů se tupě směje. Paralyzér mi skotačí v kapse. Musím ho uklidňovat, protože nemám nejmenší zájem, aby na mě naskákalo sedm nabuzených týpků. Situace s holí vypadá bledě. Lungu pochopil, že nám na holi záleží, a už proto nám ji nevrátí. Když už nás neoškube o peníze, s čímž se, zdá se, už smířil, alespoň nás naštve (to slovo není zdaleka přesné, ale (auto)cenzura je ukrutná »«(zde by měl trčet velmi expresivní (až vulgární) výraz s vykřičníkem)). Najednou ale do hry vstupuje jeden z hovaďáků – prostě »« –, který se asi jediný nesmál. Něco Lungovi říká a ukazuje na symboly zdobící hůl. Lungu se celkem vážným hlasem ptá, odkud ta hůl je. Odpovídáme, že je to hůl z území kmene Dogonů. Lungu evidentně neví, kde to je, ale viditelně znejistěl. Druhý muž opět poukazuje na dogonské znaky a znovu něco Lungovi říká. Nerozumíme ani slovo. Najednou nám parvenu Lungu Banda beze slova hůl vrací a gestem hlavou naznačuje, že můžeme pokračovat k Zambijské straně hranice.
Nemůžeme to pochopit. Vypadá to, jako by z těch motivů dostali strach. Od misionářky Chrisje a z dalších zkušeností víme, že se tady lidé hodně obávají čarodějnictví, jsou pověrčiví a vystrašení ze všeho, co by mohlo mít spojitost s čarodějem a jeho černou magií. Asi to bude i tento případ. Konfúze, anabáze, extáze. Naše čarodějná špacírka – opus magicae – si opět vzala slovo – divide et impera – a napsala další kratičkou kapitolu svého příběhu. Jen kdyby to šlo bez těch orací. Ale co už.
Na Zambijské straně dostáváme další obří razítko (ra ra ra) a vstupujeme do nové země. Před námi leží Zambie.
Musím říci, že miluji začátky. Začátky čehokoli nového. Začátek knihy, začátek příběhu, začátek života, první slova nového jazyka, první krok do nové země. Nerad opakuji tytéž věci. Zdá se mi to jako obrovské plýtvání časem. Miluji za každým krokem nový krok do nového neznáma. Proč vstupovat tam, kde už to známe? Miluji vše poprvé. Mám rád jinakost, jiné lidi s jinými názory. Jinakost a střet plodí kreativitu, prokreaci díla, růst života. Stejnost a opakovaní hubí potenci. Opakování není matka moudrosti, opakování je matka otrockého memorování. Matka moudrosti je pokorné přijetí své nedostatečnosti, opak zpupné soběstačnosti. Přijetí své konečnosti a nepatrnosti a vykročení do neznáma. Moudrost je nebát se nechat se proměňovat.
První kroky po nové zemi na tomto podivně různorodém světě chutnají fantasticky, i když je třeba přiznat, že tady není nic zvláštního. Usedáme do malé špinavé nálevny, abychom se zorientovali v novém prostředí. Obsluhuje tady sympatický černoch Mugabe Banana. Jméno zní našinci sice trochu legračně, ale opravdu se tak jmenuje. Mugabe nám dává kávu, bohužel pouze rozpustnou. Kyselý amaroun v plastu. Gurmánský horor!
Cesta – to slovo může znít banálně, ale má mnoho vrstev. Cesta odněkud někam, cesta Afrikou, cesta k poznání, cesta z nesnází, cesta z utrpení, cesta k moudrosti, cesta ke spáse. Ať už použijeme slovo cesta v jakémkoli významu, vždy v je něm obsažena obrovská dynamika. Je tam proces změny, živoucí proměny. Cesta mění – proto ji můžeme nazývat cílem. Ano, cíl nemusí nutně ležet na konci cesty, může se průběžně z cesty samé vynořovat a zpětně jej můžeme v cestě najít. Cíl může vězet v cestě. Cesta evoluce bytosti vedoucí ke skutečným hodnotám. Cesta vede člověka od biologického k lidskému, vznešenému. Očišťuje v něm onen obraz Boží, použijeme-li biblickou analogii. Cesta je vyjití ze stereotypu každodennosti, cesta je vyjití ze sebe sama. Kenoze.
