Článek
Konečně – po dlouhé cestě, a ještě delších úvahách – přicházíme k první himbské vesnici v severní Namibii (nedaleko hranice s Angolou). Radost dětí, tahání za blond vlasy, údiv nad mými chlupy na rukou, zvědavost dospělých, představení náčelníkovi, usednutí k ohni. Náčelník vesnice je u Himbů stařešina, který se těší obrovské úctě a důstojnosti. Právě pokynul, aby ženy připravily čaj, a my se rozhlížíme po vesnici. Kruhové hliněné chýše mají špičaté dřevěné stříšky. Jsou velmi malé, na prostor si zřejmě Himbové nepotrpí. Ve vesnici je asi dvacet chýší a celá je obehnána dřevěnou hradbou, prý kvůli divoké zvěři.
Ženy jsou potřeny červenou směsí zdejší hlíny a sádla. Vlasy mají spletené do copánků, pokrytých hlinkou, takže připomínají jakési hadice, na koncích roztřepené. Na nahých ňadrech má většina žen velkou mušli homolici. Suknice mají z hovězí kůže a jsou také potřeny červenou směsí.
Život Himbů je bytostně spojen s jejich stády dobytka, zejména skotu, ale v menší míře také ovcí a koz. Dobytek je ukazatelem majetku a funguje také jako platidlo. Z kravského mléka vyrábějí Himbové jogurt a tvaroh, zužitkovávají i kůži a trus. V období dešťů pěstují kukuřici. Pastevectví je doménou mužů, zatímco pěstování kukuřice mají na starosti ženy. Ty také během dne zůstávají v blízkosti vesnic s dětmi. Kromě stařešiny tady není jediný muž. Všichni muži pasou dobytek a vrátí se až v podvečer.
Ženy nám podávají čaj a jakési placky. Ochutnáváme. Obojí je po dlouhé cestě přímo vynikající. Rádi bychom také něco nabídli, žel nemáme co. Náčelník cosi vypráví, ale nerozumíme mu ani slovo, tak se alespoň usmíváme a zdvořile přikyvujeme. Pro vesničany jsme velkou atrakcí. Bledé tváře s nezdravě modrým pohledem, blonďatá žena, oba řádně pokrytí prachem namibijských cest. Pro místní Himby dosti nečekaná podívaná. Všichni si posedali kolem nás a zírají na nás jako na zjevení. Po nějaké chvíli přichází trapné chvilky ticha, dívčího pochichtávání a dětských nechápavých pohledů. Ještě se neodvažuji fotit, abych nenarušil křehkou důvěru, kterou jsme snad získali. Pomalu ale vytahuji buben, protože ten nám zatím ve všech domorodých vesnicích otevřel pomyslné dveře do srdcí lidí a pustil nás dál…
Vytahuji tedy buben z pouzdra a všímám si, jak Himbové zpozorněli. Dokonce i náčelník udělal jakýsi podivný pohyb obočím. Zašvidral… jakoby si vzpomněl, že před sto lety také hrával. Nebo to bylo před patnácti lety? Těžko totiž odhadnout jeho věk. Někde mezi třicítkou a stovkou. Snažím se číst v jeho očích, ale jeho šedý zákal to výrazně komplikuje. S prvním úderem do bubnu se Himbové začínají usmívat a za několik sekund už většina z nich tančí kolem nás. Teprve po několika minutách hraní je vhodná příležitost k opatrnému focení. Ujímá se toho Míša. Bubnuji asi půl hodiny, nálada je uvolněná, děti stále tančí, když se náčelník zvedá a odchází do chýše s gestem, abychom zůstali přes noc. Ne že bychom to gesto pochopili, ale mladá dívka, která umí asi 20 slov anglicky, nám gesto vysvětlila. Jinak s Himby komunikujeme spíše emblematickým jazykem.
Zbytek dne trávíme prohlídkou vesnice a postupně přijímáme pozvání do všech Himbských chýší. Jsou zařízené velmi, ale opravdu velmi skromně. V některých není téměř nic. Zajímavé je, že Himbové mají psy, což je v Africe velmi neobvyklé.