Při vyjití ze sebe nejde o to změnit svou identitu. Jde o to vyprázdnit se pro cestu, nechat se cestou formovat, utvářet, modelovat. Jako když se z kusu kamene tvoří socha. Kámen je důležitý, je to podstata, nositel obrovské potence. Potřebná hmota, bez níž by sochy nebylo. Ale teprve dynamikou sochařovy tvorby vznikne socha. Je třeba naplnit svůj příběh a vytesat ze svého kamene co nejkrásnější tvary lidskosti. V lidskosti je obsaženo více, než by se snad na první pohled mohlo ztát. Lidskost je vznešenost, krása, ctnost, ale také uznání konečnosti, nesoběstačnosti, závislosti. Člověk si nedává život sám. Neví, kde byl před počátkem svého pozemského života, a neví, kde bude po jeho konci. To je lidskost. Pokorná, nikoli však zbabělá, vznešenost lidství.
„Vnímáš mě vůbec?“ ptá se Míša a vytrhává mě z mých vzletných myšlenek navozených Mugabeho čvaňhákem. Ten chlap je skutečný mistr herbarista.
„Jo, jasně, vnímám…“ snažím se a fakt si to snažení užívám.
„No, to vidim…“ pokračuje Míša. „Je tady maník a nabízí výměnu peněz. Budeme něco měnit?“
„Ale jo.“ Srk rozpustného hororu. Už si to fakt neužívám. Polk, škleb, »«, houby zle. Už zase jo…
Začalo pršet. Tedy, abych se vyjádřil přesně, začalo ukrutně lejt. To se nám nebude moc dobře stopovat. Na výpadovce se schováváme pod větší strom, ale stejně jsme za pár minut mokří. Provoz jako obvykle není téměř žádný.
Jak mi tak kape za krk, vzpomínám na rozmary počasí – počkat… může být počasí rozmarné? Ale dobře, ušetřím vás hodinového zahloubání po Mugabeho zázračné sklizni – na našich dosavadních cestách. Jednou jsme cestovali po rumunských horách. Do Rumunska jsme dorazili stopem, po horách pak týdny chodili pěšky. Byl listopad a celé ty týdny v kuse pršelo, pokud rovnou nesněžilo. Celou dobu jsme byli úplně mokří, ale to nekazilo naši radost z poznávání nového. Jednoho dne jsme v lese zabloudili a tři dny se snažili najít nějakou vesnici. Poprvé v životě jsme spatřili medvěda v přírodě. Bylo to krásné a děsivé zároveň. Myslím, že i Ponatshegovi s heverem by změkla kolena. Nakonec jsme podél řeky došli k překrásně pomalovanému pravoslavnému klášteru. Žíznili jsme.
Oslovili jsme pravoslavného mnicha a ten s úsměvem a vlídností ve tváři ukázal na studnu, vedle níž leželo vědro přivázané na řetízku. Spustili jsme vědro a vytáhli si vodu ze studně. Bylo to krásné a byli jsme blízko. Žíznili jsme totiž víc než samařská žena v Janově evangeliu. Toužili jsme po vodě živé, která odpověďmi zkropí naše vyschlá ústa mnohých otázek života. Napili jsme se vody a mnich odešel. Nechal nás v zahradách kláštera. Stále pršelo. Voda nás doslova esenciálně obklopovala. Přistoupili jsme blíž k pomalovaným zdem, abychom si prohlédli překrásné kresby pravoslavných světců, a já jsem byl poprvé zasažen obrazem Ježíše, ze kterého se vylévá řeka života, z níž je možné pít a již více nežíznit. Zasáhlo mě to niterně a ten obraz ve mně zůstal, ačkoli jsem se ho mermomocí snažil zahnat všemožnými východními meditacemi. Ba ne. Utkvěl jako obraz christojógina na omítce rumunského kláštera.
Zastavuje nám nákladní dodávka. S nadšením se dozvídáme, že míří až do města Livingstone, stejně jako my, a tak naskakujeme na prázdnou korbu. Vypadá to na pohodovou – ba málem lebedivou – sotva několikahodinovou jízdu zambijským pralesem směrem k »Viktoriiným vodopádům«. #Ponatshego s heverem je král #Nic proti chodícím problémům #Zlatá žízeň #»« #ra ra ra #Díky za čtení #Přijďte zas
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