Večer Himbové rozdělávají oheň a schází se kolem něho. Hovoří asi hodinu a potom se rozcházejí do svých chýší. Spát chodí velmi brzy, asi dvě hodiny po západu slunce. Vstávají s rozbřeskem.
Mezi chýšemi si podle instrukcí náčelníka stavíme stan a otevíráme knižního průvodce, abychom se dozvěděli něco více. Stejně jako Hererové, s nimiž jsou příbuzní, přišli Himbové do Namibie ze severu někdy v 16. století. Himbové tolerují mnohoženství i předmanželský pohlavní styk. Po svatbě však musí být žena svému manželovi věrná, pokud ji ovšem on nedovolí nebo dokonce nepřikáže pohlavní styk s jiným mužem. Když je cizí muž přistižen se ženou, která je vdaná, musí se jejímu muži vyplatit (a zároveň dostane po hubě, ale to v průvodci zatajili). Himbští muži si zásadně neberou ženy z jiného etnika. Mladé dívky jsou svým budoucím manželům rodinou prodávány, a to dokonce už v kojeneckém věku. Vyjednávání svatby může ovšem zabrat velmi dlouhou dobu. Himbky jsou připravené pro manželství po první menstruaci. Po ní následuje přechodový rituál a přijetí mezi dospělé ženy. U chlapců se podobné obřady konají také – jedná se o hromadné obřízky.
Himbové vyznávají jednoho Boha Mukuru, a tedy navzdory názorům některých odborníků, že tradiční africká náboženství před příchodem křesťanských a muslimských misionářů neznala monoteismus, lze Himby považovat za původní monoteisty. Mukuru je středobodem himbského náboženského systému; bantuský kořen slova vyjadřuje velikost a moc. Himbové rovněž pěstují kult zemřelých předků (ovakuru), přičemž zesnulí podléhají bohu Mukuruovi a působí jako prostředníci mezi žijícími Himby a Bohem Mukuruem. Tito prostředníci mohou podle himbské víry pomáhat, žehnat, ale také škodit a proklínat, pročež je důležité naklánět si je na svou stranu pravidelnou a hojnou obětí ve formě jídla, alkoholu nebo rozličných výrobků.
Mimořádný náboženský význam má centrální ohniště (okurowo), střed každé Himbské vesnice; tam se řeší klíčové skutečnosti před bohem Mukuruem a zesnulými předky. Himbové znají magický systém omiti, který v kontextu tradičních afrických náboženství odpovídá čarodějnictví. Himbové se čarodějů ovládajících omiti obávají a někteří dokonce věří, že každá smrt je výsledkem působení omiti. Omiti charakterizuje útok zlé síly na člověka. Odhalovat zdroj omiti pomáhá postiženým lidem tradiční himbský léčitel, který tyto síly zná, dokáže je identifikovat a oběť proti nim jistým způsobem chránit, ale sám je nepoužívá. Léčitel má na rozdíl od čaroděje pouze pomáhat, uzdravovat a rozpoznávat příčiny neštěstí.
Díky posvátnému ohni jsou předkové přítomni významným událostem, jako jsou svatby, iniciace dívek a chlapců a další obřady. Na místo, kde je obřadní ohniště, je zakázán vstup cizincům, kteří předtím nebyli předkům představeni. Obřadní oheň je pečlivě přenášen mezi jednotlivými tábořišti a nelze ho využívat k přípravě pokrmů. V náboženském systému Himbů hrají svou úlohu i posvátná zvířata. Jejich mléko je dovoleno pít pouze přímým potomkům z otcovské linie, a to až poté, co je stařešinou rituálně očištěno.
Himbové žijí v sídlech vybraných jejich otcovskou dědičnou linií. Jednotlivé domky jsou často rozmístěny kruhově kolem obřadního ohně. Postavené jsou z větví, hlíny a zvířecích výkalů smíchaných s pískem. Hlavou sídla je vždy nejstarší muž z otcovské linie. V himbských usedlostech mohou žít i Himbové, kteří jsou spřízněni s jejich vůdcem po mateřské linii a mají právo využívat zdejší dobytek; jejich domy jsou stavěny napravo od obřadního ohně, zatímco domy členů otcovské linie jsou stavěny nalevo. Obřadní oheň se nachází mezi ohradou pro dobytek a hlavní chýší vůdce sídliště.
Himbské ženy nosí ručně vydělávanou kozí nebo hovězí kůži kolem pasu, muži jednoduchou textilní sukni. U obou pohlaví zůstává většinou hruď a břicho nezahalené. Himbové chodí bosi nebo nosí boty z hovězí kůže, případně vyrobené ze starých pneumatik. Chlapci mají vyholenou celou hlavu, s výjimkou jednoho či dvou copů směřujících doprostřed čela. Po svatbě potom muž nechává vlasy volně růst na celé hlavě a svazuje je do kožené pokrývky, kterou snímá jen minimálně, asi jednou za dva roky kvůli úpravě. Pro úpravu účesu používá tuk. Ženatí muži nosí náhrdelník ze škeblí. Vůdce vesnice nosí postupně předávaný železný náramek jako symbol svého postavení.
Dívky nosí nejprve dva dopředu směřující copy. V pubertě pak několik copů, které už nespadávají do obličeje. V tomto období dostávají kravský roh, ve kterém uchovávají směs hlíny, tuku a bylin, kterou si potírají celé tělo, a bílý korálový náhrdelník a také děděné náhrdelníky z kovových kroužků. Mnoho dívek nosí kolem pasu ornamentální opasek z kousků dřeva či kostí. Trojúhelníkový ornament nosí Himbky zavěšený na zádech. Po svatbě získávají od příbuzných z ženské rodové linie dekorovanou koženou korunku. Dospělá žena má nasazený náhrdelník ze skleněných korálků, skořápek a kusů mědi. Kolem kotníků nosí kruhy z drátů, které mohou chránit před útoky menších zvířat. Pro přenášení dětí mají ženy na zádech kožené popruhy. Kromě povinných kmenových ozdob nosí Himbové i další, které považují za okrasné. U žen je častá mořská mušle zavěšená na hrudi nebo měděné náramky.
Po načerpání všech těchto informací, kterými se pyšní knižní průvodce (ovšem svou zkušeností jsme je zpětně významně upřesnili), usínáme v našem stanu uprostřed Himbské vesnice.
Dalšího dne se neděje nic, o čem by se dalo vyprávět. Stařenina se prý necítí dobře, a tak celý den nevychází ze své chýše. Muži odešli s dobytkem na pastvu brzy ráno, než jsme se probudili. Zájem o nás opět jeví jenom děti, které nám nedají chvilku klidu.
Tak to jde i následující dva dny. Je čas jít dál. Loučíme se s celou vesnicí a zvlášť se stařešinou, který nám tento zvláštně nudný, i když exotický pobyt ve vesnici Himbů umožnil. Nasazujeme si batohy a kráčíme dál k angolským horám. V hlavě se mi míchají pocity různých zabarvení. Na jedné straně je to extatická fascinace těmito červenými lidmi, kteří jsou v celé Africe, ba na celém světě opravdu unikátní. Na druhé straně střízlivění z předtuchy, že se od nich dozvím něco zásadního, něco, co mě posune na mé cestě (duchovního) hledání.
Procházíme velmi suchou krajinou, pokrytou pískem a do žluta spálenými keři. Odpoledne přicházíme k malé himbské vesničce. Je zbytečné popisovat, co následuje, protože Himbové ve všech vesnicích reagují stejně. Musím po pravdě říci, že to jsou snad nejvlídnější lidé na této planetě. V této vesnici, jejíž jméno je pro našince nevyslovitelné, se ale něco očividně chystá. Himbové mají jakousi slavnostní, rozvernou náladu. Ve vesnici jsou i muži, takže by se mohlo opravdu k něčemu schylovat. Běžný den u Himbů je totiž pro cizince velmi nudný. Ve vesnici se obvykle neděje prostě nic. Dnes tomu zřejmě bude jinak. Himbky se pečlivě potírají svou červenou směsí a tráví čas usazováním všech svých tradičních doplňků. Muži posedávají ve stínu pod stromem spolu se stařešinou a popíjí jakýsi (patrně) alkoholický nápoj vlastní výroby.
Přichází k nám jeden z mužů a zve mě do stínu za ostatními. Míše ukazuje směrem k ženám, které se potírají červení. Pochopili jsme, že přípravy probíhají odděleně, a tak Míša odchází za ženami, které ji okamžitě vítají a přijímají mezi sebe. Já naopak usedám pod strom a přímo od stařešiny dostávám misku nápoje, který smrdí jako bolavá noha. Vzpomínám na všechny zdravotní komplikace, které jsem si vykoledoval na cestách pitím podobných nápojů, ale odmítnout nemohu, to zkrátka v této situaci nelze. Úcta je úcta, etika je etika, čest je čest. Zdraví tam prostě místo nemá. Po staročeském způsobu vyprazdňuji misku na ex, čímž vzbuzuji velký obdiv a snad si získávám i trochu respektu. První bariéry jsou, zdá se, prolomeny.
Pěkně kope. Je to poměrně přísný lajdák. Třetí miska mi už v hlavě působí pořádný zmatek a jediné na co si vzpomínám je oblíbený Kaptahův lomcovák Krokodýlí ocas ve Waltariho Sinuhetovi. Paulo Coelho by asi poznamenal, že celý vesmír se právě rozezvučel a vychází mi vstříc. V hlavě duní jako v prázdném sudu a neustále mi naskakuje jedna myšlenka z mých filozofických studií – receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Jakkoli sem ta myšlenka právě teď patří, není mi vůbec milé, že se ji nemohu zbavit. Mám sžíravou chuť, přeložit tu větičku do himbštiny a čtvrtá miska smradlavého nápoje mi v tom, zdá se, pomáhá. Himbové se smějí. Aha, přinesl jsem sovy do Athén. To ten kopák. Uvědomuji si, že ačkoli jsem si původně myslel, že myšlenka je vážná a hluboká, nyní si uvědomuji, že je vlastně ohromně legrační. Receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Himbové to pochopili dokonale a umožnili mi úplně jiný pohled na věc. Nebo že by to byl ten omamný lomcovák, co mění moji perspektivu? Právě jsem zapomněl, na co myslím. V hlavě už mi nenaskakuje nic. Hledím do stromu jako idiot. Himbský Krokodýlí ocas mě uvrhl do zvláštně prázdného (vulnerabilního) deliria.
Uběhlo několik prázdných hodin. Přicházejí ženy a Míša si všímá mého debilního pohledu. Tvrdí, že byla s ženami jen asi dvacet minut, ale já jsem si jist, že to bylo alespoň deset hodin. Kontroluji slunce. Zdá se, že je na stejném místě, což potvrzuje Míšinu verzi. Znovu se potvrzuje, že naše strategie, která káže požívat cokoli, co mění vnímání světa pouze jednomu z nás, je užitečná. Už mnohokrát se v Africe osvědčila.
Něco se začíná dít. Himbské dívky se točí kolem obřadního ohně a začínají tleskat. Muži si sedají kolem nich. Za několik minut se chůze mění v divoký tanec. Do nohou se mi vrátil cit a v hlavě už nemám takové prázdno jako před chvílí, a tak mohu pozorovat ty zvláštní pohyby a fotit. Je to úžasné. Opravdová himbská kenoze, vyjití ze sebe prostřednictvím tance. Rytmus tleskání svádí do jakéhosi transu. Vesnici vládne bezstarostné opojení.
Nemáme nejmenší tušení, co se vlastně slaví, ale to vůbec nevadí. Prostě se účastníme něčeho, co je příjemné, a já se při tom sžívám s myšlenkou, že nic zásadního se od Himbů nedozvím. Jedno je ale jisté, nabídli mi jiný pohled. Na vše lze nahlížet jinýma očima a odlišnost Himbů se prostě musí zažít, je totiž pouhým písmem nepřenosná.
Bujaré veselí trvá do nočních hodin. Potom se Himbové pomalu vytrácejí do svých chýší a my do svého malého stanu. #Ponatshego je legenda #Díky za čtení #Přijďte zas
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
